Ani jsem se nenadála a byl tu můj první školní den. Přes prázdniny jsem se snažila zjistit co nejvíce informací o univerzitě, na kterou jsem se chystala. O tom jakým způsobem na ní probíhá vyučování, jaké předměty na mě čekají a o co v nich půjde. Chtěla jsem být zkrátka na všechno řádně připravená. Nejvíce jsem se těšila na ošetřovatelství, přišlo mi skvělé učit se o tom jak pomoci zraněným lidem. Zajímavá mi taktéž přišla latina, v Bradavicích jsme se totiž žádný jiný jazyk neučili.

Z toho, co na mě čekalo jsem byla vcelku nadšená, zároveň jsem ale cítila i nervozitu, která mě v moment, kdy jsem poprvé stála před obrovským komplexem budov, celou ovládla. Vše bylo tak jiné než to, na co jsem byla zvyklá z Bradavic. Už jen to, že se nejednalo o hrad, nýbrž o docela moderní obdelníkovou budovu. Nejvíce mě však znervózňovaly hloučky podobně starých lidí postávajících stejně tak jako já před onou budovou. Měla jsem v živé paměti, s jakým úsilím jsem si hledala přátelé v mé bývalé škole. Najdu si nějaké i zde? S lehkým zamračením jsem se kolem sebe rozhlédla. Nikdo si mě nevšimal. I když jsem byla oblečena do normálního trička a džínů a na zádech jsem měla úplně obyčejný hnědý batoh, stejně mnou cloumala jistá paranoia. Co když si na mě někdo všimne, že jsem jiná? Pozná někdo, že nejsem mudla?

Po nějaké době postávání a hloubání ve svých myšlenkách jsem se párkrát zhluboka nadechla a rozešla se ke dvoukřídlým dveřím, kterými jsem se dostala dovnitř školy. Místo kamenných zdí Bradavického hradu mě obklopovaly bíle omítnuté stěny plné všemožných letáčků a nástěnek. Spletité chodby s nespočty dveří, které se přede mnou rozprostíraly, na mě působily jako bludiště. No alespoň něco měla tato a moje bývalá škola společného. Chvíli jsem tam jen stála na místě a bezradně těkala pohledem všude možně, pak jsem si všimla nápisu „šatny" s šipkou, jejímž směrem jsem se vydala. Cestu jsem si musela kleštit přes nespočet studentů.

V dopise s přijetím jsem mimo jiné dostala i přidělené číslo skříňky. Dále se v něm nacházel můj první rozvrh a také pár základních informací o školní knihovně nebo jídelně. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě nejvíce nezajímala právě knihovna. Proto jsem hned po vyučování plánovala jí navštívit. V dopise stálo, že se pyšní stovkami nejrůznějších knih zabývajících se všemožnými obory, nejvíce ale samozřejmě medicínou.

Číslo mé skříňky se mi podařilo najít téměř okamžitě. Klíčkem, který byl vložený v zámku, jsem ji otevřela a vložila si do ní svůj batoh. V rukou jsem si nechala pouze zápisník s papíry. Do kapsy u kalhot jsem si ještě vložila pár tužek a propisek. Bylo zvláštní nemít u sebe brk a kalamář. Moc dobře jsem však věděla, že mudlové takovými věci nepíší. Možná, že by nikomu nevadilo, kdybych psala pomůckami jako v Bradavicích, ale nechtěla jsem na sebe zbytečně upozorňovat. Moji rodiče sice byli mudlové, takže pro mě spoustu věcí nebylo novinkou, i tak jsem si ale byla vědoma toho, že kouzelnický svět se mi vryl pod kůži natolik, že by lehce mohla nastat situace, kdy bych udělala něco, co pro mudlovský svět není obvyklé, proto jsem se všechno, čímž bych mohla vyčnívat, snažila co nejvíce eliminovat.

Po zamknutí skříňky jsem malý klíček uložila do útrob své druhé kapsy kalhot a otevřela zápisník. Na první stranu jsem si vlepila rozvrh. Ke každé hodině jsem si nadepsala číslo učebny a také poznámku s tím, ve kterém patře by se každá z nich měla nacházet. Škola byla obrovská a já v ní opravdu nechtěla bloudit. Jako první předmět na mě čekal úvod do lékařství. Podle informací, které jsem si o předmětu zjistila, by se nemělo jednat o nic složitého, pouze o takové seznámení se s celým oborem a s tím, co nás bude po čas studia čekat.

Bez sebemenšího problému jsem našla potřebnou třídu. K mému překvapení byla ještě prázdná a tak jsem obsadila lavici v první řadě u okna. Do začátku vyučování zbývalo několik desítek minut a tak jsem se s hlavou plnou myšlenek zadívala z okna. Celou zadní část školního pozemku obklopoval rozlehlý trávník se stromy, na kterém tu a tam seděly skupinky žáků nebo jednotlivci. Někteří si mezi sebou povídali, jiní si četli anebo prostě jen seděli opření o kmen stromu a dívali se někam do prázdna. Už asi vím, kde budu trávit volné hodiny.

Byla jsem do toho pohledu tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že se prostor kolem mě zaplnil lidmi. Až když do třídy vešla vysoká postarší žena, která si hlasitě odkašlala, jsem odtrhla pohled od výjevu venku a začala jí věnovat pozornost. Představila se nám jako naše nová profesorka. Celou hodinu jsem jí vzorně poslouchala a pilně si zapisovala vše, co mi přišlo důležité. Stejně tak probíhaly i mé ostatní předměty.

I když jsem se svědomitě snažila vytvářet si poznámky a dávat pozor, mé myšlenky se i tak občas rozutekly úplně jiným směrem, než byl výklad učitelů. Nemohla jsem si pomoct, stále jsem musela všechno porovnávat s Bradavicemi. Vše bylo tak zvláštní. Nepanovala tu vůbec přátelská atmosféra. Nikdo se spolu moc nebavil, ani profesoři se o nás jako žáky nijak moc nezajímali. Skoro jakoby ve své práci neviděli nic jiného než povinnost. A ani na vyšších místech to nebylo jiné. I přes to, že škola měla svého ředitele, za celý den se na nás jako na nové studenty ani nepřišel podívat, nebo se alespoň představit. A k tomu všemu ta absence kolejí. Je sice pravda, že jsem jako malá chodila do mudlovské školy, takže by mě to nejspíš nemělo překvapovat, vlastně mě to ani nepřekvapovalo, spíš mrzelo. Měla jsem ráda tu přátelskou atmosféru v Bradavicích. Vždyť jsem je považovala za svůj druhý domov. Budu takhle vnímat i tuto školu?

,,Ahoj, můžu?" ze zamyšlení mě vytrhl neznámý hlas a já si až v tu chvíli uvědomila, že začala další přestávka mezi hodinami. Ještě štěstí, že jsem další předmět měla ve stejné učebně.

Svůj pohled jsem namířila na černovlasou holčinu. Stála u mého stolu a prstem ukazovala na židli vedle té mé. Spěšně jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že je celá místnost plná lidí.

,,Jo...no jasně," vyhrkla jsem ze sebe, když jsem si všimla dívčina netrpělivého pohledu.

,,Díky," usmála se a posadila se na židli.

Tak nějak jsem nevěděla, zda se s ní dát do řeči, ona však mé dilema vyřešila za mě.

,,Mimochodem jsem Karyn. Všimla jsem si tě už ráno na chodbě. Moc lidí tu asi neznáš co?"

,,Ne, vlastně tu neznám nikoho," odpověděla jsem jí.

Pak mi došlo, že bych se jí měla představit.

,,A jsem Jena."

Rozhodla jsem se, že bude možná lepší používat své druhé jméno. Přeci jenom jméno Hermiona nebylo zase tak obvyklé a jak jsem už říkala, nechtěla jsem na sebe příliš upozorňovat.

Karyn se na mě znovu usmála.

Dál náš rozhovor nepokračoval, neboť do třídy vstoupil profesor a začal hodinu. Po hodině jsme se spolu rozloučily a každá jsme se rozešla jiným směrem - Karyn neznámo kam a já k jídelně. Pro tento den jsem měla vyučování za sebou.

Asi vás to nepřekvapí ale ani jídelna se Velké síni v ničem nepodobala. Byla stejně jako celá škola světlá, plná velkých oken dosahujících od země až ke stropu. U jedné zdi byl dlouhý pult, za kterým stály dvě starší dámy s naběračkami v rukách a nandávaly studentům, přicházejícím k nim s tácy, jídlo. Dále se v místnosti nacházel automat na pití a nespočet stolů s židlemi. Jíst se ale dalo i venku, kde byla přes velká okna vidět rozlehlá terasa s dřevěnými lavicemi a stoly.

Razila jsem si to zrovna s tácem v rukách k pultu a rozhlížela se kolem, když jsem do někoho silně vrazila. Tác mi vypadl z rukou a s hlasitým řachnutím dopadl na podlahu. Tolik k mému "nechci na sebe upozorňovat".

,,Pardon...omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe rychle a namířila na toho někoho omluvný pohled.

V tu ránu jsem však zamrzla v pohybu.

,,Draco?" vydechla jsem a párkrát zamrkala, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá.

,,Neříkej mi tak!" sykl blonďák a rychle se shýbl pro můj tác.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Co tu u Merlina dělá?

,,A jak ti mám říkat?" podívala jsem se na něho nechápavě.

,,Tom...teď se jmenuju Tom," procedil skrz zuby, jako by ho má přítomnost naštvala, a tác mi neomaleně vrazil do rukou.