Nikdy jsem nepatřil k těm žákům, kteří by úmyslně chodili za školu nebo vynechávali vyuku. I přes mou ne lásku k matematice jsem se snažil docházet na sto procent. Rýma, ta u mě nebyla možná, a aby nedošlo k vážnější nemoci pravidelně jsem se dopoval imunitními práškami. Ne vždy tomu tak však bylo. Stopy mé minulosti byly všelijaké a našly se tam i okamžiky, které jsem chtěl zapomenout. Zavřít za nimi dveře, načíst novou kapitolu a s novým štítem. Lidé, kteří o ní věděli však toto nedovolili. Každý den se našel někdo, kdo mi to připomněl, a tak mé dveře byli stále pootevřené, nová kapitola daleko přede mnou a nový štít jen dočasný. Proto taky slovo nikdy bylo s touto spojitostí lživé.

Lež. Něco, co jsem změnil v nevinnost. Nevinnost zaměněná se strachem a strach, který byl antonymem motýla. Každá maličkost měla svůj důvod a každý důvod řešení. Moje ne láska k matematice však neměla důvod, ale přesto měla řešení. Byl to blok, kdy jedna a jedna nedaly dva, ale tiché křupnutí a pád modráska. Ať se mé myšlení zdálo být jakékoliv, tak bílá košile, kde na kapse visela brož motýla, mě nemohla bránit. Svou zlost jsem si nemohl vybíjet na nezájmu od rodičů a ani se spoléhat na sestru. Musel jsem pevně čelit a doufat, že má kolena nebudou podražená.

„Bojíš se?"

Přikývl jsem. Jako vždy i dnes měl pravdu a o to více mě to děsilo. Jako by mi viděl do duše, ale přitom to bylo jen pozorování a dlouhodobá známost. Chtěl mě uklidnit. Z kapsy vytáhl balíček čokoládových bonbonů, ale já si nevzal. I když by mi sladké bodlo neudělal jsem tak. „Tak to udělej, postav se svému strachu."

A já ho poslechl. Vydal jsem se přes školní nádvoří, abych čelil blondýnovi. Do toho okamžiku mě neviděl. Až když jsem stanul před ním, se sklopenou hlavou a natáhlou rukou, snad aby uchytil mou dlaň a dal mi jistotu. Naopak se jen ušklíbl. Jako by dopředu věděl, co chci udělat, a tak má slova nebyla vyslovena. S nechutí mě odstrčil na rozkvetlou trávu, křičel slova, která jsem mu chtěl říct, a všichni se smáli. Smáli se tomu jak jsem prostý a pošetilý. Nedokázali pochopit, že nejsem nemocný, jen zamilovaný do chlapce. Slzy tak tekly po mé tváři, ale nikoli kvůli hloučku, který se nade mnou smál. Ale kvůli ubohému motýlu, který nestihl ulétnout, a mé padající tělo ho uspalo na věky.

Ztráta přátel nikdy nebyla tak bolestná jako ztráta lásky. Sám sobě jsem přísahal, že nebudu sám sebou a své pravé pocity budu krýt za šedou myší. Od onoho okamžiku jsem tak nikdy na nikoho pořádně nepohlédl, nezapamatoval si tvář ani činy. S pevnou hradbou kolem sebe jsem bitvu však vyhrát nemohl. Ne když jsem potkal jeho. I přesto, že mé pocity byly zmatené, stačilo málo, abych byl tam kde kdysi.

Proto když mě Jung Jaehyun táhl ze školního pozemku, mé líce hořely, dlaně se potily a v ústech jsem měl sucho. Plevel v mé hrudi hořel, hlavy květin uhnívaly a já jen doufal, že tento pocit je ten dobrý pocit. Kdy na konci pochopím, proč je mi stále nablízku i po mých nepřímých slovech.