Po jejich slovech jsem zůstala stát na místě jako opařená. Jen další fanynka, opakovala jsem si v hlavě. Je možné, že Barry využívá přízně svých fanynek? Proto mi nabídnul pomoc se psaním? Proto mi skládá komplimenty? Čeká snad, že díky tomu mezi námi bude něco víc? Nechtělo se mi tomu věřit. Tohle bych do něho nikdy neřekla. Pravdou ale bylo, že jsem ho téměř vůbec neznala. Všechno co jsem o něm věděla byly jen informace z rozhovorů, informace, které chtěl, aby o něm lidé věděli. Oči se mi zalily slzami, když jsem si uvědomila, jak naivní jsem byla. Začala jsem si připadat výjimečně, když si mě Barry všímal a on to byl jen promyšlený tah jak mě nejspíš svézt. Opravdu jsem nestála o to, aby mě kdokoli v místnosti viděl brečet, a tak jsem se rychlím krokem vydala pryč z toho domu.

,,Ellie, co se stalo? Ty odcházíš?" zavolal za mnou Barry. On si mého odchodu prostě musel všimnout. Pomalu jsem se na něho otočila. Vypadal tak nevinně a přitom v sobě skrýval tak ošklivé úmysly.

,,No..jo..stejně se beze mě dobře bavíš, tak raději půjdu" dostala jsem ze sebe a znovu se k němu otočila zády.

,,Co? To nechápu. Co se děje?" slyšela jsem, jak se ke mně přibližuje.

,,Mluvila s tebou Janette, že jo?" povzdychl si.

,,To je u ní typické, vždycky musí zakročit, když se v mým životě začne dít něco hezkého a zničit to"

,,Jak to myslíš něco hezkého?" překvapila mě jeho slova.

Na své ruce jsem ucítila cizí dotek.

,,Myslím tím tebe" ohlédla jsem se za jeho obličejem. Z jeho očí vyzařoval smutek.

,,Nevím co ti řekla, ale byl bych velice nerad kdyby tím zničila naše přátelství" to že nazval náš vztah přátelstvím mě uklidnilo, ale zároveň trochu mrzelo. Vlastně jsem nevěděla, co chci.

,,Vrať se se mnou prosím dovnitř" stále držel mou dlaň v té své.

,,A nebo víš co, počkej tady" řekl a aniž by čekal na odpověď, pustil mojí ruku a vydal se zpátky do domu.

Nechápala jsem, co chystá. A nevěděla jsem, zda to chci zjistit. Pořád jsem si nebyla jistá tím jaký tedy doopravdy je. Lhala mi Janette, aby nás rozdělila? Podle jejího ne zrovna milého chování bych tomu možná i věřila. Zanedlouho se u mě znovu objevil Barry. Svou dlaň mi položil na rameno a hlavou pokynul na znamení abych s ním šla tam, kam chce. Poslechla jsem ho a rozešla se. Došli jsme až k autu, které nás na večírek dovezlo. Barry otevřel dveře spolujezdce a pokynul hlavou, abych se posadila. Chce mě snad odvést domů?

,,Vlastně se mi na ten večírek vůbec nechtělo" usmál se na mě, když se usadil na místo řidiče.

,,Tak proč jsme na něj šli?" zajímalo mě.

,,Je to taková moje společenská povinnost a navíc jsem mohl trávit víc času ve tvé přítomnosti" znovu mě obdařil úsměvem, pak svůj pohled nasměroval na silnici před námi a nastartoval auto. Mlčky jsme ujížděli šerem večera. Nevypadalo to, že bychom jeli směrem k mému bytu. Moje myšlenka se potvrdila, když jsme sjeli z hlavní silnice a pokračovali po jakési prašné cestě.

,,Chtěl bych se ti omluvit, musí vypadat hloupě, když ti starý muž jako já skládá poklony" otočil svůj pohled znovu na mě, když jsme zastavili před rozlehlou loukou. Bylo to dokonalé místo na sledování západu slunce.

,,Ne to ne...vlastně je to právě naopak" vysoukala jsem ze sebe nervózně. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, co bych chtěla, aby se dělo. Seděla jsem v autě sama s Barrym na opuštěném místě v lese.

,,Tak potom v tom budu rád pokračovat" pohlédl mi do očí.

,,Už jsem ti řekl, jak ti to dnes ohromně sluší?" opět se na mě usmál. Dnes úsměvem rozhodně nešetřil.

,,Jo..ale to nevadí" pokusila jsem se mu úsměv nervózně oplatit.