Oslavujíc v Kremnici
s žáky, nesoucími drahé kovy,
měla úsměv na líci.
Ten, který nelze popsat slovy.

Pak na představení seděla,
uvolněná, v euforii,
veselá, aniž by věděla,
co chystá se za tragédii.

Pak svět kolem náhle ztichl
a jiskra v očích pohasla.
Paprsek světla nad ní se mihl,
když naposledy vydechla.

Tělo jak hadrová panenka
a židle prázdná zůstala.
A nebyla jen domněnka,
že derniéra nastala.

Přivolaní lékaři
nezmohli už nic.
Srdci už se nedaří
a vzduch vymizel z plic.

Slzy vhrkly do očí
rodičům i dětem.
Na pohřbu zrak otočí,
,,V pokoji teď spěte.".

Růže kolem rakve černé,
na níž je fotka usměvavé ženy,
Přátelé, žáci, i žačky věrné,
plačící, ještě z té náhlé změny.

Její přívětivý hlas
každý si vybavuje.
Zní v hlavě zas a zas
a blízké utěšuje.

Pak každý do tlusté knížky
svůj dík napíše.
I když učitelka z výšky
ho nikdy nepřečte.

Pak všichni vytáhnou kapesníček,
poslední slzy usuší.
Zhasnou pár zbývajících svíček,
útěchu šeptají do uší.

Hala je zase prázdná,
rakev už za závěs zajela.
Jedna věc je všem jasná:
Odejít ještě neměla.

Tolik žáků, tolik srdcí
vzhlíželo k ní s obdivem.
A tolik usměvavých lící
viděla i před koncem.

Z nebe na nás dneska shlíží,
andělsky se usmívá.
Vždy, když se představení blíží,
do přední řady usedá.

Povzbuzuje, tleská, radí,
jak to vždycky dělala.
Že jsme talentovaní, byť mladí,
o nás vždycky říkala.

Miluji ji navždy, však ránu v srdci mám.
Na prázdnou židli v přední řadě se často zadívám.

Nemusím vás vidět, vždyť vím, že stále jste.
Má báseň pro vás skončila.
Už tleskat můžete.

To budu říkat 31.10. v Kolíně na Večeru Heleny Malehové.
Skládala sem to sama a mamka doladila detaily.

Paní učitelka je nahoře ta úplně vpravo. <3