Pod vlivem mě nechali jet,
vezl jsem sebe a dalších pět.
Pro spolujezdce již není svět,
na kterém Slunce svítí,
jelikož na nich roste kvítí,
a jejich duše se prodírá k nebesům.
Víte, k takovým poklesům,
dochází velmi často,
dáš si pár panáků, však znáš to,
a odvaha předčí tvou neschopnost.
Nevím, proč jsem usedl za volant,
s poraněnou míchou nejsem simulant,
který by předváděl své zranění.
Už ten den jsem měl znamení,
že nemám vůbec řídit.
Zabil jsem tímto pět lidí,
jako stvůru mě doma vidí,
a já skončil na vozíku.
Proč jsem já nezahynul,
alespoň by jsem se vyhnul,
té tíži v mém svědomí.
Nechci žít bez pohybu nohou,
závidím těm, kteří chodit mohou,
nenávidím se.
Nezvládnu to, půjdu na svět onen?
Pomozte mi, prosím honem!
Nebo se za svým opuštěným domem,
doženu k zoufalému činu,
jelikož tu svou vinu,
již dále nemohu snést.
Toto se nedá jen tak smést,
aby se to samo spravilo,
chápu, jak se vždy pravilo,
že lidská hloupost nezná hranice.