„Tyjongi, zlatíčko, proč nejíš?" až v ten okamžik jsem si uvědomil, že hůlky leží jen podél misky, dlaně jsou v klíně a můj pohled zabodnutý do usměvavého vajíčka. Zatímco ostatní u stolu byli v půlce své porce, já nezačal. Chuť k jídlu jsem měl obrovskou, ovšem má mysl byla zaplněna, a já takto nemohl jíst. Omluvně jsem proto pohlédl střídavě z mámy na tátu, a pak k sestře, která se i tak cpala bez ohledu na náhlé ticho.

Očekávat, že se má matka zeptá, co se děje, bylo bláhové. Nechtěla se zeptat. Nechtěla znát ten důvod a doufala, že pod náporem jejího pohledu jen kývnu a pustím se do jídla. Část z toho jí byla vyhověna. Kývl jsem. Ovšem následně vstal od stolu za doprovodu pobouřených pohledů. Z úklonou a omluvou, pak má maličkost zmizela v chodbě, kde jsem po schodech odešel do svého pokoje. Dveře tiše klaply, když už jsem ležel na posteli a zhluboka vydechoval. Žaludek si nepříjemně vyžadoval jídla, ale má mysl veškeré tyto představy vytěsnila. Bylo tam pouze jedno. Jedna nevyřešená zpráva a zobrazeno z mé strany.

Nutkání křičet se ve mě hromadilo, ale já nebyl nikdy tím, co by jen tak začal křičet. Naopak jsem to v sobě dusil nebo uskutečnil jinou metodou. Jako právě nyní. Za kopou věcí a sedící na kolečkové židli s propiskou v ruce. Zpaměti vyobrazoval křídla motýlů, které tohoto rána viděl. Pokaždé byla jiná, neboť každý motýl byl jedinečný. Tenká linka se táhla od pravého do levého rohu, kdy se však v půli zastavila. S obloukem zpátky, prudkým tahem a jemným zakončením se začalo rýsovat i tělo. I když má díla nebyla ta nejpovedenější, měla v sobě jisté kouzlo. To, že jsem přestal kreslit, nebylo důvodem, aby mou mysl motýli nezaplňovali.

Po očku jsem z podepřenou hlavou sledoval jak obrazovka mého mobilu zhasíná a opět se rozsvicuje. Důvodem byly příchozí zprávy, které nebyly od Chitty. Proto jsem se snažil sám sebe přemluvit, že mě vůbec nezajímají. Žádné zprávy tam nejsou. Tiše namlouvající sám sobě jsem v závěru postřehl, jak se má dlaň natahuje a po dvou minutách, které uběhly od poslední zprávy, se mobilu chopila. Roztřesenou dlaní jsem odemknul displej a otevřel okénko chatu. Úmyslně a snad i s myšlenku na to odpovědět. 

Jung J.: Já ti opravdu chci jenom pomoct

Co kdybychom se sešli? Probrali tu matiku

Prosím, v pondělí, máš čas?

Na minutu jsem přestal dýchat, ústa se mi nechutně plnila slinami a mé dlaně mohli být brouzdalištěm. Moje myšlenkové pochody se náhle zastavily mezi zprávami, kdy rudá kontrolka křičela o pomoc. Po minutě od tohoto tranzu jsem sám sebe přistihl jak hryžu kůži podél nehtu a s povzdechem čelo opřel o stůl. Náhlý pocit a potřeba vykřičet své plíce byl zpět. Namísto toho jsem pouze hryzal do své dlaně a druhou fackoval tvář. Úzkost mé sžírala a na jejím konci stála odeslaná zpráva.

Lee T.: Mám, kde se sejdeme? 

Můj nehet byl v kapkách krve, neboť jsem přestal kousat jen kůži a více se zakusoval do vlastního masa. Se syknutím jsem přestal. Vstal od stolu a tiše se kradl z pokoje do koupelny, kde byla dezinfekce. Prst jsem prvně opláchl, stříkl dezinfekci, nechal působit, a pak nalepil náplast. Při tom všem jsem se tvářil, jako bych krájel cibuli. Se slzami v koutcích. Tento nehezký zvyk mě kdysi doprovázel každým dnem a já se ho po čase zbavil. Ovšem najednou byl zpět a já cítil potřebu se do svého ukazováčku opět kousnout. Udržel jsem se však jen kvůli tichému klepání na dveře a následně hlasu mé sestry.

„Je všechno v pořádku?" Ani v nejmenším nebylo, ale to jsem říct nemohl stejně jako lhát. Proto jsem beze slov dveře otevřel, ustoupil, aby mohla vstoupit, a zdravý ukazováček ji přiložil ke rtům. Vypísknutí v sobě udržela, avšak káravý pohled ne. „Máš ještě ty makronky, co jsem ti posledně dala?"

Němý pohled byl neurčitou odpovědí, neboť jsem si sám nebyl jist. Pocit, že bych si něco dal, byl tu tam a představa skutečnosti mi převrátila šťávy. Hlad byl náhle pryč. Abych se tomu vyhnul, zatáhl jsem svou sestru do svého pokoje, přiměl ji posadit na postel a ukázal okénko chatu, kdy na mou poslední zprávu nebylo stále odpovězeno.   

> Touto kapitolou mi došli předepsané díly a já jen doufám, že budu stíhat psát i bez nich. ☞ Mr/s. Bonny ✿