Bolest a zklamání. Dva pocity, které byly zasazené do mé hrudi jako semínko květiny. Kořeny se hluboko zaryly, stonky rozlezly a vyrašily listy s pupeny. Byl jsem si svou vlastní zahradou, nad kterou visel tmavý mrak. Květiny však potřebovaly světlo, a aby mohly vyrůst, musela by být má hruď rostržena. Pomyslná jáma, která by jim dovolila se dostat na povrch, tak aby pupeny vykvetly v krásné květiny. Vše to znělo hrůzostrašně, ale v tak špinavém světe to nebylo nemožné. I přesto, že to vše byly jen představy, tak pocity z toho byly reálné. Přál jsem si, aby mě někdo vysvobodil. Zbavil plevelu a odsečené hlavy květin nechal spočinout na mých vlasech jako korunu. Namísto toho mě doprovázelo jen více a více pochyb a záchrana nikde.

Má hlava byla sklopena, když jsem si vykračoval k hlavnímu chodu do školy a přitom se v mysli napomínal. Zakazoval jsem si ohlédnout, hledat v davu onoho Jung Jaehyuna, který se od mé kladné zprávy neozval. A to bylo to, co mě dostalo před dno. Pocit nepřímého využití ve mně vřel stejně jako předsmažené vajíčko na pánvi. Sestra mě varovala, že se můžu spálit, být využit pro pobavení jiných nebo donucen k zoufalým činům. Ptát se na to, jak to všechno ví, bylo hloupé. Neboť tyhle poznatky vycházely z mé minulosti.

„Lee Taeyong!"  

Stanul jsem na místě. Pohled věnovaný béžovým tkaničkám, ale smysly nastražené k tomu, abych zjistil odkud mé jméno přichází. Nebyl jsem ani v nejmenším zvyklý na to, aby mé jméno někdo natolik vykřikoval, až se otáčeli i ti z dosahu. Myslet si tak, že je hlas pouze v mé hlavě, byl další nesmysl.

Bílá obuv a neutáhlé tkaničky. Zmazen v pohybu jsem nakonec zvedl hlavu, abych pohlédl do tmavých očí, které se usmívaly více než rty. Na mysl mi přicházelo spousty nových myšlenek a mezi nimi byla i jedna obzvlášť skryta. Znát odpověď mi bylo odepřeno hned poté, co svou dlaní chytil mé zápěstí a táhl mě z dosahu zvědavých očí. Činy jako vysmeknout se z jeho sevření, utéct nebo křičet mi byly cizí. Poslušně jsem bruneta následoval, neboť překvapení bylo mnohem větší.

„Dnes ti to sluší."

S nepochopením jsem pohlédl na školní uniformu, která na mě více plála než by držela svůj tvar. Rukávy od bílé košile mi byly dlouhé a stejně tak kalhoty, které jsem měl na dvakrát zahnuté. On oproti mně vypadal, jako by se pro uniformu narodil, seděla mu perfektně. Slova poděkování jsem tak nijak v sobě neměl. Naopak jen odvrátil pohled a doufal, že co nejdříve vysvětlí tuhle nepříjemnou situaci.

„Omlouvám se, že jsem neodpověděl, ale chtěl jsem to dořešit z očí do očí."

Zodpovězení otázky v mé hlavě přineslo druhou. Proč to nenapsal. Cítil jsem se ublíženě, když sice stále stál o to mě doučovat, ale nikoliv aby mě informoval. Stonek v mé hrudi volně vznětl a pupeny upadly. Nebyl důvod stále cítit bolest a zklamání, i když jsem se mohl tvářit šťastně. Nešlo to.

„Sejdeme se po škole, ano? Vím, že končíme stejně a já si tě najdu."

Přikývnutí bylo jediné, co ze mě mohlo vyjít a on se na oplátku usmál. Též přikývl, a pak to byl čas, který neurčitě kolem mě plynul, neboť jsem byl ztracený ve vlastní mysli. Neměl jsem tak ponětí, kdy odešel, jak jsem se dostal do učebny nebo proč mám svědivý pocit v oblasti nitra. Celé to bylo zamotané a já se jen zhluboka nadechoval, vydechoval a stanul pravdě při posledním zvuku zvonku.

Mysl říkala, ať uteču. Nezůstávám stát u své skříňky a zmizím dříve než se stačím spálit. Ovšem mé nohy byly opačného názoru. Vzorně přikované k zemi bez náznaku pohybu, o který bych se pokoušel. Dlaňmi jsem pak pevně svíral popruhy batohu, pohled stáčel k nekončící chodbě a doslovně sebou trhl, když cizí dlaň spočinula na mém rameni. Reagoval jsem tak s cuknutím.

„Můžeme jít?"