A/N Hola amigos! Tak jsem zpět, polomrtvá únavou, ale koncertní víkend byl dokonalý! Každopádně vraťme se zpět k příběhu. Tohle bude trochu vzrůšo, ale nemůžu říct, co se bude dít, abych vás připravila o zážitek ze čtení :D a tohle je jen začátek... Hodně velkých věcí přijde + nové postavy, které trochu zamotají děj! V téhle kapitole bude zatím jen nepatrná ochutnávka na nastávající.
Určitě si ráda přečtu váš názor v komentářích, a voty vždy potěší! :)
Děkuji moc za ready! :*

Z jeho úst její pravé božské jméno, znělo úplně jinak, než byla zvyklá. Civěla na něj, jako by spadl z nebe. Tolik se ho chtěla zeptat, proč tu sedí o Štědrý den na mrazu a ještě k tomu jenom v tričku. Podívala se na jeho holé ruce. Neměl ani husí kůži, jako by chlad ani necítil. I když jeho rty byly trochu namodralé. Něco je s ním v nepořádku. Třeba je z jiného světa. Tahle myšlenka jí jen tak probleskla hlavou, ale chytla se jí. Málem zalapala po dechu. Zjistila, co ona je zač, ne? Tak proč by on, nemohl... Nebuď směšná, Stello! Kvůli tomu, že ty jsi bohyně, nemusí všichni ostatní, hned být taky něco nadpřirozeného. Ale ponechala si tu myšlenku v koutku mysli, vrátí se k ní. I přesto, že jeho energie čpěla lidskostí. Zavrtěla hlavou.
Očima znovu klouzala po jeho těle.

„Amélie ti tak říkala, Stello," oslovil ji schválně jejím lidským jménem. Kdyby jen věděl. Měla chuť ho okřiknout, aby ji neříkal žádným jménem, ten způsob, jakým mu splynou ze rtů, je moc rozrušující. Nadechovala se, aby řekla něco chytrého, ale očima spočinula na jeho rukou. Předtím si toho nevšimla. Teď zalapala po dechu a vyskočila na nohy. Nedala si pozor a zanadávala ve starověkém jazyce. Tohle si už stihla osvojit. Jemu neušlo, kam se dívá a okamžitě si zakryl loketní jamky, plné modřin od vpichů jehel.

„Co to bylo za jazyk?"

„Řekni mi, že to je od nějakého léku, který bereš," přešla jeho otázku bez povšimnutí a soustředila se na tuhle záhadu. Žaludek se jí zkroutil ze zlé předtuchy. Taky se postavil, takže se teď nad Stellou tyčil, jak měl ve zvyku.

„Nehledě na to, že ti do toho nic není a zase strkáš nos, kam nemáš. Ale milerád ti odpovím. Ano, je to od léků," přiznal neochotně. Pátrala po jakémkoliv náznaku neupřímnosti. Ale nenašla ho. Přimhouřila oči. Mohl jí lhát. Určitě lže dennodenně. Přimhouřila oči.

„Jsi nějak vážně nemocný?" vyhrkla.

„Po druhé. Do toho ti nic není. To je mezi mnou a tím, kdo mi to předepisuje," utrousil. Mluvil vážně a rysy mu ztvrdly neústupností. Otevřela ústa, aby do něj mohla dál hučet. Jeho rty se stáhly do tenké linky a naklonil se k ní.

„Nezkoušej to, Stello. Ten koláč bych si s dovolením vzal," než se stihla nadechnout, vytrhl jí z ruky kousek zákusku a otočil se na podpatku. To snad nemyslí vážně!

„Ravene!" křikla za ním. Neotočil se a pokračoval, dokud nezmizel za domovními dveřmi. Vřelo to v ní vzteky. Nemělo smysl tu postávat. Nasupeně se otočila a taky se vydala domů.
Pocit, že tu není sama, ještě zesílil. Zarazila se uprostřed zasněžené silnice. Otočila se kolem dokola. Mohla sama sebe nazvat paranoidní, ale byla si jistá tím, že tu někdo je a pozoruje ji. Očima zajela k tmavé mezeře mezi dvěma domy, asi sto metrů od ní. Stál tam vysoký stín. Dotyčnému došlo, že Stella už na jeho přítomnost přišla. Zůstala stát na místě , když on opustil to svoje. Ale nešel k ní. Dokonce nevstoupil do kužele světla, aby neviděla jeho obličej.
Jediným čím si byla jistá, že to není člověk. Cítila jeho energii. Nikdy ještě na podobnou nenarazila. Temná a těžká, skoro nestravitelná. Oba se navzájem častovali zkoumavými pohledy, dokud nezmizel. Opravdu se jednoduše vypařil. Na místě, kde doteď stál, se objevila bílá mlha. Ne světlo, jen hustá mlha.

Ještě tam chvíli stála a pak konečně doklopýtala do domu. Plná rozporuplných pocitů se vrátila do vyhřátého pokoje. Měla pocit, že se právě setkala s představitelem Temné strany. Jen netušila, kdo z těch všemožných stvůr, které si představovala, že tam bydlí, to byl.

Raven

Následující den ráno se odvážil přiblížit k alobalové kapse naplněné koláčem. Rhees ho následoval, když rozevíral obal. Byl jablečný, a i když byl už vychladlý, sladká skořicová vůně, se z něj stále šířila. Jeho pes hladově zakňučel a Raven zaklel. Zapomněl ho nakrmit. Na chvíli vypustil koláč z hlavy a naservíroval dušené hovězí Rheesovi do misky. Pak se vrátil k desertu, který si přemýšlivě donesl k oknu. Nikdy u toho proskleného rámu netrávil tolik času, jako posledních několik týdnů.

Každopádně ti děkuji, že jsi mě odnesl ze školy domů, tenkrát, když jsem odpadla. Měl mrzutou náladu. Vzpomněl si na několik trefných poznámek z její strany, a i když ji neustále napadal, neodradilo ji to. Stále si na to nezvyknul. A když mu poděkuje za dobrý skutek, zachová se jak neskutečný tupec. Teď si za to nadával, ale nepochybně by to udělal znovu.
Byla všímavá. Prohlížela si ho a samozřejmě přišla na modřiny na rukou. Jak jinak. Naštěstí ji umlčel. A nelhal, ne v tom pravém slova smyslu. Kdyby se nezeptala tak specificky, nejspíš by jí musel zalhat. Těžko by jí vyklopil pravdu. To nebyl jeho styl.

Ale líbilo se mu, že má také nějaké temné tajemství. Byl si tím jistý. Nebyl tu jediný pozorný slídil. Cestovala jsem... v rámci studia. To jí vážně nesežral. Uhnula očima, jasná známka její neupřímnosti. I když se s lidmi moc nekamarádil, uměl v nich číst. Hra těla je u všech stejná.
Nepřítomně si vkládal do úst jablečný koláč. Jen nejasně vnímal jeho chuť. Jeho pohárky nefungovaly, tak jak by měly.

Tenhle kus dezertu, byl jeho jediný dárek k vánocům, tak si ho užíval. Nepochybně byl chutný. Možná ho pekla ona sama. Ale co na tom záleží. Vzal by si od ní i kafe, ale jenom v případě, že by podlehl depresi. A to neměl v plánu, ne pokud se na něj dívala těmi svými lanními kukadly.

Snažil se přijít na to, proč za ním vůbec přišla. Uprostřed noci. Musela ho vidět, když si šel sednout do mrazu. Ale proč se oblékla, rozhodnutá ho obsloužit, nepochopil.
Možná ji jen přepadla lítost, nad opuštěným divným klukem.

Jedno ho taky vyvedlo z míry. Její jazyk. Promluvila nějakým jiným jazykem, který vůbec nepoznával. A byl to ten samý, kterým chvíli mluvila její teta Amélie. Snažil si vzpomenout, jestli ho přece jen někde nezaslechl. Ne. Tenhle by mohl tak jedině přirovnat k mixu ruštiny a francouzštiny. Což mu připadalo přímo směšné. Neuvěřitelně ho to dožíralo. Stella se stávala velkou záhadou. Hubatou záhadou.

Proti jeho vůli vykouzlila na jeho normálně zamračených ústech úsměv.
„Tak co Rheesi. Vím, že ses do ní zabouchl hned na první pohled," promluvil na psa, který zhltnul svůj příděl žrádla a teď se lísal ke svému páníčkovi. Položil mu hlavu na koleno, už to vypadalo, že se vrhne po posledním soustu koláče, ale Raven ho předběhnul.

„Smůla, to je můj dárek od ní, pro mě. Pro tebe nic neposlala, hochu. Takový už jsou hold ženský. Neber si to osobně," mumlal k němu Raven. Vlastně ani nevěděl, proč mu ty pitomosti vykládá. Rheesovi to bylo jedno.

Takhle strávil skoro celý den. Přemýšlením a mluvením do prázdného prostoru. Rhees pochrupoval. Raven se několikrát rozhodoval, jestli se má dobelhat ke gauči pro otupující injekci. Nakonec zůstal skoro dvanáct hodin trůnit na parapetu a sledoval dům přes ulici.
Obviňuje ji ze špiclování, přitom není o nic lepší. Nakonec se přece jenom ukázala. Raven nechtěl, aby věděla, že tu je, tak sklouznul trochu níž a stáhnul závěsy. Ani moc nepřemýšlel nad tím z jakého důvodu to děla. Stella se posadila tak, že měl dobrý výhled na její profil. Pozoroval ji, jak si před sebe postavila květináč, bez květiny. Se zájmem se naklonil blíž ke skleněné tabulce. Stella zvedla hlavu a vrhla jeden rychlý pohled k jeho domu, pak se znovu sklonila ke květináči. Prsty jemně obkroužila jeho obvod, pak je zabořila do hlíny uvnitř. Vůbec nechápal její počínání. Ale ohromeně civěl na to, jak se jí obličej zkroutil soustředěním. Pak se jí na rtech rozlil něžný, až milující úsměv. Něco řekla.

K Ravenovu naprostému úžasu, jakýmsi zázrakem, začal z hlíny rašit zelený stonek. Musel několikrát zamrkat, aby se přesvědčil, že mu zrak pořád slouží.
Sloužil. Bylo to k neuvěření.

Stonek se zakončil zeleným poupátkem, které se vzápětí, začalo otevírat. Pomalinku a nejistě. Přesto. Několik minut na to, se rozvinulo úplně, v nádhernou zeleno-žlutou orchidej.
Čelist mu spadla málem až na zem.

Stella byla zjevně spokojená...asi se svou prací. Jemně pohladila okvětní plátky. Jeho oči se snažili předat pravdivý obraz do mozku, který odmítal přijmout fakta. To, co se mu odehrálo před vlastním zraky, bylo doopravdy. Pokud nebylo něco s tím koláčem, nebyl sjetý. Takže to musí být skutečné. A silně pochyboval, že Stella byla kouzelnice na volné noze. Bohužel, však nenašel žádné možné vysvětlení pro to, co se právě stalo.

Ta kytka vyrostla. Z ničeho nic. Přistihl se, jak nevěřícně kroutí hlavou.

Koukal se na to ze všech možných úhlů. Ale, jak muže něco tak rychle vyrůst a ještě tomu rozvést? Jediným možným vysvětlením, byla ona. Stella.

Chvíli ještě zůstal u okna, skrčený a zírající na druhou stranu. Už odešla. Jakoby chtěla ten trik předvést jen jemu. Pral se uvnitř sebe, sám se sebou. Měl chuť vyskočit na nohy a rozeběhnout se za ní. Požadujíc logické vysvětlení. A v tuhle chvíli mu bylo jedno, že by tím ukázal slabost pro její tajemnou osobu. Taková záhada, jednoduše potřebuje vyřešit.
Ještě asi půl hodinu hleděl na její okno, dokud se neotevřely domovní dveře a nevyšla z nich. Zabalená do stejného zeleného kabátu, jako včera. Na hlavě měla naražený pletený kulich, kolem krku šálu a na rukou rukavice, stejné barvy. Na zádech měla batoh a v něm nějakou velkou knihu. Rychlým opatrným krokem se vydala směrem, mohl hádat. Do parku. Už nečekal ani minutu. Odlepil se od skla a začal na sebe v rychlosti házet oblečení. O tuhle příležitost nemohl přijít.

Tentokrát si vzal kabát. Dnes ještě neměl „S", tudíž cítí chlad.

„Rheesi! K noze," křikl na svého psa. Ten byl nadšený, že s ním pán, po dlouhé době, někam jde. Raven popadl klíče a mobil. Pak vyběhl ven. Musel si pospíšit, aby ji dohnal. Šel tou samou cestou, kterou sdíleli, když se poprvé potkali. Rhees šel poslušně vedle něj a čenichal kolem sebe. Jakoby se jí snažil vystopovat. Což nebyl špatný nápad. Usnadnil by Ravenovi práci. Došli společně na kraj parku. Ale nikde nebyla k vidění. Vlastně ani nevěděl, co by dělal, nebo řekl, kdyby ji našel. Hnala ho zvědavost, kterou ještě nikdy nepocítil. Bylo to pro něj něco nového.

„Tak co Reheesi, kde myslíš, že bude? Všude je sníh, kde by mohla..." mumlal si spíš jen tak pro sebe. Aspoň, že už přestalo sněžit a člověk věděl, kam šlape. Pomalu vplul do malého jehličnatého lesíku. Central byl obrovský, což snižovalo jeho šance.

Jeho srdce se rozběhlo, když ji uviděl sedět na hnědém spadaném jehličí, rovnou pod borovicí, pokrytou bílou dekou. Vůbec nevypadala, jako člověk, kterému je zima. Spíš naopak, dokonale zabraná... ach... do nějaké staré ošuntělé bichle. Tváře jí trochu zrůžověly, možná od mrazu, nebo od nějakého poutavého příběhu, který četla. Lesklé vlasy jí vylézaly z pod kulicha. Zrovna se potýkala se svými rukavicemi, když se snažila otočit stránku. Vystrčila špičku jazyka a nasadila stejný soustředěný výraz, jak předtím s tou extrémně rychle rostoucí kytkou. Nakonec se jí to podařilo. Povytáhla nadšeně obočí.

Fascinovaně ji pozoroval.
Dokonce i Rhees na ni civěl. Ale neměl takovou trpělivost jako Raven a už se chystal se k ní rozeběhnout. Raven na něj zasyčel, což, ale neušlo objektu jejich sledování. Byli prozrazeni. Zvedla hlavu od knihy. Raven nasadil svoji chladnou masku nepřístupnosti a vydal se k ní. Zasunul si ruce hluboko do kapes kabátu.

„Víš, nějak jsem tušila, že se tu objevíš. Pak, kdo je tu špión," utahovala si z něj hned z kraje. Zaklonila hlavu, když k ní přišel natolik blízko, že jí nezbylo nic jiného. Zářivě se na něj usmívala. Ona neměla žádné problémy ve výrazových projevech. Měl chuť se na ni taky usmát, ale hned ji potlačil a místo toho se na ni zamračil.

„Rhees tě vyčmuchal," řekl poloviční pravdu. Z vlastní nepochopitelné iniciativy za ní šel, nebo ne? Proti vlastnímu přesvědčení. Odhání jí od sebe svými nevybíravými slovy a pak za ní sám přikluše. Mělo by to mít nějaký dopad na jeho ego. Zatím, ale nic necítil. Jen si užíval, jak špatně skrývala svůj úžas nad jeho příchodem.

Rhees už se nedal udržet. Vystřelil k ní, přičemž jí začal nadšeně olizovat nos.
„Taky tě ráda vidím, chlape," zabroukala na něj. Ten pes je ale zatracený zrádce. Jen se kolem něj mihne sukně, už k ní vzhlíží jako k bohyni. Potlačil touhu protočit oči, místo toho si založil ruce na prsou.

„Tvůj páníček se tu schovává za tvoje „domnělé" čmuchání. Jak typické, vsadila bych se, že to on tě vyhnal ven, jinak si nedovedu vysvětlit, že jste mě tak rychle našli. No aspoň, že mě tentokrát neobvinil z krádeže," povídala si s ním.

„Moc si fandíš," utrousil Raven na její adresu. Vyhnul se jejímu pohledu, protože ho měla přečteného. Jak to mohla vědět s takovou jistou, však netušil.

„Tak? Pověz mi, co tu děláš? Zatoužil jsi po mé společnosti?" popichovala ho dál. Znovu zaklonila hlavu a neustále hladila Rheese po hebkém kožichu. Bohužel se chytil do pasti jejího pohledu. Nemožné, jak v okolní bělosti přímo jiskřil. Zeleno-modrá barva duhovek, zářila a byla zvýrazněná, její pobaveností. Úplně zapomněl, proč, že to za ní šel.

„Chutnal ti koláč?" zeptala se, když zjistila, že není schopen poskládat vířící slova v hlavě do srozumitelné věty. Jeden její koutek se pozvedl v náznaku úsměvu. Tentokrát si ona užívala, jeho nevyrovnanost. Zatracená holka! Ještě nějakou dobu v jejím jiskřivém okolí a ztratí rozum.

„Ušel," zavrčel. Začalo to v něm vřít. Vždy dokázal získat nad každým nadvládu a tím ho od sebe odehnat. S ní to nešlo, ať se snažil, jak chtěl. Ale je zbytečné přisuzovat vinu jí. To on tu stojí, místo toho, aby do sebe teď pumpoval sedativa. Měl by se otočit a jít.

„Ravene, přestaň. Tvá přílišná chvála na mé kuchařské umění, mě přivádí do rozpaků," vyjekla. Dělala si z něj samozřejmě srandu. A on se k jeho smůle chytal. Koutky mu zacukaly a v hrudi cítil podivný tlak, nutící ho se zasmát nahlas. Zdusil ho.

„Dokážeš mluvit chvílí vážně? Nebo trpíš nějakou psychickou poruchou," bylo směšné, že jí předhazoval zrovna tohle. Když on sám má se sebou fůru problémů.

„Jsou vánoce. Od koho čekáš, že bude vážný a zachmuřený, v tuhle dobu. Všichni nejsou nakrklí celoročně, tak jako ty. Smiř se s tím," vyrukovala na něj s jeho vlastní frází, bylo na ní vidět, jak se snaží ovládnout veselí. Proboha, je ta čarodějnice někdy zdrcená, nebo smutná, cokoliv? Nikdy její tvář neviděl zamračenou. Vlastně ano, párkrát. Ale většinou srší optimismem.

„Když nemám důvod, neoslavuju vánoce. Je to jen několik dnů v roce, co se sleze rodina. Když žádnou nemáš, vánoce nemají smysl," hned jak to vyslovil, v duchu si nadával. Poskytl jí náhled do svého soukromý. A zrovna do té části, kterou se moc nechlubil. Zaťal zuby, připravený čelit jejímu lítostivému pohledu. Ale to se trochu přepočítal. Jediné, čeho se od ní dočkal, byl tázavý pohled.

„Sice o tobě nic nevím, ale při nejmenším máš matku. I když jsem si celkem jistá, že i otce. Moje matka umřela při porodu a otec se ke mně z nějakého důvodu nechce znát. Jediného koho mám je Amélie, která ani není moje pravá teta a pak Eryho. Přesto. Všiml sis snad, že bych se do sebe uzavírala, litovala sama sebe? Ne," už se neusmívala, když se do něj takhle pustila. V očích jí bojovně svítilo, připravená se s ním pustit do slovního zápolení. On zatvrzele stiskl rty.

„Vůbec mě neznáš. Nebudu se tu s tebou rozebírat svůj dokonalý rodinný život a porovnávat ho s tím tvým," procedil mezi zuby.

„Tys začal," odvětvila. Nebála se ho, i když se na ni tak mračil. Kdyby chtěl, mohl by jí zle ublížit. Ona to musí taky vědět, přesto ji nikdo nezastaví v neustálém popichování. Ale, i když ho dováděla k šílenství a on byl víc než prchlivý, neudělal by to. Radši by od ní utekl, než by jí ublížil. Povzdechl si, divil se, jak rychle vyprchalo napětí v jeho těle. I ona, nepochybně čekala, že vybuchne. V tom si vzpomněl, proč za ní ve skutečnosti, tak pálil. Zahleděl se na ni a pak na její zázračné ruce. Všimla si změny jeho postoje a nepříjemně se ošila.

„Co?" zamumlala. Najednou vypadala rozrušeně. Přimhouřil oči. Tuší, na co teď myslí? Ví, na co chce zeptat? Stella prudce vydechla a v rychlosti se postavila. Málem se zase složila na zem pod váhou knihy. Nenechá ji uniknout. Usmyslel si. Rhees rozpoznal napjaté ovzduší a trochu od nás odstoupil a Raven naopak překonal několik kroků, co ho dělily od Stelly. Přitiskla se ke stromu a rozšířila oči.

„Bojíš se mě?" pokoušel ji schválně. Jeho slova v ní zase zažehnala bojechtivost.
„Přestože, se tváříš, jakobys mi chtěl zakroutit krkem, tak ne, nebojím," její hlas zněl přesvědčivě, možná tomu i sama věřila.

„Většině lidí naháním hrůzu a přitahuju je. Blbá kombinace, já vím. Nenaháním ti hrůzu, Stello?" znovu se nechal odvést od hlavního tématu, ale tohle ho zaujalo. Líbilo se mu, že je o hlavu vyšší než ona, mohl na ni shlížet, dávalo mu to trochu výhodu a pocit nadřazenosti, který s ní vždy ztrácel. Pravda byla, že si byli rovnoceni, i on o tom byl přesvědčen. Udělal ještě jeden krok, byli asi teď stejně blízko, jako včera na schodech.
Zatajila dech.

„Ne," zněla její odpověď. Nelhala, tep na jejím krku se rozběhl z jiného důvodu.
„Jsi si jistá?" zašeptal hrozivě. Zvedla oči, které doposud zavrtávala do jeho hrudě. Setkala se s tím jeho. Snažila se zjistit, jakou hru to s ní hraje, o co se snaží. Raven to sám nevěděl.

„Zcela," vydechla.

„Přitahuji tě, Ellë?" záměrně použil to druhé jméno, když se jí ptal na připravenou otázku. Ona na ni nebyla připravená, přitom ji mohla očekávat. Zalapala po dechu, jako když zjistila, jak má rozpíchané ruce. Ale v tomhle bylo něco víc, než překvapení a zděšení. Chvíli vypadala, že se ztratí v tenzi, vznášející se kolem nich, pak zamrkala.

„Ach, proboha! Kam míříš těmi svými otázkami? Řekni mi jednoduše, co ode mě chceš?" elegantně se vyhnula odpovědi a měřila si ho chladným pohledem. Jak myslíš!
„Viděl jsem tě, Stello. Nebo bych ti mohl říkat, malá kouzelnice Stella?" po jeho prohlášení se dočkal jen zamračení. Zatím asi netušila, kam tím míří.

„Co to plácáš?" zavrtěla hlavou a k hrudi si přitiskla tlustou knihu.

„Viděl jsem, jak přímo pod tvýma rukama vyrostla a vykvetla orchidej," teď už si asi nemyslela, že plácá nesmysly. Pootevřela rty v úžasu a zorničky se jí rozšířily. Dokonale oněměla a tím mu podala důkaz o tom, že to co viděl, nebyl jen výplod jeho fantazie. Trochu to s ním zamávalo.

„Zatra..." dál už se ve svém zaklení nedostal. Díval se celou dobu jí do očí. Přímo, ani neuhnula. Najednou, jakoby ho přikovala na místě, nedokázal se hnout, ani promluvit, ani myslet. Jen se dívat do nekonečných hlubin nefritového oceánu.