𝙙í𝙩ě

Šel jsem po ulici. Nebyla to rušná ulice jako za dne, on totiž den nebyl.

Z domu jsem vyšel asi po jedenácté s jediným úmyslem. Už to všechno nechat být. Hodit všechny starosti za hlavu a skončit to na tomto světě. Nikomu tu nebudu chybět a všechno to stojí za nic, tak proč to neudělat? Nic už mě tady nedrží. Už jen tenký vlásek mé vlastní vůle.

Chladný vítr mi zalézal snad až pod kůži, ale mě to nevadilo. Byl jsem šťastný. Nade mnou svítil srpeček měsíce a všude okolo hvězdy. Odtamtud mě otec pozoruje. Nebrečel jsem, šel jsem přeci za ním.

Došel jsem k mostu. Přelezl jsem zábradlí a stál jsem jen patami na maličkém kousku země.

Tři...

Dva...

Jedna...

Te-

Neskočil jsem. Někdo mě chytil za ruku. Byl jsem zmatený, toho člověka jsem určitě neznal, matka to nebyla, proč by mu na mně mělo záležet?

Otočil jsem se a nechápal jsem už vůbec nic. Bylo to dítě. Malé, asi pětileté dítě. S rozcuchanými vlasy, bílou tenkou noční košilkou a ďolíčky z úsměvu na mrazem zrudlých tvářích.

Dívali jsme se přímo do očí. V těch jeho vesele plápolaly jiskřičky štěstí, ty moje byly zmatené a prázdné. Ta chvíle se zdála být nekonečnou, nikdo z nás ji nechtěl přerušit.

Nakonec mě dítě zatahalo za rukáv na znamení že mám to zábradlí přelézt zpět. Nechtěl jsem. Vždyť už jsem to měl ukončit. Najednou jsem pocítil obrovský vztek. Nevěděl jsem, co dělám. To hloupé dítě se mi akorát pletlo do cesty! Chtěl jsem za tátou...

Trhl jsem rukou, až jsem ho přehodil přes zábradlí. Nečekal jsem to, bylo tak lehké. Zajímalo by mě jestli vůbec někdy jedlo.

Uvědomil jsem si, co jsem právě udělal. To dítě teď viselo dolů z mostu jen za můj rukáv. V očích mělo smutný, ale zároveň chápavý a smířlivý výraz. To jsem pro změnu nechápal já. Jak může-

Nechal jsem to být, nebyl na to čas. Dítě jakoby najednou ztěžklo a táhlo mě s sebou dolů. Nemohl jsem, ne, dokud ho nezachráním.

Přemýšlel jsem co udělat, snažil jsem se ho vytáhnout, ale jakoby najednou vážilo snad tunu. Sám jsem se zábradlí držel jen jednou rukou a ta začínala slábnout. Neměl jsem moc času...

Snažil jsem se, vážně jsem se snažil, ale moje tělo mě nehodlalo dál poslouchat. Ruka povolila a já i s dítětem padal dolů.

Ten okamžik se zdál jako celý můj život, trval snad roky. Cítil jsem jak moje tělo dopadá do ledové vody. Nemohl jsem se hýbat. Poslední co jsem viděl, bylo jak se na mě dítě usmálo. Byl to ten nejsladší úsměv co jsem kdy v životě viděl... A asi i poslední.

To, co se stalo pak, se nedá existujícími slovy popsat. Bylo to neskutečně víc než nádherné. Všude okolo mě byly barvy. Spousta barev, které jsem v životě neviděl, byly tak ohromující.

A pak - pak nic. Prázdno, černota. Myslel jsem si, že už jsem po smrti. Vždyť to ani nic jiného být nemohlo.

Osud se mnou asi měl jiné úmysly.

Probudil jsem se do krásného zimního rána. Venku padal sníh a já pocítil štěstí. Jasně, že to byl jen sen.

Vyhrabal jsem se zpod peřiny a sešel po schodech vedoucích do malé kuchyňky dolů. Do hrníčku jsem si nachystal heřmánkový čaj, můj oblíbený. Dal jsem vařit vodu a chvíli jsem pozoroval drobné třpytivé sněhové vločky, jak se snášejí na zem.

Zaslechl jsem smích a v hlavě se mi okamžitě vynořil obraz úsměvu toho dítěte ze snu.

Z tranzu mě probudilo až cvaknutí varné konvice na znamení, že už je voda uvařená.

Zatřepal jsem hlavou a pomyslel si, že to byla jen halucinace. Tuhle myšlenku mi však vyvrátil vytahaný, téměř utržený rukáv na pyžamu.

V tu chvíli mi to došlo. Co to všechno znamenalo. Co byla ta neskutečná změť barev a štěstí.

Už jsem neměl ani pomyšlení na smrt.

To byl totiž život.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

~640 slov~

Uhm, co je to sakra za slátaninu? Xd

Někteří už jste to asi četli, jenom jsem to překopírovala z tý druhý knížky :D (tu už jsem odpublikovala)

A kdo to ještě nečetl tak doufám, že mu z toho nevykrvácely oči <3

Ell :3