AHOJ, ještě než se začtete do řádků této kapitoly chtěla bych Vás upozornit že od (1.8.2021.) probíhá korekce celé této knihy a opravené kapitoly dávám na blog. Budu ráda, když tam zavítáte a zanecháte mi tam nějaký komentář. Teď už ale přeji hezké a ničím nerušené čtení ♥

Probouzím se v chladné, černé místnosti plné prachu. Posadím se na posteli, která při mém pohybu nepříjemně zavrže. Ještě stále mám mírný kašel, ale myslím si, že ten nebude mým největším problémem tady... .

Prohlédnu si místnost a nevidím nic jiného než postel, dvě malé skříňky a okno, které je částečně rozbité. Díky němu místnost propadá ještě většímu chladu. Rozejdu se směrem k němu a vidím temný, hrůzostrašný les. Kde jsi Oktagone? Proč jsem zase s miminky sama, když poprvé chci abys byl u mě!?

Nakonec jsem po mém pátrání přišla na to, že se nacházím sama v chladné, zaprášené a tmavé chaloupce, kde nejde elektřina a jediné co tu je, je voda a pár balení sucharů či co to je.
Takže pokud nezmrznu, umřu hlady. Nechytím si ani králíka ani malou myš, natož něco, z čeho bych chvilku vydržela!

Teď by se mi hodilo být vlk, protože, jako anděl se s bříškem moc létat nedá. Je to víc namáhavé a jste hned zadýchaní. Takže pokud to nakonec počítám správně mám tu jídlo zhruba tak na tři až čtyři dny. 

Momentálně se procházím v lese a sbírám pár bylinek, abych si mohla udělat čajem. Dokonce jsem našla i hrstku jahod a pár ostružin, takže mám po své malé, skromné snídani. Problém, ale je, že tady skoro nic neroste. 

V chaloupce jsem položila pár nasbíraných bylinek na stůl a šla si pro vodu, která bude sice studená, ale je alespoň nějaká. Miminka začínají kopat a já tuším, že mají moji drobečci opět hlad, protože jsem s Oktagonem nestihla snídani a v podstatě ani pořádnou večeři jsem neměla... . Kdyby tu byla, alespoň elektřina nebo něco na rozdělání ohně, mohla jsem si udělat opravdový bylinkový čaj nebo horkou polévku. Nakonec jsem totiž svůj čaj "zalila" studenou skoro až ledovou vodou.

Dokonce i před Oktagonem jsem měla, alespoň elektřinu a horkou vodu. Sice na začátku, když jsem se probudila na Oktagonově hrudi jsem byla trošku vyplašená, ale teď bych dala cokoliv za to aby tu byl se mnou a tišil mé vzlyky. Už je to skoro týden co jsem tu a já začínám mít obavy, že na mě zapomněl a zůstal s tou holkou díky, které jsem zde. Proplakala jsem celé dny... .

Ukápla mi další slza, třesoucím se hlasem jsem začala mluvit ke svým miminkům a pomalu začínala přemýšlet o tom, že už jsou to skoro dva dny, co jsem jim nedala žádné pořádné jídlo nebo alespoň lesní plody, houby či nějaký ten kousek sušenky.

,,Miláčci moji malincí, nebojte se. Všechno bude zase v pořádku, tatínek přijde a pomůže nám se vším. Donese nám něco dobrého. Myšičky moje, hlavně se nebojte! Nesmíme ztrácet naději! Já neztrácím naději! Přijde, slíbil mi, že přijde vždy, ať jsme kdekoliv!" Slzy už jsem nestíhala utírat a pomalu, ale jistě jsem začínala zavírat oči a věděla, že nesmím usnout. Protože pak, je možnost že už bych je nemusela znovu otevřít. Jsem na to totiž už až příliš slabá, hladová a promrzlá. Drobečci moji, alespoň vy to vydržte! Alespoň ať vás dva zachráním! Musím vás chránit a budu vás chránit! Vždy a před vším i když bych náhodou nebyla!

Má víčka byla tak těžká, že už jsem je nezvládala udržet otevřené, ale stále jsem se  snažila neusnout.

Najednou jsem začala cítit lehký průvan, ale nevěděla jsem odkud jde. Nenechávala jsem otevřené žádné okno, protože už tak je tady zima... . Proč tedy cítím průvan? Otevřelo se některé z oken...?

Hvězdička nebo komentář vždycky potěší ať už je kapitola vydaná den, týden, měsíc nebo rok ❤️

Vaše _knihomolka_