Wanda prospala na pohovce celý zbytek dne a ještě noc potom. Spánek však neměla bezesný - byla uvězněna v okamžiku, kdy upadla do spánku. Stále dokola a dokola viděla toho šílence, jak jí tiskne dýku ke krku. Nemohla se mu vysmeknout, nemohla volat o pomoc. Byla zoufalá, házela sebou ale marně. Sen odmítal končit. Až když se smyčka rozhodla změnit a ostrá dýka jí protla kůži na krku, Wanda se probudila. Leknutím a s výkřikem spadla z pohovky na zem.
Zmateně se rozhlížela po pokoji a snažila se zorientovat. Zamrkala a zaostřila na tvář vedle ní. Vision.
Úlevně vydechla a opřela se do jeho nastavené náruče.
„Co jsi to vyváděla Wando?" zeptal se něžně, ale jeho hlas byl jako vždy velmi přísný a chladný.
„Já nic..." zalhala „Nevím, co se stalo."
Věděla však přesně, co se stalo. Když se pokusila sama sobě si zmást mysl, porušila hranici mezi vědomími. Už se jí to párkrát nedopatřením provedlo. Ani Natasha, ani Tony z toho v obou případech nebyli zrovna odvázaní. Taky když se vám někdo jen tak, z čista jasna pohrabe v hlavě...
Ale tentokrát to bylo jiné. Nebylo to, jako sledovat myšlenky na nějaké obrazovce, jako vždy, ale jako by stála vedle něj. Dívala se na něj a mohli se jeden druhého dotýkat. Vůbec nevěděla, co si Loki při jejich podivném setkání přesně myslel.
Bylo to více než zvláštní, ale přitom jí to svým způsobem fascinovalo. A nebo jí fascinoval ten bůh...
Lokiho znala z obrazovek, při jeho útoku na New York byl všude. A také samozřejmě z učebnice dějepisu, kapitola vikingové. Jak zvláštní ho vidět. Musela se nad tím znovu zamyslet. Přeci to nemohla být jen náhoda. Nikdy dříve se neviděli. Nemají žádné pouto. Neznají se. Tak proč se jejich mysli rozhodly setkat?
Co když to Loki vymyslel a zosnoval? No jistě, tak je to. Jen si s ní pohrával. Tak to ti rychle vezmu vítr z plachet chlapečku. Pomyslela si nakonec Wan. Kéž by ale věděla, že proti tomuhle nepříteli, nebude stačit bojovat jen vůlí.

Dny běžely a vše bylo stále stejné. Nuda, zákazy, otravný robot, zákazy , nuda a ještě jednou nuda.
A aby toho nebylo málo, ani v noci to nebylo o nic lepší. Pokaždé, když zavřela oči a usnula, viděla Lokiho. V tmavé místnosti, stojícího k ní čelem. A jako by ani takové utrpení nebylo málo, byla v tom prapodivném snů uvězněna. Dokud sám neskončil, nemohla nic dělat. Začínala pochybovat, že jsou to jen sny. Komu z vás se kdy zdálo, jak stojíte tváři v tvář někomu, koho vlastně neznáte a on nezná vás, nemůžete se probudit a celou noc posloucháte, jak ta osoba říká: „Nebraň se svému osudu. Najdu tě, tím si buď jistá. Neschováš se přede mnou. Mohu tě osvobodit. Nech mě ti pomoci." a tak dále, a tak dále.
Třetí den od jejího neuváženého pokusu o útěk z reality, byl ale sen jiný. Okolí nebylo tak tmavé, ba naopak - stála na rozkvetlé louce. Oslňoval ji sluneční svit a na nohou šimrala zelená tráva. Po dlouhé době se upřímně usmála, i když jen ve snu.
„Jsem rád, že se ti můj výběr místa líbí." vyrušil její štěstí sametový hlas. Otočila se k jeho původci a úsměv jí ztuhl v zamračenou grimasu.
„Zase ty?" zasyčela a už si chtěla připravit v rukou energii k boji. Loki jí v tom ale jedním mávnutím ruky zabránil.
„Tvá moc je sice fascinující, malá čarodějko," ušklíbl se „škoda, že jí zastaví jednoduché tlumící kouzlo."
Wanda ztuhla na místě. Měla pocit, jako by se jí přestala pohybovat krev v žilách. Loki pár kroky došel k ní.
„Co si popovídat, má milá?" usmál se na ni mile, až do Wandu zaskočilo.
„A co by tě tak zajímalo?" odsekla mu drze.
„Jen pár drobností." nezaujatě si prohlédl své nehty. „Například, proč jsi uvězněná vlastními přáteli?"
„Do toho ti nic není." zasyčela nebezpečně. „Nemáš jediné právo mi takhle otravovat život."
„Chci ti jen pomoci." pohodil rameny a kouzelně se usmál.
„Na to ti neskočím." protočila dívka oči v sloup. „A teď mě pusť z toho snu."
„Pustím tě, až budu chtít má drahá." zaševelil Loki. „Ale ty mi odpovíš, že ano? Buď hodná holčička."
„Nejsem holčička." zavrčela Wanda „Se mnou si nemůžeš jen tak zahrávat."
„Už to dělám, drahoušku." usmál se bůh klamu. „Nelíbí se ti být zavřená viď? Je to otravné, stěny jako by se stále přibližovaly, pokoje byly čím dál menší a svět za okny se stále vzdaloval." začal kolem Wandy, paralyzované jeho slovy, kroužit a mluvit jí do uší. „Ty jsi zvíře Wando, ty jsi divoká šelma, ne gaučová kočička."
To byl ostatně důvod, proč kočičí ouška schytala Zien a ne Wanda. Zien byla krotká; kdyby jí řekl, všechno splní, ačkoli se zdá, že vzdoruje. Wanda je však jejím opakem. Je tvrdohlavá, svérázná a neovladatelná. Zkrotit ji dá ještě spoustu práce. Ne však tolik, jako ji vyděsit či okouzlit. Na to byla zoufalá Wanda, uvězněná ve vlastním domově naprosto dokonalá. Loki jí pozoroval celé dny od jejich prvního nechtěného setkání. Pozoroval, jak se trápí, jak si povídá s přáteli, jak hledá útěchu u jediného, kdo s ní je nucen zůstat - Visiona. Viděl, jak moc chce utéct a to mu hrálo do karet.
Zatímco jí Loki našeptával omamná slova, Wanda nad nimi překotně přemýšlela. Má pravdu? Jistě že má, kdo by nechtěl utéct, když mu zakazují vyjít na čerstvý vzduch. Ale s ním nechtěla mít nic společného. A přece chtěla. Bylo k podivu, jak moc si přála, aby nikdy nezkusila sama sobě poplést smysly, ale zároveň si za to v hloubi duše děkovala. Konečně přišlo nějaké rozptýlení, i když v podobě šíleného boha. A ačkoliv si to ani jeden nechtěli doopravdy přiznat, shledali v sobě navzájem zalíbení. Byli si tak podobní. Ani jednomu osud nepřál lehký život a magie jim dal požehnaně. A také, aniž by to věděli, oba toužili být někým milováni. Mít někoho, kdo jim konečně porozumí.
„Proč mi tohle všechno říkáš?" Promluvila Wanda, když se Loki odmlčel.
„Jak už jsem řekl, chci ti pomoci." odvětil černovlásek.
„Jen tak? To se mi moc nezdá." řekla drze čarodějka.
„Ne, jen tak ne." věnoval jí úsměv mág.„Zalíbila ses mi. Jsi jiná než všichni."
„Tohle říkáš všem holkám, co potkáš, ty svůdníku?" povytáhla obočí Wanda.
„Jistě že ne, co si o mě myslíš?" pravil mírně dotčeným tónem Loki. „Mimochodem, kdo tady mluví o svádění? Chci ti pouze pomoci na svobodu, po které tak toužíš."
„A co za mou svobodu chceš?" rozhodla se přistoupit na jeho hru dívka. Loki se v duchu zaradoval. Plán začínal vycházet.
„Chci jen, abys se mě přidala." odpověděl jí stroze.
„A co to obnáší?" chtěla vědět Wan.
„Budeš mi pomáhat, toť vše. Za to, tě mohu dostat z domácího vězení. Ber, nebo nech být." I kdybys nechala být, já už si tě získám. Pomyslel si.
Wanda přemýšlela. Ostatně, co může ztratit? Nic už nemá. Avengers jí zavrhli, rodinu ztratila. Chvíli zvažovala a nakonec k němu natáhla ruku v souhlasném gestu.
„Beru."
„Skvělé," uchopil Loki její ruku a jemně ji zmáčkl. „Dokážeš se zítra večer dostat do klubu na kraji města?"
„Snad ano..." nejistě sklonila hlavu čarodějka. Už teď lehce litovala, že mu ta to kývla.
„Pokud ne, zvládnu tě dostat ven. Sice menším útokem, ale šlo by to. Když to dokážeš sama, bude to o dost pohodlnější." věnoval jí úsměv a prstem jí zvedl hlavu, aby jí viděl do očí.
„V kolik hodin a kde přesně?" zeptala se odhodlaně dívka.
„V pět hodin večer, klub Artemis." odvětil Loki.
„Budu tam" kývla.
„Já také" mírně se zašklebil Loki a zrušil jejich spojení.
Tu noc už nechal Wandu spát, sám však nemohl usnout. Ležel na zádech a pozoroval strop. Přemýšlel nad tím, co se mu právě daří. Omámil Wandu Maximoff. Dívku, která mu hodně pomůže. Štěstí mu v posledních pár dnech přálo. Náhle vedle sebe ucítil pohyb a jemná ruka se dotkla jeho paže.
„Co se děje, Zien?" zeptal se šeptem „Proč nespíš v pelíšku?"
„Slíbil jsi, že když budu hodná, budu moct být u tebe." odpověděla stydlivě dětským hláskem polokočka. Když jí Loki měnil na kočičí ženu, podařilo se mu její duši dát zvířecí a řekněme mazlíčkovský nádech. Stala se tak doopravdy jeho mazlíčkem, i když ne úplně tradičním.
Pousmál se nad jejímy slovy a posunul se na posteli. Dívka se schoulila vedle něj na objala jeho ruku. Loki jí hladil po zádech a za pár minut už sladce spala. Bůh se sám sobě divil. Jak pozoroval spící kočičku, musel se opět zamyslet. Kam se poděl ten zabiják? Nikam, jen si dovolil odpočívat. Opět se vesele usmál a zavřel oči. Přehodil jednu ruku přes Zien a také za chvíli propadl spánku. Sen se mu zdál až podivně krásný. Viděl v něm Wandu. Stáli na louce, jejíž iluzi jí dal do hlavy pro jejich posledním setkání. Povídali si, smáli se, procházeli se. Vypadali, jako šťastný pár.