Když se Laura se Scarlett vrátily, slunce už dávno zapadlo. Ani jedné z dívek nebylo do řeči a tak jen slepě procházely místnosti na stanici, kde by se mohla nacházet jejich třetí kamarádka. Laura potřebovala čas na přemýšlení a tak márnici, jako nejpravděpodobnější možnost nechávala až na konec. Ztratit se Scarlett by bylo za obvyklé situace nemožné, ale nyní to bylo jen složité. Když Scarlett zazvonila kapsa, tedy konkrétně telefon v ní, Laura otevřela první dveře co měla po ruce a tiše za ně zaplula. K její smůle, to byla přesně ta místnost, kam chtěla nejméně - márnice. A a byla tam ona. Katie byla překrásná, to nemohla popřít. Ale někdy z ní šel strach.

„Jed.” Prohlásila rozumným tónem, který byl obvyklý pouze u opravdu opilých lidí a u ní. „Ani jednu z obětí nezabila bodná rána, ale jed. Proto Paní Vinderbecková odpadla rychleji, než jsme se stihly vrátit. Byla otrávená ještě dřív, než jsme se tam objevily. Dimethylrtuť je opravdu vzácná sloučenina rtuti a už 0,1 mililitrů je smrtelná dávka pro dospělého člověka. Jenže byla smíšená ještě s něčím, co její účinky lehce posunulo... A já nemůžu přijít na to s čím !” Poslední větu skoro zakřičela a Laura se pro jistotu o pár kroků vzdálila. Katie byla schopná čehokoliv, když něco nechápala...

„Znám někoho, kdo by nám mohl pomoci... Ale ani tobě a ani Scarlett se to líbit nebude...”

O pár hodin později celá trojice seděla v autě, které výjmečně řídila Katie. Blondýnka byla sice nejlepší řidička ze všech, ale Scarlett si ráda utahovala z její barvy vlasů a tak jí Katie s klidem přenechala ono místo řidiče. Nyní Scarlett neřekla ani slovo, jen tupě hleděla do zasněžené krajiny která ubíhala kolem a snažila se vzpomenout si, za kým by to mohla Katie tak zoufale chtít a zároveň jí neříct o koho se jedná. Na straně, kde měla okénko,  se pomalu začal objevovat les a uhlazená městská silnice se v jednom okamžiku proměnila v dlouho neudržovanou vesnickou.

„Katie? Stále si nám nevysvětlila co znamenaly ty kočky u Bradona ve vaně.” Pokusila se navázat konverzaci Laura. Jako někdo kdo v lidské psychice téměř žil věděla, co na Katie nejlépe působí- předvádění se. „Předpokládám, že mimozemský útok děsivého tvora vraždící kočky, jak si namluvila Brendonovi to neudělal...”

„Náš vrah ho chtěl vystrašit, šest koček znamená šest žen, chtěl nám tím zároveň dát nápovědu, že všechny oběti jsou ženy... Není tohle trochu tvůj obor?” Odpověděla jí Katie tak v pořádku jak jen dokázala a lehce nervózně začala bubnovat prsty do volantu. Na místo, na které mířila se zapřísahala že už nikdy nevkročí. Vedle silnice se z čista jasna objevila odbočka, která vypadala jak pro sebevrahy. Asfalt na ní byl tak popraskaný, že do děr v něm by se daly sázet brambory a celá se strmě snižovala do neurčitého cíle. Blondýnka naprázdno polkla.

„Prosím, neříkej mi, že jedeme tam...” Zakňučela Laura v zadu hlasem, který byl o tři oktávy výš než její normálně. Katie se na ní jen nepřítomně otočila a pokusila se povzbudivě pousmát. Pár vteřin na to auto zamířilo po sráze dolů a blondýnka děkovala bohu, že jim policie dala teréní auto, protože normální už by dávno přišlo o nějaké součástky. Technice vůbec nerozuměla, ale chápala, že bez nějakých součástek už by auto nenastartovala. Laura na sedadle spolujezdce ječela jak malé dítě a Scarlett za ní měla oči otevřené naprosto dokořán.

Když sráz skončil, objevila se před nimi obrovská louka a za ní polorozpadlá obrovská vila. Katie měla co dělat aby auto nesjelo z úzké silničky, která k ní vedla. Proto ho v půlce cesty zastavila a chvíli jen prázdné zírala do zpětného zrcátka. Věděla že k ní Laura mluví, ale ona jí nevnímala. Sem tam pochytila pár slov jako tady nikdo nemůže bydlet nebo psychopat, ale nějak si je nedokázala spojit dohromady. S hlubokým nádechem otevřela dveře u auta a vyšla ven. Do tváře jí uhodil chladný prosincový vítr a kabát,  který měla,  jí najednou přestal stačit. I přes to se ale rozešla směrem k vile pomalým krokem, aby jí stihly její kamarádky dojít.

„Poslouchejte...” Řekla tak vyrovnaným hlasem, až jí to samotnou překvapilo. „Nic tam nejezte, nepijte a pokud to půjde tak se ničeho ani zbytečně nedotýkejte..” Katie klepající se rukou zaklepala na obrovské mosazné klepátko.

„Katie, nechceš nám říct, za kým-” Pokusila se zeptat Scarlett, ale v půlce jejího monologu se dveře otevřely. Stála v nich žena v gotických šatech, pruhovaných podkolenkách a s dlouhými černými kudrnatými vlasy sepnutými v masivním drdolu, ze kterého už ale trčely vlasy na všechny strany.

„Ách! Vrchní blondska se nakonec ukázala... Máš málo mrtvol? Nějaké ti seženu...  Dělala jsem čaj, dáte si čaj, že?” S těmito slovy jim pokynula aby vešly dovnitř a hned po jejich příchodu dveře s velkým prásknutím zabouchla.