Kolem pana Choie jsem chodil tiše jako myška. Už více než týden mi jeho stín naháněl hrůzu více než kdy předtím a já neměl odvahu k tomu, abych svému strachu čelil. Proto pokaždé, když jsem jen pocítil jeho přítomnost, jsem zahnul stranou a ze škvír sledoval, jak prochází, dokud mi nezmizel z dosahu. Na chodbách bylo utíkání jednoduché. V jeho hodinách nemožné. Skrčený v lavici jsem ze sebe nevydával ani hlásku, opisoval každé slůvko a odpovídal jako naučená opice. To jenom proto, aby nedošlo k jeho dotazu, který měl jistě na jazyku. Otázka o tom, proč jsem ještě stále nezkontaktoval onoho Junga. Bylo nemožné odpovědět bez slz na jejím konci.

Při této představě jsem vždy musel myšlenkami sjíždět k lístku s číslem na onoho dobrodince, který jistě na tuto událost sám zapomněl. Tedy pokud i jeho neustále pan Choi nepošťuchuje k tomu, aby mě tedy oslovil, když já toho nebyl schopen. Bláhové. To já musel žádat, když něco chtěl. Tvář jsem proto jen zabořil do svých dlaní. Špičkou tenisek kopl do koše pod nohama a v závěru vstal od stolu, kde se na mě usmívala písmena knihy, stoh učebnic a skleněná koule, ve které poletoval drobný motýl na baterky. S nesmyslnými řečmi na jazyku jsem nakonec skončil rozvalený na posteli a bušil do matrace, jako by mi to k něčemu bylo. Naopak to jen ukazovalo mou neschopnost čelit věcem zpříma.

Sama má sestra už nade mnou kroutila hlavou a pokaždé, když jsem chtěl požádat o radu, poslala mě za mámou. Tam jsem ovšem nikdy nedošel a svou otázku rovnou spolkl na prahu dveří. Bylo tomu dávno, kdy jsem naposledy se svými starostmi šel rovnou za ní. Po jisté události si ode mě dávala odstup a stejně tak táta, který kolem mého pokoje chodil po špičkách. Ze začátku jsem si myslel, že se mě straní, štítí, ale posléze jsem pochopil, že se jen bojí. Bojí se cokoliv udělat nebo říct a to jenom proto, aby nepřipomněli minulost. Ať mí rodiče byli jakýkoliv, miloval jsem je a pevně doufal, že se to jednou změní a vše bude jako dřív.

„Yong-ssi, je čas jít!" s povzdechem a bez ochoty jsem své tělo přiměl vstát, abych z pod postele vytáhl batoh, zakasal košili a utáhl pásek. S prsty vpletenými do vlasů mě čekala ještě obhlídka před zrcadlem a až tehdy mé tělo opustilo bezpečnou zónu. Po sejití strmého schodiště jsem zastavil na prahu chodby vedoucí do kuchyně, abych nahlédl a pozdravil. U linky tak s úsměvem a kvítkem šaronským za uchem stála má matka a broukala si jednoduchý rytmus písně z rádia. Tedy dokud mě nespatřila. Její úsměv zanikl, rytmus se vypařil a ona jen pohledem zabloudila ke kraji stolu, kde na mě čekalo měsíční kapesné.

Jen tiché děkuji, a pak jsem se z domu vypařil jako by mi za patami hořelo. Sluchátka přehozená kolem krku, byla vložena do mých uší a konektor zapojen do mobilu. Až v blízkosti zastávky jsem skutečně pustil náhodnou skladbu, která mi připomínala šum moře, svěží vánek a třepot křídel. Přešlapující z jedné strany na druhou jsem si v hlavě vybavoval kroky a následně jsem více tančil než-li jen stál. Lidé kolem si mě nevšímali. Tupě hleděli do svých mobilů a horlivě odpovídali na zprávy. S posledními tony jsem pak sluchátka sundal a cukl po zaslechnutí mi blízkého smíchu. Vykolejeně jsem pohlédl do tváře rozespalého Thajce, který rázem sklopil hlavu a následně věnoval pohled k nebi. Nebyl to smích výsměchu. Jen tiché pobavení, které i mě přimělo k slabému úsměvu na tváři.

„Vyspinkaný do růžova?" zeptal jsem se spíše ze zvyku a slušnosti než by mě to opravdu zajímalo, neboť pokaždé jen krčil rameny. Nikdy neřekl o slůvko víc. S poupravením popruhů mi nezbývalo než svůj pohled vrátit k vozovce a očekávat příjezd busu. Můj úsměv tak zanikl, ale nezmizela milá společnost, která s kapsy vytáhla balíček rozteklých bonbonů z čokolády.

Snad staletá tradice, neboť jsme se znali od lavic základní školy, kdy mi házel rýži za krk a žádné potrestání ho v tom nikdy nezastavilo. Od těchto chvil uplynula řada let, ale mi i tak byli přáteli, kterým se málokdy spojila cesta, neboť se naše rozvrhy perfektně překrývaly a když už se tak stalo znamenalo to jen, že někdo z nás mešká. Naše cesta se tak na chvíli spojila po dobu čtyř zastávek, kdy mi Chitta stačil vylíčit vše, co se na jejich škole událo a pak, jako by nic, s rozloučením vystoupil. Nezbývalo mi, než mu jen mávat a pokračovat další dvě zastávky dál, dokud i já nevystoupil.

Klopil jsem hlavu a ignoroval houfy studentů, kterých kolem bylo více než ve vnitru školy. Posedávající na lavičkách, trávě nebo stojící kousek od budovy byli ti milejší, s kterými i člověk rád prohodil řeč. Naproti nim však byli skupinky, které věčně překáželi v cestě nebo schválně zastavovali. Z úst jsem vypustil držený vzduch a pevně sevřel popruhy batohu, které měly tendenci mě opouštět. Pohled jsem zaměřil na špice svých bot, abych nepřilákal zbytečnou pozornost, a pak se jen tlačil mezi rozestupy, jenž se zde tvořili. Svou trasu jsem měl pevně v paměti jako motýl, který se vrací na rozkvetlou louku.

I tak jsem byl lehce zmaten, když hlouček přede mnou náhle zastavil, neboť patřil mezi ty škádlivé a já byl nucen uskočit, abych nevrazil do dívky přede mnou. Namísto toho se mé tělo střetlo ze zády chlapce, který klopýtl, ale neupadl. S úklonem jsem se omlouval, i když se nezdálo, že by nijak bral má slova v potaz. Naopak byl ještě povzbuzovaný svými přáteli a já jen čekal, kdy mi do tváře bude vmetena smršť nadávek.