Pár čokoládových očí mě sledoval s velkým překvapením a plně tvarované rty se jen otevíraly a opět zavíraly. Nedokázal jsem se na něj déle dívat. Hlavu jsem odvrátil a doufal, že toto trapné ticho co nejdříve skončí. Jakkoliv. Ovšem nic z toho nepřicházelo a já se bál, že už navždy budu muset žít s tímto trapným momentem.

„Gukie, já... Já nevím, co ti na to mám říct," promluvil náhle, ale já svůj pohled k němu nevrátil. Chtěl jsem, aby pokračoval, aby řekl své pocity a já pak mohl s pláčem utéct.

„Nejlépe pravdu, hyung."

„Jakou pravdu?" jeho hloupost mě nepřekvapila. Byl to celý on. Aby se vyhnul veškerým tématům na jeho maličkost a já si tak musel uvědomit, že i když ho stalkuju skoro čtyřiadvacet hodin i tak nevím vše. Jak můj drahý tráví víkendy, když ho nikde nemohu najít?

S povzdechem jsem se opřel o dveře, ale dovnitř jsem v žádném případě neměl v plánu jít. Ještě ne. Chtěl jsem znát pravdu, teď a tady.

„Gukie, promiň, ale já," přicházelo to. Ta slova, která mě mohla zničit. Mé srdce se již nikdy nezahojí. „Mám tě rád, ale jako bratra, chápeš?" ne, a ani nechci!

Byl jsem hysterka. Úzkost a slova. Teplý svetr mě najednou nedokázal zahřát a mě pohltil chlad. Všude bylo ticho, ale v mé hlavě se odehrával orchestr slov. Sotva jsem popadal dech. V krku jsem měl sucho a jak pominutý začal vyšilovat.

„Kdo tedy ukradl tvé srdce, když ne já?" křičel jsem a opravdu se i divil, že neprobudil hyungy, kteří by to vše mohli zastavit. Slané potůčky opouštěly mé slzné kanálky a já tak již přes závoj slz málem neviděl. Rukávem jsem je nestačil stírat a když se jeho ruka natáhla po mé tváří prudce jsem ji odstrčil „Nešahej na mě a řekni mi to!"

„Stejně ji neznáš!" oplatil mi stejnou municí, ale více než to, že na mě můj milovaný křičí mě zaujalo jen to jedno. Ji.

„Je to holka?"

„Ano, samozřejmě že je to holka! Co sis myslel?" nic, vlastně vůbec nic. Mé tělo se třáslo a on udělal chybu. Chtěl mě obejmout. Udělat jediný krok a sevřít mě ve své náruči i přesto co nyní věděl. To se ovšem nestalo.

Mé tělo bojovalo. A pak jsem jen vnímal, jak jeho tělo odstrkuji. Jak neudržuje rovnováhu a padá po schodech dolů. V momentě si uvědomuji své činy, že jsem právě shodil svou lásku.

Běžel jsem k němu. Jeho ležícímu tělu bez jakéhokoliv pohybu. Oči přivřené a dech rychle mizící. Proč jsem v tu chvíli nezavolal záchranku? Byl to snad šok, co mě doprovázel. Ne, byla to žárlivost, která chtěla jen Jimina pro sebe. Když ho nemůžu mít já, tak nikdo.

A tak mi má jediná láska umírala v náruči. Naposledy jsem si prohlédl jeho bezchybnou tvář a pramínky platinových vlasů mu z ní sundal.

Rukáv pohlcoval jeho krev z temenní rány, ale já to ignoroval. Usmíval jsem se jako blázen i přesto vše. A tak jsem poprvé přitom naposledy políbil jeho rty.