Věděla, že už tam Remus je. Zaváhala, jestli má vůbec jít. Bála se a nechtěla ho do toho zatahovat, jenže už bylo pozdě. Došlo mu to, že je nejspíš těhotná a nyní to chtěl řešit, měl na to, jako pravděpodobný otec, právo. Otevřela dveře, vykročila do tmy, zavřela za sebou a sešla pár schodů. Chlad ji bodal do nohou, ale na to nemyslela. Ocitla se ve známé místnosti, pár svíček, skoro všechno jako minule, jen tam bylo uklizeno. Stál zády k ní.
,,Tak jsem tady," řekla tiše.
,,Jsem rád, bál jsem se, že nepřijdeš, tvé obavy jsem cítil, ale věř mi, chci ti pomoct," pravil a otočil se k ní čelem.
,,Nemusíš mi pomáhat, vypořádám se s tím sama."
,,Vím, že bys to zvládla sama, ale to já nechci. Je to má povinnost být při tobě, ať už se děje cokoliv," řekl a ona si pomyslela, že tohle by mělo někdy napadnout i Rona, u něj to byla také povinnost, dokonce větší než u Remuse. ,,Musel jsem s tebou mluvit," řekl a pohlédl na její nohy. ,,Ty jsi bosá? Pojď, posaď se na postel, přikryju tě dekou."Hermiona k němu přišla, posadila se a on jí přes nohy položil deku.
,,Děkuju," špitla a pousmála se. Remus nic neřekl, poodstoupil od ní.
,,Přemýšlel jsem. Hodně jsem přemýšlel."
,,Remusi, ještě to není potvrzené." vyhrkla Hermiona.
,,Logicky, všechno tomu nasvědčuje, je tu prostě ta možnost, že jsi těhotná. Takže... Necháš si to?" zeptal se. Hermiona na něj zaraženě hleděla.
,,Proboha, Remusi, samozřejmě, že si to nechám," řekla a sama byla překvapená svou odhodlaností. Ať už byla těhotná s Ronem nebo Remusem, nechtěla, aby za to pykalo dítě. Sice byla mladá na to být matkou, nechtěla tak brzy otěhotnět, ale jestli to tak mělo být, chtěla to přijmout zodpovědně. Cítila, jak si sám oddechl.
,,To je dobře. Víš, budu ti pomáhat. Chci, abys věděla, že na sebe beru veškerou zodpovědnost."
,,Remusi, ani nevíme, jestli to není Rona," pravila Hermiona a najednou pocítila zklamání, že by to dítě bylo muže, se kterým se necítila tak krásně jako s Remusem.
,,Já vím, dobře, možná, že nebude... Ale kdybych byl otec..." zarazil se. ,,Možná budu otec," hlesl do ticha, bylo vidět, jak najednou chápe to slovo jinak.
,,Dobře, dejme tomu, že by to bylo tvé dítě, nebudu chtít, abys mi dával peníze."
,,A řekneš to Ronovi?",,Nevím, asi ano."
,,Neříkej mu to," řekl najednou. ,,Nechci, abys byla sama. A takhle bych ti byl vždy nablízku.  Budeme dělat, že je to Ronovo dítě, bude dobrý otec."
,,Lhala bych svému manželovi, dívala bych se, jak vychovává cizí dítě. To bych mu nemohla udělat."
,,Nejde o tebe, ani o mě, teď jde o to dítě. Nechci, aby vyrůstalo samo. Nechci, abys neměla oporu a pomoc."
,,Remusi, já se vůbec necítím připravená na to být matkou. Co když budu hrozná? Už to, že je možná tvoje... Bude mít matku lhářku," řekla zoufalým hlasem.
,,Budeš úžasná matka, stejně jako jsi úžasný člověk," pravil Remus. ,,Je mi tolik líto, že jsem tě dostal do takových nesnází," pravil nešťastně.
,,Není to tvoje vina, prosím, nevyčítej si to." Vstala a došla k němu. ,,Jsme v tom spolu." Začala plakat, Remus ji pevně objal. Nahnul k ní hlavu a slíbal její slzy, pohlédli si do očí a políbil ji na rty. Cítila slanou chuť svých slz. Tiskla se k němu a nechala smutek, aby mizel v jeho polibcích. Jemně jí začal rozepínat košili od pyžama. Pomohla mu přetáhnout jeho tričko přes hlavu. Tentokrát si dávali na čas, každý dotek byl stokrát pomalejší a něžnější než minule.