Dva týdny chodila Hermiona do práce s pocitem, že tu prostě není sama. Začalo se to všechno vracet. Neslyšela jeho myšlenky, ani neviděla, kde je a s kým... Ale cítila slabé záchvěvy. A byla překvapená z toho, že necítila moc radosti, spíše osamělost. Nechtěla vědět, jak se cítí. Zakazovala si to, ale bylo to silnější. Bylo to... Jako by stál přímo vedle ní, protože jen tehdy nemohla se spřízněním nic dělat. Srdce jí chvílemi bušilo jako o závod.

Bylo to tak zvláštní. Jeho myšlenky byly plné její samoty. Cítil, když ráno vstala a v noci usnula. Cítil prázdnotu, snad i větší než která byla v něm samotném. Byla před ním uzavřená, ale některé pocity k němu utíkaly i přes to. A čím to bylo, nevěděl ani jeden z nich.

,,Remusi, už máte hotovou tu prezentaci?" zeptal se jeho nadřízený.
,,Skoro, ještě mi chybí pár stránek."
,,Zvládl byste to dnes odevzdat? Zítra už je víkend a rád bych to měl všechno hotové a uzavřené."
,,Jistě, zůstanu tady ještě po pracovní době a dodělám to," odpověděl Remus.
,,Tak až to budete mít hotové, rovnou to doneste do dvacátého patra, tam se toho ujmou."
,,Ale já tam nikdy nebyl, nevím, komu to dát?"
,,Nebojte, budou s vámi počítat. Někdo si to vezme a postará se o to. Také tam zůstávají přesčas."

,,Hermiono, jak vám jde práce?" zeptal se mile.
,,Dobře, děkuji za optání," odpověděla a usmála se na muže, kterého odmítla kvůli Remusovi.
,,Tak to jsem rád. Jdu na oběd, nechcete také?" zeptal se a hned na to dodal: ,,Nic v tom nehledejte, myslím to v tom přátelském smyslu."
,,Já vím, ale i tak se omlouvám. Musím to dodělat, navíc nemám hlad. Jo a asi tu dnes zůstanu trochu déle."

Na Londýn pomalu padala tma, Hermiona rozsvítila lampičku, aby lépe viděla na papíry, které kontrolovala. Unaveně se protáhla a udělala si drdol, aby jí vlasy nepadaly do tváře. Snažila se soustředit na slova před sebou, ale cítila hrozný neklid, jako pocit, když se zvedá vítr a okenice se každou chvílí rozrazí. Napila se kafe a chtěla aspoň na chvíli zpátky. A nemyslela za Ronem, nemyslela do cizí postele... Myslela na ty dřevěné schody, které vedly do Doupěte. Sedět na nich a pozorovat hvězdy, mluvit bez slov a položit svou hlavu na jeho rameno. Znovu se napila kávy a zavřela oči. Byla tak unavená, ne že by usnula, ale tak roztřeseně unavená z myšlenek. Klidně by si lehla na zem a snažila se, aby jí tolik nebušilo srdce, neklepaly se jí ruce a přestala si kousat rty. Vzala šálek a zvedla se, došla k oknu a hleděla na již temné město, kde tiše a tajně zuřila válka mezi dobrem a zlem. Pomáhala, jak mohla. Kontaktovala spoustu lidí, odkazovala je na její bývalou rodinu a všechny ostatní členy Řádu. Zdálo se jí to málo, ale víc ve své situaci nemohla dělat. Dávala peníze lidem na ulici, chránila mudly a snažila se být při tom víc než neviditelná, protože v tom nyní byla sama a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl, kdyby nastaly problémy. Byla bez naděje, věděla, že už se nikdy nezamiluje. Ten pocit byl stále silnější. Každý den bez Remuse jí utvrzoval v tom, že bez něj nic nezvládá. Jako kdyby snad dokázala usnout jen v jeho náručí, jako by bez jeho doteku nemohla nikdy cítit zachvění. A i když věděla, že se musí pohnout z místa a zapomenout na něj, nemohla. Její život byl stále stejný. Byla stále stejně bezradná. Zdálo se jí, že toho chtěla moc. Snad jí nemělo být dopřáno být šťastnou, snad neměla nikdy šťastně usnout v jeho náručí a třást se z jeho doteku. Možná, že si to nezasloužila, a proto ho ztratila.

Čím víc měla pocit, že je jí Remus nablízku, tím víc se cítila sama. Jako by byl na dosah ruky a ona se ho nemohla dotknout. Udělalo se jí špatně, snažila se neztratit rovnováhu. Opřela čelo o chladné sklo a počítala do deseti, jako by to snad mělo pomoct. Za sebou uslyšela výtah, matné světlo se odrazilo v okenním skle těsně vedle ní. Uviděla postavu, asi mužskou. Šel k ní, což čekala, protože dostala pokyn postarat se o spisy z osmnáctého patra. Šel pomalu a zmateně, asi bloudil. Ráda by za ním šla, ale musela být stále u okna, jinak by omdlela. Už byl blízko, jeho srdce šíleně rychle bušilo a Remus nevěděl proč. Snažil se držet hlavu vzhůru a nepustit papíry z ruky, což bylo těžší než kdy myslel. Šel k dívce, tolik mu připomínala Hermionu. Věděl, že si to vsugeroval, určitě to je úplně jiná, Hermioně nepodobná, dívka.
Oba promluvili ve stejnou chvíli.
,,Dobrý večer, poslali mě sem..."
,,Vy jste tu určitě kvůli..."
Hermiona se otočila a kdyby to bylo ve filmu, byla by to ta zpomalená část, kdy se dva páry očí připravují na to, že se střetnou a ústa zůstanou pootevřená v obrovském údivu. Hrneček s kafem, papíry, které nesl... Zpomaleně padly na zem. Ani jeden z nich se nedokázal nadechnout.
,,Mám utéct?"
,,Mám za ním jít?"
Hermioně po tváři stekla slza, protože neunesla, že v její hlavě jsou jeho myšlenky a že i on slyší její. Pomalu k sobě šli, zastavili se deset centimetrů od sebe a snažili se být silní. Remus zvedl ruku a položil svou dlaň na její tvář. Oba zavřeli oči a všechny myšlenky, všechny pocity proletěly jejich těly. Hermiona k němu škrobrtavě došla a opřela se čelem o jeho hruď. Jemně ji objal.
Odtáhla se od něho a špitla: ,,Musím jít... Musím..." Remus ji chytil za ruku, lehce, bez jakékoliv síly. Začala couvat a její ruka vyklouzla z jeho. Neřekl nic, mlčel, snad proto, že neměl co říct. Chtěla se již otočit a odejít, ale všimla si pohozených papírů na zemi. Sehnula se pro ně a položila je na svůj stůl, mávla hůlkou a lampička zhasla.
,,Najednou jsem zodpovědná," pomyslela si tím nejošklivějším hlasem, kterým na sebe mluvila. Byla na sebe sarkastičtější než profesor Snape, když ještě studovala.
,,Ani na tohle ti nic odpovědět nemůžu. Můžu jen sledovat, jak odcházíš... Jak tě znovu ztrácím." Smutně na něj pohlédla, sklopila zrak a odešla k výtahu. Neotočila se, nepodívala se na něj, ale stále viděla jeho tvář. Vyšla do chladné noci, rychlým krokem se vydala domů.