Kailyn

Jeho přesvědčení o tom, jak musím trpět, mi svým způsobem dokazovalo, jak jeho toto vše mrzí.
Přišla jsem si chtěná. Že je na světě někdo, komu na mně záleží a kdo mi chce dát, jen to nejlepší.

Hlavou mi neustále běhala situace, kdy jsem se mu sama nabídla. Kdy jsem se natáhla po nožích a proťala zápěstí.
Měl v očích šok a hlad, co přišel vzápětí, skrýt nedokázal. Živil se ze mě, hltavě a nahlas polykal. Div se nezalknul... Bylo mi zle, chtěla jsem se odtáhnout a neudělala to. Bylo by mi v tu chvíli zjevně jedno, že by ze mě vysál poslední kapku.
Jeho následné zděšení, mě znovu jen utvrdilo v tom, že je dobře, že jsem nepřestala. Měl v očích něco, jako lásku.
Lásku, smíchanou s něhou a lítostí a něco mi našeptávalo, že tak, jak se dívá se na mě, se na nikoho ještě nedíval.

„Zayne?" Musí být brzy ráno a brzy musí přijít zima. Ani v nejmenším jsem si nedokázala představit, jak ji tady přežiju.
„Zayne!" Mírná panika se mi vkrádá do hlasu. Z posledních sil jsem se vytáhla na nohy a míra zděšení se dostala na kritickou hodnotu.
Nemohla jsem ze skály; stromy obepínaly vchod a všude po zemi, i po zdech byla krev.

Bylo to poprvé, co jsem procházela skálou dál, než jsem se odvážila předtím. Jiný východ tu však nebyl a já se potupně, vyčerpaně a vyděšeně, vrátila zpět.
Kolik času už uplynulo? Seděla jsem na dekách, v rukou třímala nůž, který Zayn asi zapomněl a napjatě poslouchala každý zvuk, který přicházel zvenčí.

V půlce modlitby, mi došlo že se modlím k někomu, koho jsem odvrhla a kdo mě zavrhl. Nepochybně Bůh existoval, když po naší zemi procházel upír... Přestala jsem šeptat dětskou modlitbu a myslela jen na Zayna.
Na to, kde je a jestli je v pořádku. Kam šel a proč.

Rána, co přišla po několika dalších, šíleně dlouhých minutách, mě probere. Z úzké, rádoby chodbičky, u východu skály se vypotácí Zayn.
S bušícím srdcem na něj hledím, je ulepený od krve, v očích má omluvu i hrdost a skácí se na kolena.

„Zayne-" „Mlč, maličká!" Zachrčí vyčerpaně a přiloží mi dlaň na tvář. „Nejsi jako já, jsi jen holka... Nevydržíš bez jídla." Střelí pohledem za sebe. Zaraženě se dívám na nůši, co přetéká. Ušklíbne se, posune a svalí se mi k nohám.

„Jsi malá holka, co kvůli mně trpěla. Chci ti to vynahradit." Než odpovím, než vůbec stihnu něco vymyslet, on spí.
Je vyčerpaný, neprobudí se ani ve chvíli, kdy mu ránu čistím ani když pláču nad snahou, rozdělat oheň. S rezignací jsem se položila vedle něj, s vděkem v očích sledovala, jak stromy co mi jejich větve pomohly dostat Zayna na deky, zatarasí vchod. Položila jsem se hlavou pár centimetrů od jeho paže, po chvíli se otočila zády a když se vzbudila, skálou se rozlévalo světlo ohně, cítila jsem jídlo a viděla Zaynova záda.

S váhavostí sobě vlastní, jsem se tichounce dostala z dek, ale ruku na jeho záda položit nestihla. Otočil se a pobaveně se usmál.

„Jsem noční tvor, Kailyn, mě nemůžeš překvapit." „Je ti lépe?" „Pořád mám teplotu, tedy, asi, ale je to lepší." Semkl víčka a sklonil se. Dlaň na čele, jsem vyměnila za ústa. Nekontrolovala tak snad má máma mou teplotu?
„Hoříš, měl bys ležet! To-to co jsi udělal-jak jsi riskoval-" „Čicháš jako malé vlče. Máš hlad, Kailyn. Jsi vyhladovělá, umřela bys bez potravy." „Ale ty mohl umřít kvůli tomu!" Vykřiknu a on se přestane usmívat.
Sklonil se, oči se mu leskly díky horečce a já narazila do jeho těla.
„Opravdu se o mě tak bojíš?" „Ušetřil jsi mě a znovu jsi mě zachránil...!" „Ublížil jsem ti. Dal jsem tě tam, kde jsem si myslel že se budeš mít dobře. Tady jsem tě vyděsil." „Ale chráníš mě." Mumlu s hlavou sklopenou.
„Chci to jen slyšet... Já... Matka mě milovala i otec a byli jediní, kdo se o mě bál." Zvedla jsem hlavu a nejistě se usmála.
„To jsi opravdu sám?" „Měl jsem pár přátel, ale odehnal je. Jsem sám." „A já?" „Ty?" „Já pro tebe nejsem nic? Jsem jen věc? Jen někdo, z koho se krmíš a po kom chceš dítě?" „Kailyn..."Znovu jsem sklopila hlavu a on mě za ni teď bral.
„Nejsi jen někdo. Jsi holka, co kvůli mně nespala, co udělala všechno, aby mě zachránila. Nejsi jen pokrm ani holka, kterou jsem vlastně unesl, a chci aby mi dala dítě. Jsi holčička, co mě donutila se usmát a teď mi zachránila život." „Bála jsem se o tebe, i teď. Nechci být sama." „Máš mě." „Ale ty jsi pořád zraněný." „Je to lepší." „To řeknu sama, až budeš bez horečky." Pobaveně se usmál a otřel se mi rty o tvář.
„Zůstaneš pod dekou se mnou?" Dech mi ztěžkl a on trpělivě čekal na odpověď. Beze slova kývnu a on mi rozepne několik knoflíčků na haleně.

S bušícím srdcem to sleduji a sotva na něj pohlédnu, přimhouří nebezpečně oči a přitiskne na sebe.

„Svádíš mě."