Líbilo se mi odhodlání Jung Jaehyuna. I po dvou hodinách neztrácel trpělivost a dokola opakoval jeden a ten samý příklad, aby na jeho konci došlo k stejnému závěru. Tedy k mému nepochopení. Za tu dobu stihl vypít čtyři hrnky zeleného čaje, sníst dva klínky broskvového koláče, a už po dívce křičel, aby mu donesla domácí limonádu. Já byl v půlce druhého smoothie a někde na kraji byl jeden klínek jahodového koláče. Nijak mi nechutnal, a kdyby se Jaehyun nabídl, že ho sní, mile rád bych mu ho podal.

„Kolik máme času?" zeptal jsem se po dvaceti minutách od doby, co dívka donesla jeho objednávku. Letmo tak pohlédl k hodinkám a následně pohodil rukou. Podle jeho tváře bylo stále dosti času, avšak on neměl večerku. Již na začátku jsem mu sdělil, že bych rád odešel v devět, a jistě moc času nezbývalo. „Nestačí to pro dnešek? Stejně už nic nevymyslíš a je vidět, že mi to do hlavy jen tak nenatlučeš."

„To není pravda! Jen jdu na tebe až příliš rychle." Ani jednou nedal připustit, že chyba je má. Do hlavy mi tloukl, že jediný, kdo tu selhává, je on sám a že stačí jen trochu ubrat. Připadal jsem si jako malé dítě, neboť nějak tak mi látka byla vysvětlována. A tak jsem ani nemohl pochopit, kde chce ubrat, už tak se to zdálo primitivní, ale nikoli pro mé chápání. Celé to však už muselo skončit. Čím více jsem se díval do jeho pokleslé tváře, tím více jsem se cítil provinile. Z batohu jsem vytáhl peněženku a pod stolem přepočítal wony, které následně položil pod talíř. Až odsunutí židle od stolu upoutalo jeho pozornost a když jsem se zvedl, zvedl se i on. S prosbou v očích mě žádal ještě o pět minut, jako by to on byl ten, kdo byl doučován. Já však musel jen nesouhlasně kroutit hlavou a ptát se, co za to bude chtít. Nic. Prostá odpověď, která se mi potvrdila v závěru.

Z kapsy jsem chtěl vytáhnout peněženku, dát mu několik wonů jako poděkování, ale to se nestalo. Dotek na mém předloktí mě zamrazil v pohybu i další činnosti. Ztracený ve smutku, který vyzařoval z jeho očí, jsem mu skoro podlehl, přikývl na to, že tu ještě pobodu a vynasnažím se porozumět. Zvuk mého vyzvánění to však nedovolil. Oba jsme sebou cukli. Já svou dlaň přesměroval k batohu, odkud taky vyzvánění vycházelo, on ji nechal padnout podél těla. Zmrazen v pohybu mě celou dobu sledoval. Jak vytahuji mobil, přijímám hovor a následně se otáčím, abych měl trochu soukromí.

„Jak to jde?" Hlas mé sestry mě překvapil. Očekával jsem hovor od matky o tom, kde jsem. To jsem se však zmýlil a rychle jsem si to uvědomil. Neshnání se po mně. Bylo jí naprosto jedno, že ještě nejsem doma, a toto uvědomění bolelo. Hluboce v hrudi. Trpce jsem odpověděl, že vše je v pořádku a brzy budu doma. V závěru jsem zavěsil a s povzdechem schoval mobil do kapsy.

„Máma?"

Zakroutil jsem hlavou. I on si to myslel. Většinou to bývaly mámy. Ty, které se ptali, jak to jde, a kdy se vrátíš. Ovšem u mé se to nějak seklo. Nebyl jsem si ani jist, zda mě vnímala, když jsem jí to vše říkal. O tom, že nejspíš konečně budu mít to doučování, a aby počítala z pozdním příchodem. Mohla už být doma. Sedící u televize a nijak nevnímající, že doma má jen jedno dítě. Přitom to byla ona, kdo se ptal, proč nejsem s přáteli. To ona nepochopila, že již žádné nemám. A když už se začalo konečně něco dít, tak se stejně nestarala.

Cítil jsem bolest, vztek a lítost. Horké slzy tekly po mé tváři a já jen sotva zadržoval vzlyky. Jen tak jsem stál. S batohem přitisklým k hrudi a dlaní před ústy. Nešlo to zastavit. Ani posunout. Mé tělo si řeklo, že tento čas zničí, a právě teď a tady budu přímo před Jung Jaehyunem brečet. On to bude vidět, myslet si své, a až se mi podaří odtud utéct, tak se mi vysměje. Byl jsem si tím jist. Do jisté míry. Jeden pohyb, teplá náruč a má mysl byla zmatená. Byl jsem tak náhle v objetí. Příjemném a utěšujícím, bez otázek. V jeho objetí.