Slunce bylo v nejvyšší možné poloze, což znamenalo jediné-poledne a vysoká blondýnka teprve kráčela do práce. Dlouhý rozepnutý černý kabát za ní vlál jako plášť a černý top, který jí dosahoval sotva po pas přitahoval obdiv mužské části kolemjdoucích. Nikdo z nich by neřekl, že tahle na pohled krásná dívka se za pár desítek minut chystá řezat do mrtvoly. Její kroky směřovaly přesně na policejní stanici, která byla stará přes sto let a byla obkládaná starodávným, místy opadajícím mramorem. Milovala svou práci i přes to, že jí v ní skoro každou chvíli šlo o život. Nyní ale měla pocit, že se zapletla s něčím horším než jsou feťáci, nebo obyčejní psychopatičtí vrahové, s vraždícím géniem a jejím přesným opakem.

Otevřela dveře do budovy a zamávala na pozdrav kolegovi hlídače, jehož našli tu noc mrtvého. Katie jeho smrt nijak zvláště neprožívala, prostě to brala jako přirozený a nezbytný vývoj případu. Její názor ale nesdílely její spolupracovnice, které jí už očekávaly.

„Nechci ti nic říkat, ale jdeš celkem pozdě.” Oznámila jí Scarlett, ale na pozdrav jí poplácala po zádech. Od minulé noci se stihla převléknout do svého typického oblečení, které se dnes skládalo z volného tílka s logem Nirvany, roztrhaných rudých džínů a koženého křiváku. Laura oproti ní byla oblečená v modrém tričku s nápisem I♥London , černých džínů a modré péřovky, která ladila s tričkem. Podle Kateina názoru, se jí to povedlo naprostou náhodou, protože dívka nikdy nedbala v oblékání na nic tak složitého, jako je soulad barev.

„Nenesu dobré zprávy... Tedy pro mě jsou jako každé jiné, ale vy z toho nejspíše budete šílet.” Řekla Katie místo pozdravu a vytáhla papíry, které následně podala Scarlett.

„Hele holka, můžeš nám to nějak objasnit?” Vrátila jí je téměř okamžitě Scarlett a vyplivla žvýkačku do koše, který byl shodou náhod nedaleko od ní. Jak Katie naprosto přesně věděla, nejspíše by jinak skončila na zemi a následně na botě nějakého nešťastníka. „Já a ani Laura neovládáme tu tvou vědeckou šmatlaninu...”

„Krev co si našla u tebe doma jsem prověřila pár hodin potom co jsem jí odebrala. A ano je lidská..” Laura si zakryla ústa rukou a vyjekla:

„Panebože!”

„A je to ještě horší, nepatří jedné osobě, ale rovnou šesti.” Dopověděla Katie a lehce odvrátila pohled směrem k oknu. Byla si naprosto jistá tím, že to obě její kamarádky lehce zasáhlo a nechtěla vypadat tak necitlivě jak se cítila.

„Šesti?! Nechceš nám snad říct, že už máme čtrnáct obětí? Že ne?” Laura zbledla jako bílá omítka za ní a vypadalo to, jako kdyby každou chvílí měla zprůhlednět. Scarlett naproti ní si ale jen vjela rukama do vlasů a rozcuchala si pečlivě upravený drdol.

„Neřekla bych, to už je moc i na ty nejhorší vrahy co kdy chodili po naší kontaminované planetě... Je možné, že ta krev patří těm ženám z naší nevěsty z kostí ?” Zareagovala Scarlett téměř okamžitě a tázavě pohlédla na Katie. Té ale chvíli trvalo, než její pohled zaregistrovala a vůbec dokázala zformulovat nějakou smysluplnou odpověď.

„Ne, možné to není, protože po takové době by krev byla už v poněkud želatinové konzistenci a nebo kdyby jí vrah zmrazil, tak s přísměsí vody. Což ani v jednom případě nesedí...” Katie se na čele vytvořila menší vráska od přemýšlení. Mozek jí pracoval na plné obrátky, ale nedokázala najít žádné sedící vysvětlení. „Udělám testy DNA, vy dvě můžete mezitím jít za manželkou a dcerou našeho hlídače a bezdůvodně je vyslechnout. Hodně štěstí.” Blondýnka se otočila na podpatku a nechala Lauru se Scarlett na chodbě samotné. Scarlett protočila očima a vykročila směrem k východu.

„A přesně za tohle chování bych jí nejradši zaškrtila...” Šlehla pohledem po Lauře, co šla za ní a s malým úsměvem na rtech si rozpustila dlouhé rudé vlasy, které jí dosahovaly bezmála pod lopatky. Pohodila jimi a nasadila si na oči sluneční brýle jako pravá rebelka.

O hodinu později obě stály před malým rodinným domkem na samém konci Londýna. Omítka z něj pomalu odpadávala a usazovala se pod domem jako první vrstva prosincového sněhu. A nejen ta nebyla v dobrém stavu, pár oken bylo zatarasených kartonem a z plotu zbyly jen zohýbané tyče. Laura s menší nechutí zaklepala na omlácené klepátko a pro jistotu udělala pár kroků vzad, nebyla si totiž jistá, jestli dveře další otevření přežijí.

O pár minut později jim otevřela baculatá žena držící malou dcerku v ruce. Měla po ramena dlouhé černé vlasy a opravdu vřelý pohled.

„Vy jste Scarlett a Laura že? Můj muž mi o vás hodně vyprávěl... Kde jste nechali Katie ?” Prohlásila s velkým úsměvem na rtech a pokynula rukou dívkám aby šly dál. Lauře se v ten okamžik vytvořil v hrdle obrovský knedlík. On o nich vyprávěl manželce, jako kdyby byly nějaké hrdinky a ona si nepamatovala ani jeho jméno. Nervózně vstoupila dovnitř. K jejímu štěstí se dalšího slova ujala Scarlett.

„Katie zůstala na stanici. Má hodně práce, můžeme si s vámi někde promluvit ? Nejsem si ale jistá, že by bylo dobré kdyby u toho byla vaše dcera...” Žena si po těch slovech vystrašeně zakryla rukou ústa a z očí jí vymizel veškerý jas...

„Quentin je .... Že?” Laura jen mlčky přikývla a žena před ní se doslova sesunula na kolena. Dcerku jí vrazila do náruče a začala hystericky plakat. V ten moment jako kdyby zestárla o pár desítek let, z obličeje jí doslova pryštilo pravé zoufalství a hlas se jí mezi snahou něco říct zadrhával. Lauře to mrazilo veškeré pocity v těle,  opravdu moc toužila po tom říct ženě že to tak není, že se její muž vrátí k ránu jako každý den a vše kolem je jen velké nedorozumění. Jenže nemohla a tak tam poprvé stála bez jediného slova a v rukou jemně pohupovala její nic nechápající dcerku.

Když se žena alespoň trochu uklidnila a byla schopná vypovídat, tak se jí ujala Scarlett. Nervózním pohybem přešla po místnosti, která představovala obývák a zároveň kuchyň.

„Měl manžel někoho kdo by mu chtěl ublížit, nebo mu něco záviděl?” Zeptala se na rutinní otázku a do obličeje se jí vrátil typický tvrďácký výraz, který patřil k její práci.

„Ne... Nebo si to alespoň nemyslím, on nebyl nijak často mezi lidmi a když už mi říkal něco z práce, tak mluvil o vás.” Laura se na ženu povzbudivě usmála. Podle Scarlettina názoru vypadala o pár odstínů bledší než obvykle a ruka ve které stále držela dceru oběti se jí klepala.

„Promiňte že se ptám, ale k jakému doktorovi chodil?” Vložila se do rozhovoru a snažila se vypadat, jako kdyby byla naprosto v pořádku.

„Vy si myslíte že by ho mohli zavraždit kvůli jeho doktorovi?” Ženě se v obličeji mihnul náznak otázky, kterou ale téměř okamžitě překryl obraz zoufalosti. Z kuchyně se začal linout závan něčeho spáleného, ale ona tomu nevěnovala žádnou pozornost a tak se na to Scarlett rozhodla neupozornit.

„Ne, podle nás byl jen náhodnou obětí...” Odpověděla jí smutně Laura a vrátila dcerku, protože už jí pomalu začala odumírat paže. Otočila se směrem k oknu s hlavou plnou otázek a žádných odpovědí. Jaký netvor dokáže zabíjet naprosto nevinné lidi pro svou vlastní slávu a jako zdroj krve na vymalování cizích chodeb?