Jakoby mamka svými slovy udeřila do citlivého místa uvnitř mě a tím mi z očí strhla růžové brýle, přes které jsem se na náš vztah s Barrym celou dobu dívala. Nějakou dobu na mě ještě mluvila, ale když jsem před ní jen mlčky seděla a civěla do prázdna, oznámila mi, že jde do hotelu a zmizela z bytu. Nijak jsem na její odchod nereagovala. Veškeré své snažení jsem využila k tomu, abych si připustila, že měla pravdu. Vztah s Barrym v této podobě neměl žádnou budoucnost. Do teď jsem si to neuvědomovala, nebo nechtěla uvědomit, ale moje mamka mi to dost rázně vmetla přímo do obličeje. Co jsem s tím ale měla dělat?

Než jsem stačila cokoli vymyslet, bytem se ozval ten den druhý zvuk zvonku. Teď už nebylo pochyb o tom, kdo za dveřmi čekal. Se svěšenými rameni jsem se k nim došourala a otevřela.

,,Promiň, zpozdil jsem se," vyhrkl ze sebe ihned Barry a jednou rukou si mě za rameno přitáhl blíž, aby mě mohl jemně políbit. Hned na to si mě celou prohlédl.

,,Páni, sluší ti to," řekl uznale.

Přemýšlela jsem, zda byl tak slepý a vážně si nevšiml toho, jak skleslá jsem byla anebo to prostě záměrně ignoroval. Každopádně se na mě bez přestání široce usmíval a já uvnitř sebe cítila pomalu narůstající bolest.

,,Půjdeme?" zeptal se, když jsme nějakou dobu stály. Já v předsíni a on mezi dveřmi.

Nikam se mi s ním nechtělo, nechtělo se mi vůbec nic, ale i přes to jsem souhlasně kývla hlavou, vzala si svojí kabelku a vydala se s ním k autu. Cesta k jeho přechodnému bydlení probíhala v tichosti. V hlavě mi na plné obrátky pracovaly myšlenky. Měla bych mu o návštěvě mé matky říct? Říct mu o mých nově nabitých obavách? Namířila jsem na něho svůj pohled. Na jeho tváři se vyjímal šťastně vypadající úsměv. Pohled měl upřený na silnici před námi a tak si nějakou chvíli toho mého nevšiml. Když ho na sobě ucítil, koutkem oka na mě pohlédl a jeho úsměv se ještě rozšířil.

Vypadal až neskutečně šťastně. Mohla jsem za to já? Nebo fakt, že se semnou nemusí nikde ukazovat? Vypadala jsem takhle šťastně taky? A budu tak někdy znovu vypadat? Rychle jsem zatřepala hlavou ve snaze dostat z ní tyto myšlenky, oči se mi totiž začaly pomalu, ale jistě zaléval slzami a já před Barrym nechtěla plakat. Ještě jsem se ani nerozhodla, zda mu něco z toho, co se událo, povím.

Stále mlčky jsme vystoupili z auta a vydali se k vysoké budově. Zkoumala jsem ho pohledem. Už se kolem sebe nerozhlížel jako kdysi, ale stejně jsem pochybovala o tom, že kdybych mu řekla, co si o našem vztahu myslím, souhlasil by abychom ho dál netajili. A kdyby s tím přeci jenom nějakým zázrakem souhlasil, jak by to vzali jeho fanoušci? Psali by o mně znovu nepěkné věci na internetu?

,,Mám výbornou zprávu," prohlásil, když za námi zavřel dveře svého bytu, ,,nemůžu se dočkat, až ti to povím."

Nezmohla jsem se ani na jediné slovo a tak jsem na něho jen rádoby zvědavě pohlédla.

,,Mluvil jsem s Dwaynem o tom, že je tvá kniha skoro hotová a on naplánoval datum vydání," mluvil tedy dál a tvářil se u toho nadšeně jako malé dítě. Jakoby to snad byla jeho knížka a ne moje.

,,Je to už za měsíc!" dodal a namířil na mě svůj pohled očekávajíc ode mě nějakou reakci.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že bych měla něco udělat, něco říct nebo tak.

,,Oh...no...to je...super," dostala jsem ze sebe ztěžka.

,,To je," zazubil se a ve chvilce zmizel v kuchyni.

,,Proto jsem pro nás na oslavu přichystal šampaňské a něco dobrého k jídlu. To se totiž musí oslavit!" doléhala ke mně jeho slova.

Já však na žádnou oslavu neměla ani pomyšlení. Vlastně jediné, co se mi chtělo, bylo propuknout v ustavičný pláč, ale zvládala jsem ho v sobě statečně držet a snažila se alespoň pro tu chvíli předstírat, že jsem v pořádku.