Naše generace se narodila příliš pozdě na objevování světa, příliš brzy na objevování vesmíru, ale právě včas na objevování území Area 51!

Zvěsti o plánu homadného vtrhnutí do tohoto příště střeženého tajemstvím opředeného vojenského prostoru na území severoamerických Spojených států doputovaly až daleko přes oceán na Korejský poloostrov. Zatímco starší seriózní slušná stvoření a kreatury nad pikantní burcovací zprávou jen obrátily oči v sloup, mladší část obyvatelstva zachvátila vlna nekontrolovatelného nadšení. Nadšení ze šance porušit pravidla a vejít do dějin planety. Součástí těchto mladistvých nabuzených šílenců byl i Jeon Jungkook - pubertální tank a čerstvý armádní rekrut s krycí přezdívkou Bunny-97, dle data, kdy šel jeho model do výroby.

Nadřízení mu samozřejmě důrazně zakazovali podílet se na takovýchto trestuhodných nesmyslných akcích. Tankoví nadporučíci zorganizovali dokonce ve svých řadách  poučnou přednášku s prezentací o tom, že v Area 51 nic není, a proč by se tam rozhodně nemělo pokoušet dostat.

Jenomže to by to nebyl Jungkook, kdyby nerebeloval. Na vlastní pěst založil odbojovou skupinu „Pink Army Club Kontra Aliens“, zkratkou roztomile řečeno „PACKA“. Jako první a jediný člen a odbojový prezident musel jít příkladem a dostát své skupině jménem. Právě proto se z klasické hnědozelené maskovací khaki nechal přestříkat od pásů až po kanón na zářivě, lze říci jedovatě růžovou, čímž však bohužel vyvolal u okolí nevhodně opačný efekt, než v jaký doufal. Stoupenci k němu neproudili za účelem vyjádření sympatií nebo podpory, naopak. Stal se obecně známým terčem pomluv i posměchu, vyvrhelem, vyhnaným na samotný okraj společnosti, kterému se každý vyhýbal okloukem. Kookova naivní nevinnost mu to naštěstí nedovolila si příliš připouštět. Netrpěl tím, jelikož to nevnímal.

Pár dní před slavným 20. zářím 2019 se Jungkook v noci za tmy tichounce vyplížil z hangárů u svého výcvikového areálu - předního korejského tankodromu - v touze jakkoliv si chytit letadlo do Nevady. Ku svému vlastnímu štěstí měl známosti s ochotným osmdesátimetrovým obrem - letounem pro přepravu bojové techniky jménem Soobin. Slovo dalo slovo, takže, ačkoliv sám, bez doprovodných druhů, Kookie se zdárně dostal za  „Velkou louži“ do vyschlého amerického vnitrozemí.

V předvečer klíčové události na našeho drahého tankistu trochu dolehla samota. Postrádal domov i své kovové korejské spoluobčany. Všichni se jej zřekli. Hrdost a umíněná paličatost ho ovšem zrazovaly od podlehnutí emocím. Přece se chystal rozklíčovat otázku existence mimozemského života, u všech všudy! Teď nebyl čas na slabost, musel být silný.

Již před východem slunce se šikovaly zástupy dobrovolných nadšenců, lidských i jiných, před branami zapovězené oblasti, lačni po jejích záhadách. Jungkookovi se chvělo pancéřování vzrušením, když radikálové předních linií, ve skrytu roušky šera, prolomili vstupní bránu. S mohutným bojovým sborovým pokřikem hloučky ufo-fandů, naruto-runners, sebestředných dobrodruhů i lovců příšer válcovaly noční stráž objektu, jež po noční směně ochabla v ostražitosti kvůli únavě. Celé se to valilo dál a dál.

Jungkook pro své jisté nepopiratelné odolnostní, rychlostní i praktické dispozice pomáhal prorážet cestu. Máloco bylo sto rovnat se síle jeho 12tiválcového dieselového motoru o výkonu 1100kW. Sem tam zatoulané kulky se od něj odrážely jako by byly gumovými hopíky. Nemohly mu ublížit. Nemínil úmyslně vracet úder a zabíjet. Svůj kanón o ráži 120mm užíval k proděravění zdiva, zatímco přes 15000 nábojů ve dvou plně připravených sekundární kulometech šetřil jen pro případ nouze.

S nárůstem času stráveného v Area 51 se jednolitost vniknuvších ztrácela. Obrana posilovala, slabší články soupeřovy starny rozháněla nebo zadržovala. Tím se stalo, že v „bojovém poli“ Kookie osiřel. Aby se tedy uvedly věci na pravou míru - všem ujel.

Nalezeným vjezdem do podzemí náš růžováček dobyl laboratoře podezřelého vzezření. Cit hydropneumatického odpružení mu napovídal, že je na správné stopě. A taky byl! Signálové přijímače na Jungkookově věži přijaly z blízkého bodu slabý, přesto čitelný, kód volání o pomoc. Dokola zoufale se opakující kód, jež nikdy nedosáhl zemského povrchu. „Slyším tě... Ať jsi, kdo jsi, slyším tě... Už jedu...“ mručel si Jungkook pro sebe, akcelerujíc na vyšší rychlost.

Zabočení za roh darovalo Kookovi pohled, z nějž mu, lidově řečeno, chcípl motor. Za ohromnou průhlednou zdí stál zdroj prosebného S.O.S. - hotové umělecké dílo, dechberoucí poetická blankytná hra stříbrolesklého kovu, skla a rovněž třpytivých povrchů neznámého původu. To nejkouzelnější, co Kook kdy viděl. Dokonale jemně tvarované, nejdivočejší sny předčívající, reálné, pravé ufo! Létající talíř, chcete-li.

Modré vesmírné plavidlo oválného půdorysu sebou bezděky cuklo, jakmile tank Jungkook přijel do jeho zorného pole. „$#%@¿ €£#¥¡《÷&%#££% ~ 》¡#€#£¥₩¿>,“ pravilo poté, očividně neschopno pohnout se z místa.

„... Ehm? Nerozumím ti,“ přibližoval se Jungkook pomalu k čiré, patrně neprůstřelné hranici, jež ho oddělovala od mimozemského stroje, „Ale... neboj se. Neboj se mě. Nic ti neudělám. Já... Já jsem kamarád,“ chlácholil, „Víš, co ti říkám?“.

„@<《$££?¿ Kamarád?“.

„Jo! Kamarád. Správně,“ radoval se Jungkook z navázaného kontaktu, „Já jsem Jungkook. A ty? Máš jméno?“.

„Jmé-no?¿“.

„Jméno. Ano,“.

„Jméno,“ talíř blikl řadou kulatých světel po svém obvodu, aby Kook uviděl tři pozemské znaky nalepené ze vnější strany průhledného vězení - T43.

„T43?“ přečetl si pro sebe polohlasně Jungkook písmeno s dvojčíslím, „Tak ti tady říkají? Tak tě pojmenovali ti lidi tady?“.

„T43,“.

„Víš, co mi to připomíná? Jedno jméno, které se používá u nás. V mojí zemi. TAE. To je zkratka z Teahyung. Myslím, že ti budu říkat Tae,“.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

A máme tu další kapitolku! Musím uznat, že tohle mě hrozně bavilo. Dejte vědět, jestli vás taky, aby případně brzy vyšla druhá část s pokračováním téhle bizardní vznikající intradimenzionální romance. UwU
Z pozice autora vám děkuji za čtení a pozornost.