Pokud bych měl říct jeden den, který jsem ze všech sedmi nejvíce nenáviděl, bylo by to úterý. Co k tomu, že to byl den, kdy jsme měli nejméně hodin, ale byl to taky den, kdy nám přidělili hned dvě hodiny matematiky po sobě a odebrali jí tak z pátku. Výhoda i peklo zároveň. S povzdechem a tenkým sešitem mezi dvěma prsty jsem přešlapoval před kabinetem, na který jsem se odhodlal zaklepat. Kabinet pana Choi mi byl vždy nebezpečným místem a nikdy by mě sem nikdo nedostal. Tedy do momentu, kdy mě po mučivých dvou hodinách s ním sám neoslovil a já se k němu musel hned na to stavit právě do onoho kabinetu.

Neměl jsem ponětí, co by po mě mohl chtít. Zda probírat mou další pětku, která mi byla za dnešek připsána, nebo to doučování, které před mou sestrou nakousl dva týdny zpět, a už o tom věděla celá má rodina. Na sucho jsem polkl, když se dveře náhle otevřely a já byl pobízen vstoupit dovnitř. Ještě předtím jsem však do kalhot utřel zpocené dlaně a ohlédl se kolem. Pan Choi zasedl za svůj stůl, kde se kupilo velké množství písemek ze všech ročníků, které učil. Někde na kraji pak byla dóza s propiskami, kalkulačka a učebnice.

„Posaďte se pane Lee," poslepu hmátl po červené propisce a následně se sklonil k papíru, který mu ležel před nosem. Jedním tahem, kdy očima prolétl písemku, zaznamenal body, a pak do rohu zapsal známku. Já mezitím opustil bezpečný práh dveří, zavřel za sebou a usadil se na židli před jeho stolem. Svůj sešit, který mi přikázal vzít sebou, jsem položil na kraj stolu, nohy zkřížil pod tělem židle a ruce volně položil na stehna, abych k nim sklopil pohled. „Vaše poslední písemka dopadla katastrofálně. Stejně jako ty předešlé a ústní zkoušení je dalším propadákem, pane Lee."

Přikyvoval jsem. Nic jiného mi nepřišlo více vhodné než přikyvovat. Taky že jsem k tomu nic neměl. Věděl jsem, nakolik jsem v tomhle ohledu hloupý a pomoct by mi mohla snad jenom vůle boží. Beze slov se natáhl po mém sešitu ve kterém následně začal listovat. Jeho svráštěné obočí mi bylo jistou odpovědí. Když nechápeš, tak aspoň si piš. Ale já to nedokázal. Nedokázal jsem bezmyšlenkovitě opisovat z tabule, když jsem nechápal, a nedokázal jsem psát, když jsem se soustředil na pochopení.

„Jak už jste se mohl za tu dobu dozvědět, našel jsem vám někoho, kdo by vám mohl pomoci," sešit položil zpátky tam, odkud ho vzal a následně se lokty zapřel o desku stolu, aby si mohl proplést prsty. Na sucho polkl jakoby se zbavoval slov, které mu přicházeli na mysl, a já následně odvrátil pohled, který jsem záhadným způsobem věnoval učitelově tváři. „Jung je o dva ročníky mladší, ovšem v tomhle překonává i některé vaše vrstevníky. Sám se taky nabídl, že vám velice rád pomůže. Ovšem hned poté, co jsem ho slušně požádal."

Nesmysl. Znělo to směšně k rivalitě, která panovala všude kolem, a nějaká pomoc bývala vtipem. Proč by jen tak někdo kradl svůj čas k tomu, aby ho strávil s nějakým troubou, jako jsem já? Proč by vůbec někomu pomáhal, když jistě má svého učení dost. Zrezlá kolečka ve mně šrotovala a už nyní jsem věděl, že nebudu mít klidného spaní. I přesto jsem odcházel se slovy díku, číslem na mého doučovatele a materiálem, který prý budu potřebovat. Když jsem z kabinetu vycházel zvonilo právě na poslední polední hodinu, kterou já naštěstí neměl. Již před třiceti minutami nám skončila poslední hodina a já těch několik ztracených minut zabil místo čekání na bus v kabinetě pana Choi.

S povzdechem jsem se vydal ke své skříňce, ze které vytáhl batoh s materiály potřebnými na přípravu následujícího dne. Ještě jsem k tomu přihodil ty od pana Choie, a pak jsem se mohl vydat s prázdnou myslí po známé trase k jedné zastávce na konci hlavní třídy. Už nyní jsem si byl jistý, že lákávé nabídky nevyužiju. Ne po tom všem.