„Co si mi tedy chtěl říct, hyung?" díval jsem se všude možně jen ne na něj. Nedokázal jsem to. Vše se zdálo být náhle více křehké a já cítil, jak se rozpadám. Bubnovala ve mně panika a já potřeboval záchytná slova. Teď hned.

„Bylo to asi před měsícem, když jsem konečně podal přihlášku, jak jste si přáli," jeho tvář zářila s těmito slovy a ze mě najednou opadlo to podezření, že by můj milovaný nebyl sám. Vidět ten úsměv kouzlil úsměv i na mé tváři. A tak jsme se jen usmívali a koukali na sebe jako naprostí blázni. „Vzali mě."

„Opravdu? To je úžasné hyung. Gratuluji."

Byla to ta pravá chvíle. Stačil nádech a já bych mu všechno řekl, ale stále jsem si nebyl plně jistý. Jako by mě vnitřně něco brzdilo a říkalo ať ještě počkám.

„Ale to není to hlavní, co jsem ti chtěl říct," když jsem na něj pohlédl on odvrátil hlavu stranou, jako by ve tmě něco hledal, ale přitom tam jistojistě nic nebylo. Jenom tma, stromy a lavičky. „Půjdeme?"

Opět ticho. Netušil jsem, co tak hrozného to může být, když podle mě tu nejtěžší věc již řekl. Nebo ne? Z kapsy jsem vytáhl a následně rozmotal sluchátka, které zapojil do mobilu. V mé knihovničce hudby se nenacházelo nic, co bych aktuálně chtěl poslouchat. Proto jsem rovnou zapnul data a pustil youtube, kde jsem v trendech hledal cokoliv, co by vypadalo slibně.

„Zamiloval jsem se," vypadlo z něj náhle až jsem musel zastavit. Nebyl jsem si jist jeho slovy, ale úsměv to potvrzoval. Zamiloval se. Můj milovaný se zamiloval. Růžový chat a srdíčko.

„Takže-" povedlo se mi zvednout ruku, abych ukázal na jeho mobil, který pevně držel v ruce, ale jeho prudce kroutící hlava a smích mě v závěru uklidnily.

„Ne, probůh ne, tento chat vedu se Seokjinem." nechápal jsem. Byl jsem si jistý, že šel spát. Proč by se tedy usmíval nad zprávami od hyunga? Vše bylo tak zamotané až jsem se v tom ztrácel a poslepu hledal východ. Hlava mě bolela a já tak přestal vnímat okolí, dokud ve mě nezačaly blikat dvě slova: řekni to!

„Takže k mé zamilovanosti," nechtěl jsem to slyšet. Tušil jsem, že mě to zničí a naděje ve mně umírala. „Měl si někdy pocit, že ti srdce vyskočí, když se na tebe usměje?" ano, pokaždé.

„Tak nějak se cítím..." nevím jak se to stalo a že jsem dávno neskočil do vody, ale již jsme stáli před mým domem. Já s klíčema v ruce a na prvním schodu, můj milý metr za mnou a opět s úsměvem na tváři. Mé srdce bolelo.

„Nikdy jsem neviděl krásnější osobu, ten smích, pouhý úsměv a celkový hlas," tak moc jsem si přál, aby mluvil o mně. „Sněhová pokožka a místo očí černé korálky, tak tmavé, jen se v nich utopit." nedával jsem to. Stál těsně za mnou z šesti schodků na pátém. Moje hlava pukala a když se chystal znovu básnit, nevydržel jsem to.

„Miluji tě!" zakřičel jsem náhle a možná až přehnaně.