Byly dvě hodiny úterního rána a já nemohl zavřít oči. Nemohl jsem jenom tak nechat klesnout víčka a ponořit se do snu, neboť bych viděl jen jedno. Jeho jak mě pevně drží, objímá a následně se odtahuje, aby se zeptal, zda jsem v pořádku. Chtěl jsem mu říct, že ne. Že rozhodně nejsem v pořádku. Namísto toho jsem ho odstrčil, sebral své věci a utekl, jako by to byl on, kdo mi ublížil. Litoval jsem svých zbrklých činů i zprávy, která mu byla odeslána.

Lee T.: Jdi si po svém, povýšenče.

Nemyslel jsem to tak. Ani v nejmenším a přitom jsem si dovolil napsat něco, co ho urazilo, neboť mi již nenapsal. V prvních minutách jsem byl rád, že jsem docílil svého, ale posléze mě přepadla bolest. Jung Jaehyun se zdál být milým člověkem. Andělem, který se rozhodl svůj drahocenný čas věnovat někomu, kdo si toho nedokázal vážit. I za jedno odpoledne jsem dokázal pochopit, že pokud existuje dobro, tak tím mým byl právě on.

„Proč nespíš?" dveře se otevřeli a následně do mého pokoje vešla sestra. Jí to snad v této noční hodině přišlo normální, ale mně rozhodně ne. Vyděšeně jsem koukal na její siluetu, která se posléze usadila na mé posteli. „Nad čím přemýšlíš?"

„Myslíš, že by mi prospěla, nějaká změna?" zeptal jsem se, neboť jsem to náhle cítil. Tu potřebu nebýt sám sebou, jako bych se měl dost. Nechtěl více v zrcadle vidět tu zdrcenou tvář, ale někoho zcela jiného. Rozhodně jsem nechtěl hned nějakou plastiku. Jen drobnost, která by ze mě udělala někoho jiného. „Co kdybych si obarvil vlasy?"

„Nezní to špatně," její slova mě překvapila. Nečekal jsem podporu v něčem takovém. Naopak vysmátí a zavrhnutí, že si přece nebudu ničit své vlasy, které už tak neměli přírodní odstín. Byly světle hnědé, stále od doby, kdy má sestra experimentovala s melíry. Dost barvy jí zbylo a nenapadlo ji nic lepšího než to vyplácat na mě. Avšak její slova probourala mou kuklu a já jako silný motýl rozpínal hrdě křídla, která brzy měla nést zářivý odstín. „Jaká barva by se ti líbila?"

Než jsem stačil odpovědět chytla mě za předloktí, donutila vstát, a pak mě tiše vedla do svého pokoje, kde se nebála rozsvítit i lampičku. Ani jednomu nám nijak nevadilo, že ráno vstáváme. A nejspíš jsme si to ani neuvědomovali. Zpod postele tak vytáhla umělý koš, ve kterém se kromě šamponu, kondicionéru a různých masek nacházely i čtyři druhy barev na vlasy. Všechny by podle jejích slov měly chytit na mé vlasy a já jí věřil.

Červená, růžová, oranžová a modrá. Právě ta vyhrála v mém hledáčku, neboť se nezdála být tak křiklavá. S úsměvem jsem proto otevřel krabičku, vytáhl dvě plastové lahvičky, kterých se následně chopila má sestra. Když mi řekla, že mě nabarví hned teď, nebyl jsem proti, i když to znělo směšně. V naprostém šeru a bez možnosti rychlého spláchnutí vodou. I tak to udělala. Smíchala onu směs, kterou mi vetřela do vlasů, a po jisté době mě poslala do koupelny, abych svou hlavu umyl. Musel jsem být proto ještě tišší ninja než do teď.

S mokrou hlavou jsem nakonec ulehl do postele a probudil se o dvě hodiny později se zvukem budíku. Vše čeho se má hlava dotkla bylo modré. Polštář, můj krk i prsty. Prvně jsem se tomu jen zasmál, ale po zbádání svého obrazu v zrcadle jsem zůstal v šoku. Barva skutečně chytla a byla dosti světlá proti obalu. Líbila se mi. Povlečení z polštáře jsem sundal, abych ho dal oprat a barva se nezažrala. Sám jsem si pak dal ranní sprchu, abych smyl modré fleky. I tak tam stále stopy zůstaly.

Oblečený již v školní uniformě jsem následně došel do kuchyně, kde za stolem seděla má matka. S mobilem před tváří jistě hledala rady, jak si ulehčit život, ale nikdy nenašla nic, co by skutečně fungovalo. S popřáním dobrého rána jsem usedl po jejím boku, natáhl se po hrnku, do kterého jsem nalil horký čaj, a jenom čekal na reakci.

Ta přišla u poloprázdného šálku, kdy ten její padl k zemi a roztříštil se. S otevřenými ústy na mě hleděla jak na zjevení a než stačila udělat cokoli jiného, jsem vstal, vzal si svůj batoh a spěchal na autobus. I zde se pak za mnou lidi otáčeli, ale ne údivem. Přeci jen jsem nebyl jediný s jinou barvou vlasů. Stejně tak na nádvoří školy, kde se šeptání změnilo na poukazování. Pokud jsem do teď byl šedou myší, tak se náhle vše změnilo a já si byl jist, že druhého dne zde naleznu spoustu žáků s výstředními barvami.

Rud v mých tvářích stoupal. Taková pozornost rozhodně nebyla pro mě, ale nelitoval jsem. Cítil jsem se takto stejně jako když jsem se probudil s vlasy světlého odstínu. Nepřišlo mi to tak nijak jiné. I tehdy na mě koukali, ale ne tak intenzivně. Proto jsem snad chtěl co nejrychleji zmizet ve třídě a doufat, že se to uklidní. Stisk na mém předloktí mi to však nedovolil. Jen se otočit a pohlédnout do tmavých očí.

„Sluší ti to."