Bohužel jsem se pletla.

,,Vážně jsem musel dostat do dvojice tu nejneschopnější holku?" odfrkl si Malfoy posměšně, když jsem se už po několikáté marně snažila trefit do míče, který na mě pinknul.

K mojí smůle jemu to stejné šlo snad úplně samo a to, i když jsem míč, díky své nešikovnosti pinkla úplně jinam než na něho. S povzdychem jsem se rozhlédla kolem sebe. Bohužel měl pravdu. Vážně mi to šlo ze všech nejhůř. Ostatní si totiž dokázali alespoň několikrát poslat míč mezi sebou. Já se do něho zatím dokázala trefit jenom jednou, ale dala jsem do toho tak malou ránu, že mi míč stejně přistál téměř u nohou.

,,Od toho tu přeci jsme, abychom se to všichni naučili," odpověděl mu na to profesor a pak se otočil na mě, ,,musíš sledovat, kam míč letí."

Tyto rady mi ale moc nepomohly. Vždyť já míč sledovala pořád.

,,Tohle zrovna umět nemusím," zabrblala jsem frustrovaně, když ode mě profesor odešel a došla si pro míč, který se válel pár kroků za mnou.

,,Ty něco nemusíš umět jo?" zvedl na mě Malfoy udiveně obočí.

Tvář mu samozřejmě zdobil křivý úšklebek. Najednou mu bylo nějak jedno, že by ho mohl kdokoli z našich spolužáků slyšet a odvodit si z jeho slov, že se nejspíš známe. Probodla jsem ho zamračeným pohledem, ale raději jsem mu na to nic neříkala. Stejně jsem měla hlavu plnou myšlenek na to, kolik minut ještě asi zbývá do konce téhle zpropadené hodiny, takže jsem jeho hloupé řeči téměř nevnímala.

Stejně jsem nechápala jak to že mu to tak jde. Možná to bylo tím, že mu šel i famfrpál. Mohlo mě napadnout, že když zastával post chytače ve školním týmu, že bude nejspíše ve sportu nadaný. Nikdy by mě však nenapadlo, že tomu bude i u toho mudlovského. Nebo si snad kouzelníci také pinkají míčem?

,,Co kdybychom si s ním jen házeli?" navrhl blonďák přede mnou, když jsem se podruhé neúspěšně pokusila o to na něho míč alespoň pinknout.

Nijak jsem na jeho slova nereagovala a prostě to zkoušela dál.

,,To by ti třeba mohlo jít. Ukaž, jestli umíš alespoň chytat," rýpal do mě dál a já pomalu ale jistě cítila uvnitř sebe narůstající hněv.

,,No, když na tebe tak koukám, tak to možná beru zpět. Ty nemůžeš umět ani chytat."

V žilách se mi vařila krev. K mé smůle mé naštvání způsobovalo, že jsem se nedokázala absolutně soustředit na míč a tak mi nešlo se do něho trefit.

,,No tak, takhle t-" začal znovu mluvit Malfoy nedokončil ale ani větu.

Z ničeho nic jsem se totiž rukou složenou do pěsti silně rozmáchla, silněji než při mých předchozích pokusech a k mému překvapení se mi podařilo se trefit do nadhozeného míče. Bohužel s mířením jsem to tak úplně nevychytala a tak míč s hlasitým plesknutím přistál blonďákovi přímo v obličeji. Nejspíš to byla fakt veliká rána, neboť si Malfoy až sedl na zadek.

,,A sakra. To byla šlupka," ozval se profesor a ihned k Malfoyovi přiskočil.

Já tam jen stála a silou celé své vůle se snažila udržet kamennou tvář, na kterou se mi dral zlomyslný úšklebek. Stejně jsem se divila, že mi Malfoy nezačal nadávat nebo že nebrečel. Tohle chování pro něho bylo typické alespoň tedy v Bradavicích.

,,Z tohohle byste mohl mít i otřes mozku," mluvil profesor dál a pečlivě si zraněného Malfoye prohlížel.

Pak namířil svůj starostlivý pohled na mě.

,,Slečno Jeno, doprovoďte ho prosím k univerzitnímu doktorovi."

Zaraženě jsem na profesora pohlédla. Já mám s Malfoyem jít za doktorem? To se mi nelíbilo a zřejmě jsem nebyla jediná.

,,Zvládnu za ním dojít sám," protestoval Malfoy.

Profesor však nesouhlasně kývnul hlavou.

,,Nesmysl, mohl byste po cestě omdlít."

Z mých úst se prodral hlasitý povzdych. Asi mi nezbývalo nic jiného než profesora poslechnout.

,,Tak pojď!" zavrčela jsem na Malfoye právě v moment kdy se ozvala Karyn s tím, že něco řekne po mých slovech, však zůstala mlčet.

,,No když myslíte, že s ní tu cestu k doktorovi přežiju," pokrčil Malfoy rameny a pak se pomalým krokem vydal pryč od hřiště.

Rozešla jsem se nasupeně za ním.

,,Žádná omluva?" tázal se, když jsme ušli pár kroků, ,,budu mít kvůli tobě na čele obrovskou bouli."

Omlouvat se? Jemu? On se snad zbláznil. Co je mi vůbec do toho, co bude mít na čele. Zasloužil si to. Nakonec jsem se rozhodla raději pro dobro nás obou mlčet. Tušila jsem, že kdybych mu něco odpověděla, nebylo by to nic hezkého a s největší pravděpodobností bychom se začali hádat, o což jsem absolutně nestála.

Po pár minutách chůze jsme se objevili v budově školy přesněji před dveřmi se zlatou cedulkou s nápisem "doktor".

,,Tak jo," vydala jsem ze sebe, když jsme se před dveřmi zastavili a tím přerušila napjaté ticho, které mezi námi panovalo, ,,teď už to zvládneš jistě sám."

Na nic jsem nečekala, otočila se zády k Malfoyovi a rozešla se chodbou směrem ke skříňkám. Hodina sportovních her měla končit zapár minut a tak jsem si řekla, že už nemělo cenu na ní chodit, než bych došla na hřiště, tak by byl stejně konec. Proto jsem si vzala ze skříňky svoje věci a vydala se domů. Byl to opravdu náročný den a já už nemyslela na nic jiného než na to až se svalím na pohovku, na které si budu moct odpočinout.