Vzduch voněl po dešti a hořkosladká vůně mokré půdy a tlejícího listí Kallovi stoupala ho hlavy. Nebe bylo stále ocelově šedé, mraky se však již roztrhaly a od mokrých střech a kamenných chodníků se odráželo slunce.

Den mu v galerii ubíhal pomalu. Samantha ten den neměla směnu a od rána přišlo naprosto minimální množství návštěvníků, což Nadiya považovala za ideální příležitost k provedení inventury v obchodě se suvenýry. Z několika hodin krčení se nad šuplíky s magnetkami a diáři s potisky slavných děl ho bolela záda a hlavu měl plnou kódů produktů a čísel.

Vysvobozením pro něj byla obědová pauza. Fredda mu před odchodem z domu vtiskla do ruky plastikovou krabičku se zbytky včerejší večeře a papírový sáček s několika zázvorovými sušenkami, a on byl rád, že pauzu nemusel prosedět s ostatními kolegy v kavárně. Půl hodinu strávil na sousedním hřbitově, kde pozoroval pejskaře a veverky, které hopkaly mezi náhrobními kameny a shazovaly z holých stromů poslední suché listy. O sušenky se podělil s holčičkou, která sebevědomě dotlačila svůj vlastní kočárek až k lavičce, na které seděl se svým obědem, a dala se s ním do řeči. Pochválil jí kytkované gumovky, ona mu pověděla, z jakého řetězce jsou, aby si je mohl koupit taky, a když se konečně objevil její otec, aby se Kallovi omluvil za vyrušení, dcera už mířila i s kočárem a pusou plnou sušenek dál.

Cestou zpátky do práce ho pak zastihl déšť, a když ho pár metrů od galerie ohodilo projíždějící auto a zmáčelo mu vansky, pomyslel si, že by se mu kytkované gumovky možná vážně hodily. Napadlo ho, že přesně takové má nejspíš ve svém botníku Charlie.

Od jejich společné návštěvy skateparku před třemi dny spolu nemluvili. Kalle měl hlavu plnou nadcházející stáže – v malém filmovém studiu si prohlédli jeho portfolio a souhlasili s tím, že u nich bude moct strávit několik desítek hodin sledováním práce ostatních. Polovinu času tak strávil jen vyplňováním všech potřebných formulářů a komunikací mezi studiem a univerzitou, zbylé hodiny seděl ve studiu na fakultě a v kabinetu jedné z profesorek režie, která vedla jeho závěrečný projekt. Editoval poslední verzi scénáře, sháněl studenty, kteří by byli ochotní se na jeho snímku podílet, a na oplátku účinkoval v jejich vlastních filmech. Každý den se vracel domů pozdě v noci a po rychlé sprše a večeři, kterou snědl na zemi ve svém pokoji opřený o fretčí klec, okamžitě usnul.

Nebylo to neobvyklé, ačkoli s odstupem si nyní Kalle uvědomoval, že si většinou každý den vyměnili alespoň pár zpráv; i kdyby to měly být jen fotky Bruna a Ralpha nebo Charlieho úlovků z galanterie. Dokud se mu včera neozvala Seo Yoon, nenapadlo ho, že by mohlo být něco v nepořádku, a když ho ujistila, že nejspíš o nic nejde, uklidnil se tím, že má i Charlie hodně práce. Dokonce ho napadlo, jestli při jejich noční cestě městem nenastydl.

Přesto mu včera po půlnoci poslal fotku své pozdní večeře s fretkami. Bruno a Ralph měli na talíři rozklepnuté syrové vejce, zatímco on měl v misce Freddinu grilovanou zeleninu s kostkami tofu. Na odpověď si Kalle musel počkat, ačkoli si Charlie fotku zobrazil. Až když ho po dalších několika hodinách strávených za pultem a ve skladu se suvenýry Nadiya pustila domů, a když mu v teniskách konečně přestaly čvachtat ponožky, mu Charlie poslal reakci v podobě srdíčka. Vzápětí mobil cinkl znovu. A ještě jednou.

Charlie: Ahoj

Charlie: Jsi doma?

Charlie: Máš čas?

Ještě než stačil dojít k autu, vytočil Kalle Charlieho číslo. Chlapec mu hovor vytípnul, hned vzápětí však přišla další zpráva.

Charlie: Napiš mi. Prosím.

Kalle: Právě jsem skončil v práci. Mám se zastavit u tebe doma?

Charlie: Jo.

Kalle: Za 20 min?

Charlie: OK.

Odemkl Matiz, batoh hodil na zadní sedadlo a nastartoval. Chvíli čekal, jestli se chytne topení a až se odmlží přední sklo, a mezitím ještě jednou zkontroloval zprávy od Charlieho. Psal v jednoduchých krátkých větách, které toho moc neříkaly.

Možná se měl Charliemu sám ozvat dřív, hádal však, že Seo Yoon zná svého kamaráda, navíc spolužáka ze střední, mnohem lépe než on, který se s ním seznámil teprve před pár měsíci. Kromě toho nechtěl Charlieho znervóznit tím, že se bude vyptávat, jestli je v pořádku, jen proto, že jeden den nepřišel do školy. Škola mezi nimi nebylo oblíbené téma, Kalle cítil Charlieho zdrženlivost a zamlklost, kdykoli se k němu jen přiblížili, a nechtěl Charlieho zbytečně nutit kličkovat, jak to sám před pár dny nazval.

Pohlédl skrze čelní sklo na kamennou fasádu galerie. Jeho auto stálo na štěrkové ploše za budovou mezi posledními. Vycouval, rozjel se na dvojku a projel kovovou branou na silnici.

Cédéčko, které ráno zastrčil do přehrávače, se spustilo znovu od první písničky. Kalle zesílil zvuk, vjel na hlavní třídu vedoucí do centra, a zařadil vyšší stupeň. V pozdní páteční odpoledne bylo město plné lidí i aut a Kalle strávil několik dlouhých minut na semaforech. Prsty vyťukával do volantu melodii hudby a druhou rukou zapřenou o okýnko si podpíral bradu.

Na Gayfield Square dorazil až po půlhodině. Podařilo se mu křivě vměstnat na místo v protisměru přímo před vchodem do Charlieho domu, a když zkontroloval svou pozici ve zpětných zrcátkách a chystal se vypnout motor, všiml si na chodníku u dveří Charlieho dřepícího na bobku. Vytáhl obočí. Vypnul hudbu a stáhl okýnko.

„Ahoj, Charlie," zvolal.

Charlie zvedl hlavu. Pod očima měl tmavé kruhy, v obličeji se mu však při pohledu na Kallovo auto objevil náznak úsměvu. Nesměle zvedl ruku na pozdrav, pak se s námahou postavil na nohy. Měl na sobě své typické džíny se srdíčkovými záplatami a huňatý růžový svetr, přesto se Kalle nemohl ubránit pocitu, že je něco... jinak. Hvězdičky, které se obyčejně třpytily v Charlieho tmavých očích, byly pryč.

Přistoupil k autu a sehnul se ke Kallovu otevřenému okýnku.

„Ahoj, Kalle," řekl. Polkl poslední slabiku jeho jména. Očima zapátral kamsi za něj na sedadlo spolujezdce.

„Chceš si nasednout?" zeptal se Kalle.

Charlie kývl. Pak bez dalšího slova obešel auto – Kalle v zrcátku viděl, jak se protáhl úzkou mezerou mezi nárazníky vozidel. Pak zapadl na sedačku. Popadl bezpečnostní pás, ale nepřipoutal se. Kalle sledoval, jak jej křečovitě svírá mezi prsty. Pak ho pustil a pás se se svištěním zaroloval.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Kalle obezřetně.

Charlie přikývl. Pohlédl na Kalla. „Nevadí, když nebudu tolik mluvit?"

Kalle přikývl snad ještě dřív, než k němu doputoval smysl Charlieho sdělení. Zapátral očima v jeho tváři, sám nevěděl, co hledal. „Jasně."

Chvíli zůstali sedět v tichu. Charlie si vyzul tenisky a přitáhl si kolena k sobě. Svěsil ramena a opřel si hlavu o sedačku. Přivřel oči a Kalle střídavě sledoval jeho tvář a hleděl před sebe. Stříbrná Dacia, na kterou se nalepil, měla škrábnutý bok.

„Chceš někam jet, nebo mám vypnout motor?" odhodlal se promluvit Kalle. Z nich dvou to byl obvykle Charlie, kdo zahajoval konverzace, kdo obratně proplouval tématy a svými zájmy, aniž by od Kalla očekával reakci. Nevěděl, jestli zvládne být v opačné roli.

Charlie neodpověděl hned. „Vypnout. Na chvíli."

Kalle poslechl. Větrák topení přestal hučet, auto párkrát zaškytalo a pak ztichlo. Kalle vytáhl klíček ze zapalování a schoval ho do kapsy mikiny. Potom následoval Charlieho a přitáhl si kolena k sobě.

Oba zírali ven přes čelní sklo. V parku po jejich levé straně se ze stromů snášely listy. Kalle se pousmál.

„Viděl jsem dneska veverky," řekl do ticha.

Charlie k němu otočil hlavu. Vytáhl koutek rtů.

„Vzal jsem si oběd ven. Vedle galerie je hřbitov. Je tam spousta stromů – a veverek. Právě tam jsem minule viděl i toho ježka. Ale tentokrát tam nebyl."

„Už se zazimoval," napadlo Charlieho.

„Jo, nejspíš jo. Ale veverky tam pořád byly. Jedna byla úplně černá a měla hrozně dlouhej ocas. Pak jsem si všiml dvou rezatých, honily se kolem dokola na stromě. Jo a taky jsem viděl ptáka s oříškem. Ale nevím, co to bylo za druh, poznám tak akorát kosa."

„Kos má žlutý nos."

„Jo," zasmál se Kalle. „Tenhle měl tmavej nos. Zobák." Podíval se na Charlieho. Připadalo mu, jako by to byl ten stejný Charlie jako vždycky, jen o něco méně intenzivní. Jako by jeho barvy vybledly. „Až za mnou zase někdy přijdeš do práce, tak se tam spolu můžeme jít podívat."

Charlie přikývl. Oproti momentu, co nasedl do auta, se zdál uvolněnější, jeho oči byly zase zaostřené a netěkaly kolem něj. Kalle nechtěl riskovat, že o ten klid Charlieho připraví, zároveň však sám nebyl nejvýřečnějším společníkem. Několik minut tak zůstali v autě sedět mlčky. Kalle se pohodlně opřel a ruce zastrčil do kapes. Brzy se mělo stmívat a jemu náhle problesklo hlavou, že by tu po Charlieho boku klidně strávil celou noc. V tichu, sdělováním šeptaných tajemství, hlasitým smíchem. Nezáleželo na tom.

„Díky, Kalle," ozval se náhle Charlie. Jeho hlas zněl tolik jako on, že si až v ten moment Kalle uvědomil, že doteď zněl jinak.

Otočil se k němu a pousmál se.

„Pojedeme? Někam."

Kalle přikývl. Protože stejně jako by s ním zůstal celou noc sedět v autě, by s ním jel kamkoli.

„Startuju," řekl a Charlie se natáhl pro pás.

Nepřemýšlel, když vyjel kolem Gayfield Parku zpátky na Leith Street. Cestu směrem na Dunbar, kterou v posledních měsících absolvoval tolikrát, měl nejspíš zakódovanou na autopilota. Vymotali se křižovatkami Leithu a Kalle odbočil na třídu táhnoucí se podél severovýchodního pobřeží města.

„Nenastydl jsi? V úterý?" zeptal se Kalle.

Charlie zakroutil hlavou. Pak zaklel. „Zapomněl jsem ti to vzít dolů."

„Co?"

„Tvoje oblečení. Pořád ho mám."

Kalle mávl rukou. „Věř tomu nebo ne, mám víc než jen jedny kalhoty. Pokud sis nevšiml."

Charlie se zasmál. Krátce a hlasitě.

„Připomenu ti to, až se budeme vracet," navrhl Kalle.

„Díky," pousmál se. Zadíval se z okýnka na domy míhající se za sklem. „Počítáš někdy patníky? A dělící čáry?"

„Ne," přiznal Kalle. „Ale když jsem byl malej, představoval jsem si, že auto skáče přes stíny na silnici. Připadalo mi, že nejede na kolech, ale skáče jako kůň od stínu ke stínu."

Charlie se k němu s úsměvem otočil. „To se mi líbí."

„Ale už to nevidím. I když se na to soustředím, už nedokážu ten pocit vyvolat."

„Chybí ti to?" zeptal se ho Charlie. Kalla ta otázka překvapila.

„Nevím. Asi ne. Ale možná je to jen tím, že sám řídím a nemám možnost se tolik soustředit na věci okolo."

Charlie přikývl.

Navzdory svým prvotním obavám, že sám nedokáže udržet plynulou konverzaci, byl Kalle rychle vyveden z omylu. Ne proto, že by v sobě našel skrytého Millera a jeho upovídanost, ale proto, že to nebylo potřeba. Protože s Charliem bylo stejně snadné mlčet, jako s ním bylo jednoduché mluvit. Kalle měl ticho rád, nevadilo mu, když každý moment nebyl naplněný bezduchým tlacháním. Překvapilo ho však, že to nevadilo ani Charliemu. V Kallově hlavě se totiž slova ticho a Charlie přímo vylučovala a on nyní, konfrontován nedutajícím chlapcem na sedadle vedle sebe s doširoka otevřenýma hnědýma očima upřenýma z okýnka, nechápal, proč na to nepřišel dřív.

Protože tolik z Charlieho aktivit a životního stylu bylo tichých. Hodiny háčkoval a pletl, nejlépe se soustředil v době, kdy už ostatní dávno spali. Byl hloubavý a rozjímavý a nevadilo mu trávit čas sám se sebou. Vždyť i před pár dny ve skateparku si toho tolik neřekli – Charlie většinu času seděl s úsměvem a sluncem ve tváři na vršku rampy a sledoval Kalla, jak se snaží nerozsekat se o zábradlí. Pečlivě naslouchal každému Kallovu slovu, četl výrazy v jeho tváři lépe než kdokoli před ním, a Kalle nyní chápal, že ani on neříkal všechno nahlas. Uchovával si poznatky v truhličce ve své hlavě jako tichý pozorovatel a Kalle do té chvíle, kdy spolu mluvili o kličkování, nejspíš netušil, kolik toho o něm Charlie ví.

Protože Charlie nepotřeboval, aby Kalle věděl, že mu naslouchá. Potřeboval, aby se s ním Kalle cítil v bezpečí. A zatímco Kalle přemýšlel, jak nejlépe mu sdělit, že ho respektuje, že ho podporuje, že ho má rád, Charlie to dělal celou dobu – tiše a beze slov.

Čtyřproudá silnice je protáhla předměstím a Kalle odbočil k pobřeží. Slunce teď sedělo nízko nad horizontem, každou chvíli mělo zmizet za vysokými viktoriánskými domy. Minuli jedno z několika bister, která obklopovala místní písečnou pláž, a Kalle zaparkoval na volném prostranství. V létě bývalo parkoviště plné a s přáteli sem chodili z Leithu pěšky; Kalle měl pak dokonce spálené ruce a krk. Teď, když kavárny a restaurace zavřely, tu byli sami.

Od moře foukal silný vítr, který Kallovi málem vyrval dveře od auta z ruky, když vystupoval. Cítil, jak mu volná mikina pod jeho náporem objímá tělo. Vlasy mu létaly do všech stran.

Naklonil se zpátky do auta a podíval se na Charlieho, který si v předklonu nazouval tenisky. „Fouká," řekl. „Ale dole na pláži to by to mělo bejt lepší. Nevšiml jsem si, že by byly velký vlny, když jsme sem jeli."

Charlie k němu vzhlédl a cukl koutkem, když viděl, jak kapuce mikiny Kallovi létá kolem hlavy. „Já taky ne."

Vystoupil. Kalle zamkl auto a odhrnul si dlouhé vlasy z čela, aby viděl Charliemu do tváře. Zazubili se na sebe.

„Slyšíš mě?" zvolal Kalle.

„Co?" houkl zpátky Charlie. Svetr na něm vlál.

Kalle zakřičel. Z plna hrdla a s roztaženými prsty. Pak si natáhl kapuci, pevně ji stáhl a zavázal pod bradou. A Charlie se rozesmál. Přes silné poryvy ho Kalle sotva slyšel, jako by mu vítr bral hlas z úst a odnášel ho kamsi daleko mimo jeho dosah.

Kalle ukázal na kamenné schody zasazené do svahu vedoucí dolů na pláž a Charlie kývl. Cítil, jak mu pod nohama křupe štěrk, ale vůbec nic neslyšel.

Písek na pláži byl vlhký a těžký, Kallovi se do něj bořily tenisky a nechávaly za sebou hluboké šlápoty. Podíval se na Charlieho. Vítr ustal, chlapci dál pohazoval ofinou, ale už se neopíral do celého jeho těla. Všiml si, že Charlie se snaží kráčet v jeho stopách, a schválně začal dělat větší kroky, až se naplno rozběhl. Slyšel, jak ho pronásleduje hlasitý smích. Ohlédl se za sebe; kapuce mu spadla. Charlieho tvář byla plná ostrých hran a dlouhých linií: ústa roztažená doširoka, zčervenalé lícní kosti a špičaté tmavé obočí. Zrychlil.

Mokrý písek mu čvachtal pod nohama, kolem něj stříkaly do všech stran kapičky vody. Vzduch byl v jeho plicích studený a slaný a Kalle se ho nemohl nabažit. Vítr mu svištěl v uších a poháněl ho vpřed. Pár metrů před ním se do písku vlila tmavá vlna a vyplašila hejno šedobílých racků, Kalle slyšel jejich křik, viděl, jak jim krouží nad hlavami. V písku zůstala perleťová pěna a zelené a černé cáry řas. Utíkal dál.

Mezi dlouhými stíny okolních domů se objevila štěrbina, kde byl písek zbarvený do zlata. Přicházející a odcházející vlny se tyrkysově leskly a zanechávaly po sobě stříbrné lesklé kamínky a mušličky. Kalle zastavil a do zad mu vrazil Charlie. Objal ho pažemi kolem ramen a Kalle ucítil zezadu na krku jeho studený, splašený dech. Zapotáceli se, než našli rovnováhu.

„Asi mám zástavu srdce," zasípal Charlie.

„Běželi jsme asi sto metrů," poznamenal Kalle s úšklebkem. Sám byl však zadýchaný a píchalo ho v boku.

Charlie se na něj komicky zamračil a v předklonu se zapřel dlaněmi o kolena. „Mušle!" zvolal bez dechu.

„Občas tu bývají," přikývl Kalle. Sehnul se a zabořil prsty do písku. Byl ledově studený a drobná zrníčka mu uvízla za nehty. V dlani mu však zůstal vybělený oblázek. Očistil ho od písku, vyhodil ho do vzduchu a zase ho chytil.

Pak se rozhlédl kolem sebe. Rackové se přesunuli na zeleně natřené hrazení podél stezky před domy a zřejmě se přetahovali o cokoli, co vítr vynesl z odpadkových košů. Několik desítek metrů před nimi z pískového břehu vybíhalo do vln úzké dřevěné molo.

„Chceš se tam podívat?" zeptal se.

Charlie zvedl hlavu a zadíval se směrem, kterým ukazoval. „Ale už neběžím."

Kalle se uchechtl. Počkal, až se Charlie vydýchá, a potom k němu přistoupil. Prakticky ve stejný moment k sobě natáhli ruce – Kalle s bílým kamínkem a Charlie s žlutohnědou mušlí. Se smíchem si je jeden od druhého vzali. Kalle přejel nehtem přes žebrované tělo mušle. Pak ji bezpečně schoval do kapsy.

Šli mlčky. Moře jim šumělo pod nohama a každou chvíli museli ustoupit přicházejícím vlnám. Byl to docela jiný zvuk, než na jaký byl Kalle zvyklý z otevřeného okna svého podkrovního dětského pokoje. Na pobřeží za domem v Dunbaru se voda s hlubokým burácením tříštila o skály a syčela, když stékala prasklinami zpátky do moře. Tady byly vlny mnohem klidnější, ospalejší. Nemuseli si hlídat každý krok, aby si na ostrých kamenech nevyvrtli kotník, písek byl měkký a tichý. Moře tu nesvlékalo Kalla donaha, nestrhávalo mu kůži a nevybělovalo jeho kosti, dokud z něj nezbylo nic než jeho jméno. Každý příliv byl jako pohlazení, jemné popostrčení, aby nezapomněl, kým je.

Molo bylo tvořené příčnými prkny z černého dřeva, na kterých se ze stran zachytávala slaně vonící pěna, dlouhé slizké řasy a kusy klacků či větviček zanesených na hladinu z městských parků. Jejich kroky duněly dřevěnou konstrukcí a voda pod nimi šplíchala, když narážela na sloupky. Došli až na samý konec a chvíli zůstali vedle sebe stát s pohledy upřenými na šedivý horizont. Nebe tu splývalo s mořem a moře s nebem a Kalle si pomyslel, že právě na tomhle místě se životy a osudy proplétaly a přelévaly jeden v druhý.

„Píšu scénář," začal Kalle náhle. V šedi a modři všude kolem sebe jako by viděl inkoustové skvrny, přeškrtaná slova. Vlhký slaný vzduch chutnal povědomě jako neklid, nutil ho ohlížet se za sebe. A přece se tu cítil tolik sám sebou. „Bude to můj bakalářskej projekt, poslední film."

Charlie se na něj podíval. O škole spolu nemluvili. „Nevěděl jsem, že už končíš."

Kalle přikývl. „Uteklo to. A zároveň vůbec. Někdy mi přijde, že jsem pořád na začátku."

„Jsi," řekl Charlie. Kalle zamrkal. „Chci říct, že je všechno teprve před tebou, nebo ne? Tohle je období, kdy se připravuješ na to, až to všechno začne. Poznáváš sám sebe, buduješ svojí komunitu."

Takhle nad tím Kalle nepřemýšlel, vlastně ho to ani nenapadlo. V určitém ohledu to však dávalo smysl, a co víc, zvláštně ho to uklidnilo. Pousmál se. „Asi jo."

„O čem píšeš?" zeptal se Charlie po chvíli do ticha. Nad hlavami se jim mihl racek, s roztaženými křídly proletěl nízko nad hladinou a pak zakroužil zpátky na pevninu.

„O strachu. Chci, aby to tentokrát bylo hodně abstraktní, existenciální. Když jsem ten koncept představoval profesorům v komisi, všichni chtěli, abych ten strach vtělil do něčeho konkrétního. Jenom moje vedoucí nakonec souhlasila. Už mě nebaví dávat všemu tvář, když většina věcí, ze kterých má člověk strach, není hmatatelná. Asi by to bylo jednodušší, ale myslím, že to zvládnu. Mám pár nápadů, který by mohly na plátně fungovat."

„Jestli to někdo dokáže, tak jsi to ty. Viděl jsem všechny tvoje filmy, Kalle. Máš talent přenést svojí vizi."

Kalle zastrčil ruce hluboko do kapes a sklonil hlavu. Špičky tenisek měl navlhlé a špinavé od písku. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys v tom nechtěl hrát."

Charlie k němu prudce trhl hlavou. „Já?"

„Nemusíš, vím, že to není pro každýho. Můžeme se o tom spolu pobavit, budeš dělat jen to, s čím jsi v pohodě," vyhrkl Kalle.

Nevěděl, kdy ho napadlo o filmu přemýšlet s Charliem v jedné z rolí. Měl pocit, že scénář začal psát už s obrazem Charlieho v hlavě, což nemohla být pravda, protože první draft mu ležel v notebooku téměř rok. V posledních týdnech však jako by do sebe všechno zapadlo, a když teď stál vedle něj na molu a oba vyhlíželi na neklidné moře, byl naprosto přesvědčený, že to bude fungovat. Čím déle oslovoval studenty z nižších ročníků, jestli by s ním chtěli spolupracovat, tím víc se utvrzoval v tom, že musí alespoň zkusit Charlieho oslovit.

„Kalle," vykoktal Charlie. Znovu polykal slabiky a Kalle těžce polkl.

„Nechci tě do ničeho nutit, když řekneš, že ne, tak ne. Nebudu se ptát proč. Ale líbí se mi tvoje tvář, líbí se mi tvůj hlas. Víš, jak pracuju, a já vím, jak pracuješ ty." Odmlčel se. „Aspoň si myslím, že to vím."

„Já-" začal. Nedíval se na něj, obočí měl stažené k sobě a se zvláštním výrazem hleděl na neklidnou hladinu moře. „Děkuju. Vím, kolik toho pro tebe tvoje filmy znamenají, a to, že bys uvažoval o tom, abych se tam objevil i já... Vážím si toho, opravdu."

Kalle se kousl do tváře. Charlie neřekl ne ani ale, oba ho však v jeho tónu cítili. A Kalle byl připravený, že Charlie odmítne. Aspoň si to myslel.

„Já sám nevím, jak pracuju," pokračoval po chvíli. „Popravdě nepracuju moc dobře. Nebo spolehlivě. A to je v pohodě, když jde jenom o mě. Ale nemůže na tom záviset tvůj projekt."

Kalle se pátravě zahleděl do jeho tváře. Úsměv a radost, které tam ještě před pár minutami viděl, byly pryč. „Znám blbý dny, Charlie."

„Já vím," zašeptal Charlie. Spíš se zajíkl a ten zvuk Kalla vyplašil. „A jsem si jistej, že- že bys- kurva."

Frustrovaně si prohrábl vlasy a potom si dřepl. Kalle nejistě přešlápl. Vytáhl ruku z kapsy a váhal, jestli smí ji Charliemu položit na rameno. Nakonec si jen přidřepl vedle něj.

„Můžu tu být takhle vedle tebe?" zeptal se klidným hlasem.

Charlie na něj zmateně pohlédl. Pak přikývl. Rukama si objal kolena a opřel si o ně bradu. Několik dlouhých minut jen sledoval převalující se hladinu moře. Poslední odlesky zapadajícího slunce pomalu mizely. A Kalle se snažil hledět před sebe, celé jeho tělo však v napětí očekávalo každý Charlieho pohyb, každý zvuk, který by vydal.

„Vím, že chceš, abych se cítil dobře," řekl nakonec napjatým hlasem. „A udělal bys pro to všechno, co bys mohl."

Kalle přikývl.

„Ale to neznamená, že bych se nesnažil to překonat a... a tlačil bych na sebe. Protože mi na tobě záleží. A tobě záleží na tom filmu. Chápeš?"

A Kalle chápal. Přikývl.

Charlie pokýval hlavou. Popotáhl a vyklepal si dlaně.

„Díky, že jsi mi to řekl," promluvil Kalle. „Nemusíš se bát mi říkat ne. Nezlobím se."

„Já vím. O to nejde." Odmlčel se. „Měl jsem nonverbální epizodu. Včera."

Kalle nakrčil obočí.

Ještě před pár týdny by ho ani nenapadlo slova Charlie a nonverbální spojit dohromady. Ještě před pár týdny o sobě navzájem věděli ani ne polovinu toho, co věděli teď. A Kalle neměl v plánu se ptát, jak se to stalo, aby mohl tu informaci zařadit do kontextu Charlieho, jakého znal. Byla to další součást Charlieho života a on ji přijal bez výhrad.

„Nemusíš mi nic říkat," ujistil ho tiše.

„Chci, abys to věděl. Pořád nemůžu..." odmlčel se, jako by hledal správný výraz v cizím jazyce. „Je těžký soustředit se na slova. Na všechno."

Kalle přikývl. A vzápětí se zastyděl. „Promiň, neměl jsem to na tebe zničehonic vytáhnout."

„Nemohl jsi to vědět," připomněl mu Charlie.

„Řekl jsi mi, že nechceš mluvit."

Charlie neodpověděl.

Napadalo ho ještě tolik věcí, které mu mohl říct. Frází, o kterých si nalhával, že něco znamenaly. Charlie však dál upřeně vyhlížel tmavnoucí horizont a napětí v jeho ramenou a tváři pomalu oslabovalo a mizelo. A tak si Kalle přetáhl přes hlavu kapuci, pažemi pevně objal kolena a díval se s ním.

Když se konečně zvedli, brněly jim nohy a molo pod nimi téměř nebylo vidět. Černočerná mořská hladina ostře kontrastovala se žlutě osvícenými domy za pláží a Kalle měl pocit, že se vracejí zpátky do svých namalovaných životů. Byla v tom určitá katarze, nechat moment ticha daleko za sebou, nechat vlny, aby jejich poslední konverzaci odnesly hluboko na dno, kam nedosáhla žádná světla.

Vraceli se zpátky ve svých stopách – některé smyla voda, jiné stále vyčnívaly v hladkém písku jako krátery. Zastavili se v místě, kde před... Kalle vlastně nevěděl, kolik času uběhlo od chvíle, kdy tam sbírali mušle. Nepřirozeně bílé dlaně však znovu zabořili do studeného, mokrého písku, a vyhrabávali to, co sem za poslední dny a týdny moře přineslo. Znovu se zvedal vítr a čechral jim vlasy a ve vzduchu byla cítit sůl a déšť. Kalle však hádal, že je nezastihne dřív než nasednou zpátky do auta.

„Podívej," zamumlal Kalle. Vytáhl z hlubokého písku velkou mušli připomínající hřebenatku. Padla mu přesně do dlaně.

Charlie vzhlédl od vlastní hromádky, kterou se přehraboval. Na rukávu svetru měl přichycenou černou řasu. Kalle k němu natáhl ruku a sundal ji. Nepříjemně se mu lepila na kůži.

„Enid by se hrozně líbila," řekl Charlie, když si mušli prohlédl. „Ukaž."

Kalle mu ji podal a Charlie vytáhl z kapsy kalhot telefon, aby si na ni mohl posvítit. Uvnitř byla úplně bílá, zvenku měla na žebrování tmavé pruhy.

„Můžeš ji Enid vzít," nabídl Kalle a ruce zabořil zpátky do písku.

„Řeknu, že je od tebe."

Byla to opatrná konverzace. Jako by si nyní blízko světel lamp a v doslechu projíždějících aut dávali pozor na jazyk. Nechtěli se jeden druhého dotknout, říct příliš mnoho, vyvolat v sobě reakci. Kallovi to nevadilo. Takové momenty byly stále vzácnější, připomínaly mu počáteční dny jejich přátelství a kam se za těch pár měsíců posunuli.

„Ten tvůj kamínek budu nosit pořád u sebe," řekl Charlie, když se po několika minutách zvedli a pokračovali směrem ke schodům na parkoviště. Byla už téměř tma, orientovali se jen podle světel a šumění moře z opačné strany.

Kalle se uchechtl. „Tak jo."

„Myslím to vážně." Zastavil se a z kapsy kalhot vytáhl hladký oválný kamínek. Kalle ve tmě neviděl, jakou má barvu, v Charlieho bledé dlani se leskl. „Tenhle mi dala Enid, když jsem byl naposledy ve Walesu. Mám ho vždycky všude s sebou."

Kalle nevěděl, co na to říct. Proto otočil: „Tvoje sestra má ráda kamínky?"

„Jo. Každý měsíc najde něco novýho, co ji zaujme. Minule to byly hmyzí domky, teď jsou to kamínky. Příště to budou herbáře nebo korálky nebo lodičky ze skořápek."

„Mám rád, když o ní mluvíš."

„Je snadný o ní mluvit."

„O čem je ještě snadný mluvit?" zeptal se.

„O barvách, o přátelích. O tobě," řekl Charlie. „S tebou je snadný mluvit."

Kalle se pokusil o rozpačitý úsměv.

„Někdy mám pocit, že když neodpovím hned, když okamžitě nepřijdu s něčím chytrým nebo vtipným nebo trefným, tak promeškám příležitost, protože konverzace jsou někdy tak rychlý. Ale ty mi vždycky dáš prostor se rozmyslet. Nevadí ti ticho."

„Nevadí," potvrdil Kalle.

A tak mlčeli. Došli ke kamennému schodišti a Kalle se posadil na schod, aby si z bot vyklepal písek. Charlie ho následoval. Vytáhl ze svých tenisek vložky a prsty se snažil odstranit písek z tkaniček. Kalle několikrát zabouchal podrážkami o sebe a Charlie sebou trhl.

„To už prosím nedělej," řekl. Oklepal se. „Nesnáším ten zvuk."

„Promiň."

„Pomohl bys mi dát ty vložky zpátky?" zeptal se potom.

„Obě?"

Charlie přikývl. „Nelíbí se mi, jak se tře ta pěna o gumu."

Z jeho nesmělého tónu Kalle pochopil, že to nebylo něco, o co byl zvyklý žádat. Přesto to zřejmě byla jedna z naprosto běžných věcí, které řešil. Zvuky, které mu byly nepříjemné, a proti kterým se nechtěl nebo nemohl ohradit, textury a konzistence, světla, doteky. Samozřejmě se o tom několikrát bavili, bylo to však poprvé, kdy ho Charlie specificky požádal o podporu.

Kalle pečlivě strčil pěnové vložky zpátky do Charlieho okopaných tenisek. Dlaní oprášil zbytky písku z podrážek a boty mu podal.

„V autě mám láhev s vodou, kdyby sis chtěl opláchnout písek z rukou."

„Díky, Kalle."

Došli k autu a Kalle odemkl. Charlie sáhl na zadní sedadlo pro batoh s lahví vody a Kalle se opřel o kufr. Z kapsy mikiny vytáhl krabičku cigaret.

„Chceš taky?" zamumlal s cigaretou mezi zuby, zatímco hledal zapalovač.

„Ne, díky," odpověděl Charlie. „Pořád jsem trochu rozklepanej."

„Mě konečně po tejdnech nebolí celá huba od akné, takže mám každou za odměnu."

Charlie se zasmál. „To je fajn. Jsem rád, že se cítíš líp."

Kalle s úšklebkem přikývl. „Nemám tušení, čím to bylo tentokrát, ale nestěžuju si."

„Mně rozhodně pomohla procházka po pláži," řekl Charlie. „Takže díky."

„Ty jsi napsal mně," připomněl mu Kalle a vydechl kouř. Když Charlie nezareagoval, pokračoval. „Dáš mi vědět, až budeš mít příště epizodu? Stačí jen nějakej divnej smajlík nebo podtržítko, cokoli, co pro tebe bude fungovat. Rád bych to věděl, když budeš souhlasit."

Charlie k němu opřel pohled. Na chvíli se zdálo, že ho to zaskočilo, pak však výraz v jeho tváři změkl. Přikývl. „Dám ti vědět, Kalle."

„Díky."

Nasedli do auta, Kalle nastartoval a zapnul světla. Pak chvíli zápasil s nastavením topení – Charlie se nahlas rozesmál, když z otvorů s hučením začal vycházet studený vzduch se zatuchlým zápachem a Kalle se rozkašlal.

„Ještě se s tebou nechci loučit," řekl Charlie, když Kalle s nadáváním topení vypnul a s rukou zapřenou o Charlieho sedačku vycouval z parkoviště. „Můžu se podívat na fretky?"

Kalle se rozesmál. „Jako by ses mě snad musel ptát."