Jak dny běžely, Maxíkovi se začínalo dělat lépe. Avšak ačkoliv byli všichni rádi, že týden po incidentu dokáže více méně sám chodit po základně, všichni také věděli, že útok takového typu mu může zanechat vážné následky.
Vision, který už díky svého vyloučení neměl právo přebývat na základně, byl teď někde v jakémsi městečku se svou rodinou - třemi dalšími roboty, které pro něj Tony vytvořil. Žena a dvě děti. Vis  nevypadal s tímto nápadem naplno spokojen, navzdory tomu ho však přijal. Ostatně, druhou možností bylo, že z něj vytáhnou kámen mysli, což ho mohlo zabít. A to už si, po jednom opravení a doslova z mrtvých vstání, zopakovat nechtěl.

Černovlasý chlapeček posedával před základnou na lavičce, a pohrával si s malým krystalem, který měl zavěšený kolem krku. Kýval nohama ve vzduchu a usmíval se. Byl příjemný pozdně letní den, sluníčko svítilo, ale nepálilo, na obloze poletovalo stádo načechraných mráčků. Maxík se nadechl čerstvého vzduchu a zavřel oči. Představil si, jak se prochází mezi mraky.
Z procházky po nazývaném obláčku ho vytrhl přívětivý hlásek.
„Donesla jsem svačinu marode.” posadila se vedle něj Lara a podala mu chleba s máslem.
„Děkuju, mám hlad jako vlk.” zasmál se Max nazpět a zakousl se do krajíce.
Hnědovláska ho s úsměvem napodobila a ukousla si ze svého. 
Jak jedli, ani jeden nepromluvil jediné slovíčko, a ani když snědli, nikdo neprolomil ticho. Jen se jeden na druhého usmívali. Kdyby je někdo viděl z dálky, viděl by, jak jsou šťastní. Smutné na tom  bylo jen, že se měli rádi. Byli ale moc mladí, aby to dokázali poznat, a říct.

Další týden uběhl a Maxíkův stav se nijak valně nezlepšil. Delší chůzi zvládal jen o dvou hůlkách, i na nich se ale za chvíli naučil obratně skákat. Co se týče jeho magického umění, rozhodlo se více méně stávkovat. Nedokázal poletovat, tak jak měl předtím ve zvyku, a v telekinetické energii jen s těží udržel i malé předměty. Navíc se mu z tváře začal vytrácet úsměv, jak byl stále skoro sám na základně. Do školy naštěstí nemusel, protože byly prázdniny. To na tom všem však bylo asi jediné pozitivum. Wanda s Lokim se u něj snažili být co nejvíce, ale ani oni nemohli být stále jen na základně. Nejednou se Loki naštval na neustále chodící nabídky pro modeling, ale přijímat je musel. Už jen kvůli PR, které po Visionově odchodu, který musel jako vždy, vidět celý svět, značně utrpělo.
Parkerovi museli odjet zpět na firmu a Lara s nimi. I když nechtěla, celý tým jí přemluvil, že na pár měsíců se schovat, zajistí, aby se veřejnost nezajímala.
A Avengers, ti pochopitelně zachraňovali svět.
Maxík zůstal sám, neměl nikoho, nikam nesměl. Nebo spíše nikam jít nedokázal. Jednou odpoledne  seděl u okna, a pozoroval kapky deště. Hlavu opřenou o sklo, sledovali kapičky vody, stékající po skle, jako odpověď na ty, které se kutálely po jeho tvářích. Sám sobě se divil, jak moc za poslední dva týdny plakal. Ať už to bylo bolestí či čistým osaměním a žalem. Seděl na širokém parapetu u sebe v pokoji, rukama si objímal nohy skrčené u hrudi a snažil se na nic nemyslet. Přitáhl si více před záda deku, když mu byla zima, a natáhl se na polici pro malého medvídka. Měl ale moc krátké ručičky a nechtělo se mu zvedat.
„Musí to přece fungovat.” zamumlal pro sebe a pokusil se vyvolat telekinetickou energii, magii. U prstů se mu objevila rudozeleně svítící energie, která uchopila medvídka. Pomaličku ho nesl až k sobě a položil.
„Povedlo se!” vypískl šťastně a objal medvídka. „Thore já to dokázal!” zašeptal k medvídkovi.
Strejda Thor. To on mu dal tohohle medvídka, když se narodil. Proto mu říkal jeho jménem. Občas měl pocit, jako by plyšáček skutečně přijal i bohovu duši. Nebo si to spíš jen moc přál. Viděli se jen málo, na Asgard, kde Thor žil, se Loki nechtěl vracet. Snad nějaké nedořešené účty s jeho dědečkem, Všeotcem Odinem. A když Hromovládce nebyl na Asgardu, byl s Jane.
Chyběl mu, zažili spolu vždycky spousty srandy. Ať už zlobil Thora společně s tátou, nebo Lokiho se strejdovou pomocí, byly to chvíle, na které nikdy nezapomene.
Max se pro sebe usmál a zadíval se z okna. Kapky deště dál padaly v hustých provazech na zem a sem tam se ozval hrom. Bouřky se nebál, možná i díky jeho strýčka. Naopak ho docela fascinovala. Blesky křižující oblohu, hromy dunící krajinou. Nádhera.
Náhle se ale vedle okna rozzářilo prudké světlo. Maxík se tak lekl, že spadl z parapetu na zem. Nebyl to ale blesk, tohle světlo bylo, jako by spadla na zem duha. Duha. Bifrost! Zrovna na něj myslí a on přijde. Šťastný, že uvidí Thora se chlapec pokusil prudce zvednout. Nohy ani ruce ho ale neposlouchaly stále o nic více. Chvíli se marně zkoušel postavit až to vzdal. Přitáhl si kolena pod bradu a ovinul kolem nich ruce. Jako spásný anděl se ozval hlas Friday.
„Maxime, mám vám zavolat pomoc?” zeptala se A.I.
„Ano prosím.” zvedl Maxík hlavu ke stropu.
Chvíli na to se otevřely dveře a objevila se v nich známá matčina tvář.
„Maxíku zlato, není ti nic?” došla k němu rychlým krokem Wanda a pomohla mu na nohy. Chlapec se natáhl pro dvě berličky a opřel se o ně.
„Ty jsi tady? Myslel jsem, že jste někde v práci.” obešel její otázku.
„Teď jsme dorazili.” usmála se čarodějka. „Víš kdo přišel?”
„Vím, strejda Thor.” upřímně se zasmál Maxík.„Když dopadal Bifrostem tak mě vylekal a já spadl.”
Čarodějka mu smích oplatila a vydali se z pokojíku.
Wanda byla hodně mladá na to, že už byla maminka. Spousta lidí by možná řekla, že na to nebyla připravená. Například Pepper zastávala tento postoj, až do chvíle, kdy oznámila týmu, že jsou s Tonym v očekávání.
I Wanda věděla, že ačkoliv už má syna, je i ona téměř dítětem. Ne sice tolik jako Peter s MJ, ale byla.
Když společně s MJ oznamovaly Avengers radostnou novinku, v podstatě okamžitě si vysloužily spoustu poznámek na svůj věk a na "dětský románek, který může co nevidět skončit”. Bylo to ale jejich rozhodnutí, s tím nikdo pohnout nemohl. A tak dnes vedle ní poskakoval malý chlapec, ovládající stejnou moc, jako ona.

„Lokisone!” zaburácel vesele Hromovládce.
„Strejda hňup!” oplatil mu stejně vesele Maxík.
„Šikula, učíš se rychle.” ušklíbl se Loki. Wanda jen protočila oči a pomohla Maxovi sednout si na pohovku.
„Proč jste mi nedali vědět dříve, co se stalo?”rozhodil rukama Thor. „Ptal jsem se Heimdala, jak se vám daří a hned přiletěl.”
„Asi jsem na to nějak zapoměl...” zamumlal Loki a napil se ze sklenice.
Thor jen protočila očima.
„A jak ti je Maxi?”
„Ujde to.“ pohodil rameny chlapec.
„Tak povídejte, jak se to seběhlo.” vyzval je bůh hromu a opřel si lokty o kolena.

Tak tady máme další kapitolu. V téhle nebylo moc akce, spíše jsem potřebovala posunout děj dál, když jsem předtím hodně odbočila. Příště už se snad dostaneme na hlavní místo dění.
Dejte mi vědět, jak se vám nový styl psaní líbí a nezapomeňte dát hvězdičky. Já jinak nevím, že jste to četli 😉❤️
Tak se mějte kočičky
Silinem ❤️