Pohled Maxíka

Lara nadšeně poskakovala.
„Bude ze mě modelka! Bude ze mě modelka!”
Ten pan fotograf nám řekl, kam se máme postavit, jak se máme tvářit a pak nás vyfotil. Docela se mi to líbilo, protože ty fotky pak vypadaly moc pěkně.
Po chvíli nás to ale začalo nudit, několikrát jsme dostali napomenutí, ať stojíme rovně, ať koukáme před sebe, ať koukáme do strany, ať se tváříme nadšeně...
Po nějaké hodině tomu už byl na štěstí konec.
„Poslední foto...a je to.” věnoval nám úsměv ten fotograf.
Společně s rodiči jsme pak prošli celým areálem až k limuzíně. Nasedli jsme a jeli.
„Tak,”otočil se k nám táta. „Líbilo?”
„Jooo!”
„Naprosto!” zazněla dvojhlasně odpověď.
Táta se jen zasmál. „Tak to jsem rád. Teď pojedete domů a my s maminkou ještě někam zajdeme.”
„Proč nemůžeme s vámi?” zeptala se Lara.
„Protože ti Maxík chce něco na základě ukázat.”usmála se máma.
To nebyla, mezi námi, pravda. Neříkal jsem, že chci Laře něco ukázat. Pochopil jsem ale, že chtěli být sami. A Lara evidentně taky.
„Aha...Tak si to užijte.” roztomile se na ně usmála.
Zbytek cesty jsme jen sem tam prohodili pár slov a nebo zpívali texty písniček.

Vystoupil jsem s Larou z auta a společně jsme zamířili do základny.
„Vítejte zpět, ” zazněl přívětivý hlas Friday hned u vchodu. Hlas, který následoval, nás ale ani trochu nepotěšil.
„Kde je Wanda?” vypravil ze sebe úsečně a prudce Vision, namísto pozdravu.
„Ještě někam jeli.” vyprskl jsem drze.
„A kam?” zazněl vrčíčí, umělý hlas.
„Někam, ” zasyčel jsem a v očích se mi rozzářily zelené plamínky. „kde je nebude otravovat nějaký přiblblý robot.”
„Já jsem symbol vědění! Nepovažuj se mne nazývat takovýmito slovy!”
„Budu tě nazývat, jak chci Roboblbe!”
„Tohle,” zavrčel o dost nebezpečněji robot „jsi přehnal Lokisone.” mé jméno vyslovil s takovou nechutí, až mě z toho zamrazilo. Ani jsem si nevšiml, že se Lara odplížila pro pomoc. Vision se na mě díval se zlobou v umělých očích a já mu stejnou zlobu pohledem vracel. Nesnášel jsem, jak se snažil dostat zpět k mámě a on nesnášel mě; ztělesnění toho, že má matka milovala jiného, než jeho.
„Visione nech toho chlapce být!“ zakřičel někdo silným hlasem. Vylekalo mě to. Až teď jsem si uvědomil, že mi robot chce vážně ublížit. Nikdy předtím nevypadal tak nepříčetně.
„Visi!” ozval se další hlas, ale robot neustoupil. Naopak udělal další krok ke mně. Zmocnil se mě strach. Vyděšeně jsem ucouvl a zády narazil do zdi. Poslední, co jsem uviděl byl záblesk žlutého světla a rudá energie mojí mámy. Pak jsem se skácel k zemi.