"Můžeš se, prosím, přestat vrtět a konečně si sednout, jako normální člověk?" zaskučela otráveným hlasem Tabby, neboť neustále šoupání Dylanových kalhot o sedačku vydávalo nepříjemný zvuk, který ani rádio nemohlo dokonale zahladit.

"Nemůžu si zvyknout. Tohle auto mi prostě nesedí a tečka... není to moje vina, to v žádném případě." Dylan se stále snažil pohodlně usadit, aby se mohl uvolnit na zbytek hodin, jenž měl strávit v autě, které jeho zadku nesedělo.

"Máš smůlu, musíš to vydržet, dokud nedojedeme do Vancouveru, neboť už jedeme dost pozdě kvůli tomu tvému velmi vydařenému výletu. Už jsme skoro v Portlandu, vydržel si to dvanáct hodin, vydržíš to zbylých šest."

"Tohle se mi vážně nelíbí. Jak tohle vůbec můžeš řídit, vždyť nemáš žádný výhled. Proč je tohle auto tak zatraceně nízký!" Dylan nepřestával skučet a Tabby jeho skučení nepřestávala komentovat, jelikož to byla jejich medicína na zkrácení volného času.

°

"Dylane, vzbuď se. Dylane!" zakřičela, zatímco se snažila dosáhnout na tlačítko, jenž by Dylana osvobodilo od uškrcení pásem.

"Co, co, co je?" vyjekl, když ucítil dusivou bolest, díky které se probudil a zakuckal. Pohlédl na Tabby, následně se rozhlédl kolem sebe a nadechl se chladného vzduchu, jenž měl úplně jinou vůni, než vzduch v Las Vegas.

"Už jsme tady. Musíš mi říct, kam tě mám odvézt." Tabby se neustále dívala na Dylana, přičemž jejich tváře byly blízko u sebe, dokonce až tak, že oba cítili, kdy se ten druhý nadechuje a kdy vydechuje. Dylan si mohl všimnout zrychlujícího se pulsu, což dokazovalo neustálé se zvedající kůže na jejím krku.

"Nasedni do auta, budu tě navigovat."

"Věř mi, že bych to udělala s velikou radostí, ale nějak si mi zasedl bundu, takže..." Tabby nedokončila větu, jelikož to nebylo zapotřebí, když se Dylan začal okamžitě nadzvedávat, aby mohla svou bundu bez poničení vytáhnout.

"Dík," zabrblala, zatímco její líčka rudla při vzpomínce na poslední moment, kdy u sebe byli tak blízko. Její kůže na zádech se naježila, poté se tato vlna zachvění prolila po celém jejím těle.

"Proč si tak zamlklá, vždyť je krásný podvečer." Dylan se po tomto krátkém oznámení a připomenutí, jak krásný den je, protáhl, následně i zívl. Tabby se bohužel nemohla cítit stejně živě, jako její spolujezdec, kvůli nezastavitelné jízdě do Vancouveru.

"Vážně se mi nelíbí, jak se neustále usmíváš. Kdyby si byl stejně tak unavený, jako já, vůbec by ses nesmál."

"Někdo je tady velký bručoun," řekl Dylan dětským hláskem, následně pokračoval. "Co takhle si dát další hodinku s Dylanem a rádiem?" Tabby ani nestihla zareagovat, protože Dylanova ruka už dávno zmáčkla tlačítko rádia, které jej zapnulo a okamžitě začal ladit tu správnou stanici.

"Potřebujeme něco živého," mumlal si pro sebe, zatímco hledal ideální píseň pro probuzení a povzbuzení Tabby. "Dokonalé!"

"Někdy vážně pochybuji, že jsi dospělý muž, Dylane." Tabby zavrtěla hlavou nad výběrem písně, neboť jí jeho chování připomnělo nedospělé slečny, které poprvé dostaly periodu.

"Támhle doleva, je to čtvrtý dům zprava... nechceš tam jít se mnou? Jak je znám, zrovna se budou chystat na párty." Dylan se při otázce trochu zarazil, nedokázal ji vyslovit bez toho, aniž by si musel odkašlat, čímž zakryl nepatrnou nejistotu. Přidal k tomu ještě pročísnutí svých vlasů, aby vypadal stoprocentně nenápadně.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jsou to tví přátelé, navíc se ani neznáme, bude to divný." Tabby zastavila auto a ujistila se, že zastavila u správného domu, načež si nevšimla, že její klíčky i peněženka mizí společně s Dylanem.

"Já si hezky vezmu tohle, na památku, vrátím ti to při našem dalším setkání, tak se měj hezky, Tabby baby." Dylan se na Tabby lišácky usmál, jakoby byl prvák, kterému se zrovna povedl nezapomenutelný, legendární šprým.

"Hej, ty..." povzdechla si a pomalu si odepnula pás, vystoupila z auta a když chtěla následovat Dylana, všimla si jen zavírajících se dveří a jeho otravně vítězného úsměvu.

"No to si ze mě dělá srandu," zamumlala si pro sebe tentokrát se špetkou zoufalství, smíchaného s naštváním. Pomalu se šoupala k velkým, bílým dveřím, jenž v kontrastu s obrovským domem vypadaly jako malá pusa velkého obra. Nejistě zvedla ruku a několikrát zaťukala. Jakmile uslyšela ťukání podpatků, okamžitě se otočila na patě a chystala se kráčet zpátky do bezpečí svého auta. Bylo ovšem příliš pozdě, jelikož jakmile její záda ucítila teplo, sálající z domu, nasadila ten nejširší úsměv a znovu se na své patě otočila, tentokrát k neznámé dívce, jenž stával ve dveřích.

"Ahoj," vydechla a přidala k tomu trapné zamávání rukou. Neznámé dívce se okamžitě rozzářil obličej.

"Pane Bože, ty musíš být Mickey, Dylova snoubenka! Wren mi o tobě tolik vyprávěl! I když říkal, že jsi blond, každopádně si myslím, že hnědá ti sluší víc!" dívka stále šířila nadšení z toho, že konečně poznává tu slavnou Mickey nepřestávala se svými nadšenými řečmi. Pro Tabby bylo třešní na dortu velké, dívčí objetí.

"Wrene, Dylane, Mickey je tu!" zakřičela na celý dům. Tabby uslyšela hlasité dupání ze všech koutů obrovského domu. Najednou se předsíň naplnila neznámými tvářemi, jenž si Tabby od shora dolů bedlivě prohlížely.

"Já nejsem Mickey!" zakřičela, když uslyšela jméno Mickey snad od pátého člověka. Všichni se na sebe podívali, jakoby jim právě někdo oznámil, že Santa není skutečný.

"Takže si přišla," prohodil s úsměvem Dylan, držící její klíče a peněženku.

"Musela jsem, když si mi vzal mé věci, které potřebuju. A teď, když se znovu setkáváme, mi je můžeš vrátit." Tabby se natáhla pro své věci, ovšem naneštěstí byla vtažena do víru přátel, které nikdy neviděla.

"Hej, všichni, tohle je Tabby. Tabby, tohle jsou všichni. Poslouchejte, dnes nesmí nikdo odejít bez toho, aniž by si nedal aspoň jednoho panáka! Jsou přece Wrenovy narozeniny, pro Krista! Do toho, zvířata!" zakřičel a nadzvedl flašku alkoholu nad svou hlavu, načež si z ní upil velký lok.

Tabby neustále slýchala jedno jménu za druhým, přetrpěla jedno objetí za druhým a dokonce i mastné pusy na líčko s příchutí slaných čipsů. Když už se konečně všichni relativně seznámili s novým členem, přesunuli se do ještě větší haly, která byla vyzdobena všelijakými erotickými i dětskými balónky, konfetami, dorty, alkoholem, ve zkratce vším možným, co bylo vhodné na oslavu narozenin jakéhokoli věku.

Její oči těkaly po místnosti sem a tam, snažíc se najít jedinou známou tvář. Ale Dylan nebyl k nalezení, navzdory tomu, že v místnosti přece jen tolik lidí nebylo. Když už se ho chystala jít hledat, zastavil ji dotek dlaně na rameno.

"Ty musíš být Tabby, moc mě těší, jsem Wren." Jakmile se Tabby otočila, spatřila vysokého, hnědovlasého muže, který vůbec nevypadal jako nejlepší kamarád od někoho, jako je Dylan. Wren byl obdařen tou prchavou krásou, která navzdory tomu, jak je nestálá, všechny přitahovala. Jeho oči upřímně a vlídně vítaly Tabby v novém prostředí.

"J-jo, nevíš náhodou, kde je Dylan? Potřebovala bych odsud rychle vypadnout a on má mé klíčky od auta a taky peněženku..."

"Nejspíš bude nahoře, druhý pokoj vpravo, je to jeho osobní koutek. " Wren jí ukázal směr, kterým se má vydat, přičemž spíše sledoval samotnou Tabby, než cestu, kterou ukazuje.

"To je jeho pokoj? Nevěděla jsem, že tady bydlí." Tabby neustále sledovala další bílé dveře, za kterými se měl skrývat její jediný známý v obrovském neznámu, pronásledován moderní hudbou a divnou vůní.

"Nebydlí, vždycky sem jen přijde. Tenhle dům jsme měli, když jsme chodili na vysokou. Tak nějak jsme se kvůli sentimentální hodnotě nemohli jen tak rozloučit, tak jsme si ho nechali. " Tabby neposlouchala Wrenova slova a nevěnovala jim tak velkou pozornost, jakou Wren žádal.

"Jo, moc zajímavé... nejspíše se půjdu za Dylanem podívat." Po dokončení věty se okamžitě vydala do Dylanova pokoje, zastavila se před dveřmi, a váhala, zda-li má zaklepat, či prostě vejít. Rozhodla se pro možnost druhou. Jakmile otevřela dveře, porozhlédla se po pokoji, Dylan se koukal z okna, zatímco měl v levé ruce poloprázdnou láhev alkoholu.

"Dylane?" její hlas se nesl pokojem jako jemný vítr v poušti.

"Hm?" ozval se Dylan a hned na to se otočil směrem k ní.

"Dal by si mi konečně mé věci?" zeptala se ho, když se k němu začala pomalými a krátkými krůčky přibližovat k mírně opilému příteli.

"Já nevím, můžu ti dát ty věci?" uchechtl se a vydal se naproti Tabby. Jakmile byli u sebe dost blízko, změnil směr a přitiskl ji k psacímu stolečku, přičemž dal své ruce hned vedle jejích boků.

"Dylane, co to děláš? Prostě mi dej ty věci, ať už můžu vypadnout..."

"Já ale nechci, abys šla." Po tomto oznámení se v místnosti vylil klid, jako vlna na břeh. Dylanova slova se jakoby stále a dokola přehrávala v Tabbyiné hlavě a neustále analyzovala, jak by si je mohla vyložit. Její zrak spočinul na láhvi, položenou na stole a následně na Dylanovi, který se neustále přibližoval. Když už bylo jasné, že Tabby nemá jedinou šanci svou tvář odvrátit, prohnal se místností průvan jako hurikán.

"Zdá se, že máme dalšího hosta," pronesl Wren, za jehož ramenem se schovávala blondýna menšího vzrůstu.

____________________________________________________

° Konečně se posouváme v ději trochu dále a je tu (asi) má oblíbená část! Opravdu doufám, že se vám tato "kapitola" líbila, neboť já z ní mám trochu smíšené pocity.

° Chci vám jen oznámit, že se může stát, že díl tentokrát přidám buď příliš brzo, nebo jako obvykle, příliš pozdě, neboť je teď na gymplu zkouškové období, ve kterém se profesoři vážně vyžívají. Doufám, že to chápete! :).