Cesta probíhala v naprostém tichu, kdy se mě minimálně dvakrát zeptat, zda jsem v pořádku. Ano, jsem v pořádku. Zněla má odpověď, ale pouze v mé hlavě. Jako každá jiná odpověď na otázku, kterou mi věnoval. Celou dobu tak z mého vnitra vycházel jen hluboký nádech a přidušený výdech. K tomu všemu jsem si od něj udržoval odstup na délku paže, jako bych chtěl mít náskok při útěku. On si toho byl vědom. Viděl jsem jak nepatrně otáčí hlavu, aby si byl jist, že jsem skutečně neutekl. V mysli mi poletovala otázka, co by udělal? Co kdybych se opravdu otočil a utekl, běžel by za mnou? Chytil mou dlaň? Tyto představy mě vybízely k tomu se modlit. Doufat, že na mé mrtvé mobilní číslo někdo zavolá a vysvobodí mě. Kdokoliv. Ovšem posléze jsem si uvědomil, že mi nikdo nemůže zavolat, neboť mi nikdy nikdo nevolá. Jak už jsem jednou pomyslel. Mé číslo bylo mrtvé a tudíž zapomenuto. Sám jsem si ho nepamatoval.

„Tady."

Skoro jsem nepostřehl, kdy zastavil a otevřel dveře mně neznámého místa. Nyní už jen očekával, že vstoupím jako první. Toto gentlmenské gesto mě donutilo o něco více sklopit hlavu, snad začervenat se a proklouznout kolem jeho těla tak, abychom se náhodou nedotkli. Uvnitř jsem hlavu opět zvedl a nahlédl tak do útulné kavárny, kdy nad vzhledem se musel zastavit. Čas se zde jistě zastavil v minulém století, ale nijak mi to nepřekáželo. Naopak překvapilo, neboť to dosti vypovídalo o mém společníku. Dřevo zde bylo doménou, podlaha, stěny i stropy byly sjednocené, mohutné závěsy oddělovaly jednotlivé prostory, které se většinou skládali ze čtyř dřevěných židlí kolem stejně laděného stolku. Nebýt bílých ubrusů a stuh u závěsů, připadal bych si stísněně. Takto na mě jen dýchal pocit bezpečí a vůně medu.

Jemně mě popostrčil a naše kroky se zastavily u stolu u okna. Výhled na falešnou zahradu mi náhle připomněl louku za domem. Vůně azalek, které měla má matka na okně, když jsem byl menší, mě následně dovedla do minulosti. Do mnohem lepší doby, která byla skryta za vzpomínkami. V představách mi však nebylo dovoleno být nijak dlouho, ne potom, co začal vytahovat své věci. Sešit, učebnici, kalkulačku a propisku. Vše úhledně odstrčil na stranu a ruce položil na stůl, jako by se vůbec nic nestalo. Pohledem jsem se chtěl zeptat, doufal, že je to jen špatný vtip. On však jen vzhlížel někam za mě. Koutkem oka jsem tak pohlédl za sebe a všiml si stínu. Pohnutí závěsu mi po chvíli odkrylo výhled na drobnou dívku, která se s úsměvem a pozdravením zeptala na naši objednávku. Byl jsem zaskočen. O něco méně, když byl přede mě předložen nápojový lístek. Mezi řadou druhů káv, alkoholických i nealkoholických nápojů, čajů jsem se snažil najít cokoliv, co by mi nepřišlo moc drahé. I tak mé oči nakonec spočinuly na odstavci se smoothie.

„Jedno jogurtové smoothie, prosím," řekl jsem slečně, která si s úsměvem vše zapsala a následně zmizela stejnou cestou, jakou přišla. Tedy mi neznámou. Kasy jsem si nikde nevšiml a ohlížet se mi nepřišlo slušné. Můj úsměv pak polevil a hlava sklouzla níže, abych viděl jen na své prsty pod stolem. Nehet pravého palce ryl do levého ukazováčku, ale nijak mi to nepřineslo úlevu. Stejně tak ticho, které panovalo do momentu, kdy se ozval můj společník.

„Páni," jeho ústa byla pootevřená. Oči jiskřily a já pod tímto tlakem opět rudl. Neměl jsem potuchy, co se stalo, že náhle mlčí a ocitáme se v tichu. A proto jsem se musel zeptat. Tiše, že mě sotva slyšel, ale i tak se usmál a odvrátil pohled, aby ho vrátil s dlaní před ústy. „Je to poprvé, co slyším tvůj hlas."

A já si to náhle uvědomil. Do tohoto momentu jsem na něj nepromluvil, a ani nepozdravil. Slušnost mi byla snad cizí a já tak svou tvář skryl do dlaní se slovy omluv. Stále to jedno slůvko, promiň, dokud jsem nepocítil dotek. Mé dlaně byli odtrženy, hlava za bradu zdvižena a jeho palec se dotkl mé tváře, kde tekla neposedná slza. Jeho tvář byla až příliš blízko. Topil jsem se v tmavých očích a pociťoval náhlou horkost. Nesmál se ani nevyptával. Jen oplácel můj pohled a pevně držel mé dlaně. Bylo to zvláštní.

„Omlouvám se," naše dlaně se odpojily, když se servírka vrátila, a já je automaticky schoval pod stůl, abych ryl do své kůže. Na kulatém podnose kromě mého smoothie nesla šálek a konvici. Hned podle vůně jsem poznal, že se jedná o zelený čaj, který mě dosti překvapil. Nikdy jsem nehodnotil lidi podle toho, co pili. Ovšem poté, co ve mně Jung Jaehyun vyvolal opravdu divné pocity, jsem se rozhodl to napravit.