Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci)

„Vemte si ji!” prosila žena a podávala dítě do rukou můžu. „Nechci jí. Udělejte z ní zabijáka, mě na ní nezáleží!"

Běž. Běž dál a nezastavuj. Když tě chytí, zemřeš. Když utečeš, zabiješ další. Nikdy nesmíš podlehnout soucitu. Ruku musíš mít pevnou, mířit přesně. Schovej se, zamiř, vystřel, uteč. A znovu. Znovu. Znovu. Znovu.

„Mekenzien?"
„Neříkej mi tak Deane. Nesnáším to jméno." zasyčela hnědovlasá dívka, zatímco si hrála s nožem v rukou.
„Tak se neštvi Zizi, mám pro tebe práci." zasmál se blonďatý muž v černém neoprenu, ruce nad hlavu a položil před ní papír. Dívka ho vzala do ruky a přečetla.
„John už nemá čas hrát si na zlodějíčka, že tam posílá nás?" zasmála se, sotva přečetla text.
„Spíš si nechce špinit ruce." odvětil Dean a sáhl po zbrani na stěně a vložil do ní zásobník nábojů.
Mekenzien seskočila z barové židličky u stolu a šla za ním.
„Myslela jsem, že máš radši nože.” zavrněla mu u ucha a vytáhla nůž z jeho kapsy. Jedním pohybem se zabodl di figuríny u stěny.
„Zizi trénovala?” zasmál se Dean a ovinul jí ruku kolem pasu.
„Zizi má skvělého učitele.” usmála se dívka a políbila jej.

Byla to obyčejná loupež. Nic co by dobře neuměli. Seděla v autě, vedle ní Dean spolu s Coulem, chlapem jako hora, který by vás dokázal zarazit do země snad jen pohledem, Marcusem, mladíkem, jež se k nim přidal jen nedávno, a Sharlott, vysokou černovláskou. Každý z nich byl výjimečný. Nebo jim to alespoň vytloukali do hlavy už od malička. Dean byl mistr v házení jakéhokoli vrhací zbraně, Coul byl silnější než většina protivníků, a když  už se našel někdo silnější než on, postarala se o něj puška, kterou nosil stále u sebe.
Marcus byl vycvičen, aby neminul. Kteroukoliv zbraň jste mu dali do ruky, on se trefil. Přesně a smrtelně.
A Sharlott, Sharlott byla všem záhadou.
Když ji měli sebou, nic se nikdy nikomu nestalo. Jakoby přinášela štěstí, kam se pohne. Nikdy ji nikdo nestřetlil, a když vedle nich stála, nedokázal  se nikdo trefit ani do nich.
A Mekenzien, ta byla o nic menší oříšek. Střílet i házet noži uměla skvěle a navíc nevypadala, že by k nim zrovna dvakrát patřila, takže často hrála jednu z rukojmí a díky tomu mohla snadno zničit policii, která k rukojmím  po jednotkách přišla ve snaze je zachránit. Jedinou její slabinou byl ale soucit a pocit viny, který se ostatním dařilo oborurat.
„Takže,” proto ticho Marcus, „Proč budeme umírat dneska?” v jeho hlase byla znát lehkomyslnost a známka pobavení.
„John chce to klenotnictví na roku Backer street.“ odvětil Dean a opřel si hlavu o kovovou stěnu obrněného auta.
„Takže potřebuje dáreček na Valentýna pro tu svou káču a posílá tam nás?” zasmála se suše Sharlott.
„Dost možná.” pokrčila rameny Zizi.
„Skvěle, takže jako obvykle?” zvedl se Marcus a natáhl se pro revolver nad zdánlivě spícího Coula. Ten jej, k jeho úleku chytil ještě se zavřenýma očima za zápěstí a všichni se hlasitě rozesmáli, Marcově vyřešenému výrazu.

„324 slyšíte mě?” zazněl jim do uší hlas z komunikátoru.
Dean svůj zmáčkl a odpověděl:
„Ano šéfe, už jsme téměř na místě.”
„Skvěle, dostaňte se dovnitř a pokračujte podle plánu."
Všichni v autě se na sebe podívali a vyměnili si důvěřivé pohledy.
Postupně vyskákali z auta, zaparkovaného v uličce pár set metrů od klenotnictví, všichni v civilním, pouze se zbraní, schovanou pod oblečením.
Zizi se krátce otočila k Deanovi a střetla se s jeho pohledem. Věnoval jí malý úsměv a přikývnutí než se rozešla rychlým krokem ke klenotnictví, následována Sharlott.
Když vstoupily, zacinkal za nimi zvonek na dveřích a postavily se do fronty za pár lidí.
„Koukej tenhle.” zašeptala k Zizi Sharlott a ukázala na zlatý prstýnek s rubínem.
„Ta, která ho dostane, bude mě nejšťastnější ženská světa.” zasmála Zizi, zatímco odcházel poslední člověk před nimi a dveřmi vycházeli, za zvuku zvonku, Dean, Coul a Marcus.
„Jaké je vaše přání dámy?” usmál se na ně elegantní pán za proskleným pultem.
„Ještě si něco vybereme, pojď.” zasmála se Sharlott, vzala Zizi za rameno, čímž jí rádoby vytrhla z koukání na rubínový náhrdelník. Alespoň si to muž za pultem měl myslet a evidentně i myslel, protože se i s Shalott zasmál.
Dean přistoupil k pultu a polohlasem řekl:
„Dobrý den, scháním zásnubní prsten, mohl byste mi poradit?”
„Oh ale jistě!” usmál se muž, vyšel zpoza pultu a otevřel vitrínu s rubínovým prstenem. Jakmile se ale k Deanovi otočil zády, ucítil na nich hlaveň pistole.
„Ani hnout.” řekl pomalu s úšklebkem Dean.
„A je to.” vydechl Marcus, stáhl rolety na oknech a ceduli na dveřích obrátil na "ZAVŘENO".
„Tak, teď nám hezký řeknete,” začala Sharlott medově.
„Kde je safe a jaké je k němu heslo.” dokončila jí Zizi.
„V-v zadu!” vypískl muž.
„To nám došlo, že není ve vitríně, teď to heslo!” zavrčel Coul nebezpečně.
„3 4 1 9 0 6...” začal diktovat muž, zatímco se snažil dosáhnout na tlačítko alarmu.
„Ani na to nemysli.” zasyčela Zizi a sevřela jeho zápěstí. Muž jím však škubl dozadu a Ziziina ruka narazila přímo do spínače alarmu.
Všem se zatajil dech a stuhla krev v žilách, když se rozblikalo rudé světlo a rozezněly kvílivé zvuky.
Dean popadl může za lem košile, pistoli mu přitiskl k zádům a zavelel.
„VYNDEJTE ZBRANĚ, AKCE FÍZL!”
„324! Nic nedělejte! Čekejte na zásah našich lidí!” hlas v komunikátoru ale nikdo nevnímal. Moc dobře věděli, co znamená příjezd policie.
Imunita je v trapu, vadný článek dobře fungujícího stroje musí být zničen. Oni byli vadný článek. Oni to zvorali a oni za to teď zemřou.
Zizi pevně sevřela příruční pistoli. Běželi dozadu za prodejnu, tam kde byl onen safe s penězi, které měli ukrást. Teď jim ale byl méně než na nic. Sharlott svázala prodavače a pusu mu zalepila páskou, Coul zabarikádoval dveře nábytkem, aby jim získal čas. Marcus se ležérně opřel o stěnu a prohodil:
„Kdo myslíte, že dorazí dřív? Fízli nebo naši milí kolegové?”
„Nevím, co z toho mi zní lépe.” poznamenala Sharlott.
„Život ve vězení nebo smrt?” opáčil Dean, „Já mám jasno. Raději zemřu, než se vydat komukoli z nich živý. ”
„Já bych teda brala ten život...” vložila Zizi do zbraně zásobník a zacvakla ho.
„Nerad ruším pokec,” otočil se k nim Coul, „ale máme společnost.”
Dveře se prudce rozrazily a postavy v černém na ně seslaly sprchu střel. Tým 342 se celý stihl sehnout k zemi, svázaný muž takové štěstí neměl. Jeho bezvládné tělo spadlo s žuchnutím na zem.
Dean a Marc se odhodlaně zvedli a začali zpoza převráceného stolu pálit nazpět.

Marcus zemřel, střela do hrudi, 21 let.

Zizi se krčila u stěny, strachy neschopná pohybu. Jen zděšeně sledovala, jak se její přátelé snaží odrazit palbu.

Sharlott zemřela, rána do hlavy, 20 let.

„Coule kryj mě!” křikl na svalovce Dean a rychle zamířil ke schované Zizi.
„Deane. Deane já to nezvládnu.” zanaříkala dívka a z hnědých očí jí kanuly slzy.
„Ale zvládneš.” věnoval jí uklidňující úsměv Dean. „Nenechám je zabít tě, neboj se lásko.” ochranářsky jí objal jednou rukou kolem ramen druhou střílel přes dveře ven.
Zizi zpod stolu uviděla, jak mohutné tělo padá k zemi a prázdné oči se upírají do neurčita.

Coul zemřel, zásah do hrudi a hlavy, 25 let.

„Postupujou sem.”zamumal Dean, vyměnil zásobník a opět střílel. Zizi sebrala veškerou odvahu, zvedla se, pevně sevřela svou pistoli a začala střílet. Nevěděla, zda trefia. Věděla jen, že odtud živá neodejde. V další vteřině letěla střela přímo proti ní. Měla se setkat s jejím hrudníkem, nestalo se to však. Mezi ní a střelce se vmísilo cizí tělo.
„DEANE!” zakřičela když se jí mladík skácel do náručí. Schovala je oba za stůl a pohlédla mu do zhasínajících očí.
„Ta-dy,” hlesla z posledních sil Dean a vtiskl jí do ruky prsten s rubínem, „J-je tvůj. Já js-em tvůj...” A s posledním slovem výdech naposled.

Dean zemřel, rána do hrudi, 20 let.

Střelba ustala. Zizi zoufale tiskla Deanovu ruku a plakala nad jeho tělem, když jí drsná ruka hrubě odtrhla od jejího milovaného.
Nezáleželo na tom, jak moc křičela nebo se vzpouzela. Ruce a nohy jí svázali provazem, pusu zalepili páskou a hodili jí na zadní sedadlo tmavého auta.
Ani to jí ale nedonutilo být zticha a zakrátko ucítila paralýzu elektřinou v celém těle a ztratila vědomí.
Když se probrala, seděla stále svázaná na židli. Zamrkala, a když zaostřila zrak, zjistila, že je v jakémsi sklepě. Před ní stál zády jakýsi muž, držíc v ruce tablet, na kterém spatřila Johnovu tvář.
„...je k ničemu, máte povolení jí zabít. Jinak si s ní dělejte, co chcete.”
Těch pár posledních slov, které z hovoru slyšela, stačilo bohatě k tomu, aby se začala bát.
John byl velitelem složek, do kterých jí její matka hned po narození dala a jakmile toho byla schopna, převelel jí do teréního týmu, kde se naučila všemu, co alespoň nějak souviselo se zločinem. Zabíjení, krádeže, loupeže i infiltrace. Dnes však nebyla v roli agenta. Dnes se stala obětí.

Ve sklepě setrvávala řadu dní, nebylo to však tak zlé, jako čekala. Muž jí dovoloval zajít si na záchod, i když pod jeho dohledem, dával jí najíst i napít, sice ne moc, ale o hladu ani žízni nebyla.
Dokonce dlouho sedával u ní a mluvil s ní. Jediný fakt, který ukazoval na to, že je vězeň, byly její ruce a nohy přivázané k židli. Občas, když s mužem mluvila, se jí zdálo, že se spřátelili a navzájem si rozumí. On naslouchal jejímu stesku a ona zase jeho historkám.
Šlo to tak soustu dní, nedokázala je přesně spočítat. Denní světlo neviděla už dlouhou dobu a čerstvý vzduch znala jen ze závanu z okna.

A pak, jednoho dne, jí hrubě popadl do náruče, nemilosrdně rozvázal a zatímco rukou tiskl její krk jí odvedl k autu, do kterého ji donutil sednout.
Jeli mlčky, dlouho, pro ni neznámo kam.
Náhle jim do cesty vlezl jakýsi muž, v tmavě zeleném, prapodivném oděvu. Muž jen tak tak zabrzdil, aby do něj nenarazil. Neznámý přišel až ke dveřím auta a na tváři mu pohrával úšklebek.
Chlápek, jež měl za úkol jí zabít naštvaně vylezl z auta.
„Co mi lezeš do cesty ty...ty...mohl jsem tě srazit! " dostal ze sebe naštvaně , ale znělo to spíš, jako výhrůžka malého dítěte.
„Už si s tím nemusíš dělat starosti." usmál se krutě neznámý a mladým mužem projela dýka. Tělo se svezlo po černém autě z vozovky do příkopu, kde je neznámý nechal ležet. Když si očistil dýku a nakoukl do auta, spatřil na sedadle spolujezdce mladou, poměrně krásnou dívku. Vypadala vyděšeně, ale v jejich očích nebyl takový strach, jako u ostatních. Její oči vypadaly až fascinovaně, tím co právě viděla, ačkoliv to byla vražda. S ještě více potěšeným úšklebkem k ní neznámý natáhl ruku, položil ji jí a čelo a zamumlal prastará slova. Dívka, která se nebránila mu to celé značně ulehčila. Dokázal ovládat každého, když se mu zachtělo.
„Sedni si sem, odevezeš mě do města a budeš mi sloužit." poručil jí neznámý. Dívka spěšně oběhla auto a sedla si za volant. Neznámý se usadil na vedlejší sedadlo.
„Jeď." přikázal jí a dívka jela. Bylo vidět, že řídit moc neumí, ale všechny stromy bez úhony minuli a už byli skoro ve městě, když neznámý prohodil.
„Ty...řekni mi, jak se jmenuješ?" mezitím si nezaujatě prohlížel své nehty.
„Mekenzien Sling." odvětila dívka. Neznámému se hned na první pohled zalíbila; štíhlá, poměrně vysoká bruneta tmavší pleti, oči jako dva uhlíky černé, jako noc s nezbednými plamínky. Přesně někoho takového potřeboval. Někoho, kdo bude sdílet jeho ideály, ale taky ho nikdy nepřemůže. A Mekenzien byla ideální adept.
„Mekenzien..." překulil její jméno na jazyku, „To je moc dlouhé. Budu ti říkat jenom Zien."
Loki nevěděl, že Zizi zachránil od jisté smrti. Nevěděl, kam ji auto vezlo, nevěděl nic o její minulosti. Nevěděl nic o ní, ale kdyby věděl, dost možná by ji nikdy tak nepodcenil.

Tak dneska jsem si dovolila trošku rozvést charakter mé milované Zizi.
Jak se vám líbilo zpracování její minulosti, jako nájemného kriminálníka?
A víte co je to Stokholmský syndrom? Já jsem si to před napsáním téhle kapitoly googlila, abych mezi vás nešířila bludy, a upřímně,  překvapilo mě, jak moc se to lišilo od mojí představy.
Citovaný text na začátku je z Wikipedie 😅

Tak jo, dík za čtení
Nechte hvězdičky a komentíky ❤️
Mějte se krásně ❤️
Silinem 🐈