Od chvíle, kdy Wanda okázale odkráčela z Lokiho pracovny, se potulovala po celém komplexu. Objevila všemožné dílny a sklady, laboratoře a dokonce i kuchyň. Vše obsluhovalo až neskutečné množství lidí. Přemýšlela, kde se tam všichni vzali. Nikdo s ní nemluvil, jen ji odpovídali na otázky a klaněli se. Cítila se díky tomu dost divně. Připomínalo jí to Hydru, kde se taky považovali za bohy. Ovšem Loki k tomu měl ze všech entit zdaleka nejblíže.
Když už měla dost bezduchého chození sem a tam, zamířila do kuchyně. Nacházela se v jednom z nejnižších pater, skoro pod zemí. Po podlouhlé místnosti pobíhali kuchaři a kuchařky kolem sporáků, troub a spousty jídla. Napravo od velkých bílých dveří se nacházel prostorný sklad jídla. Wanda mohla, kam jen chtěla. Jakožto "chráněnkyně nejmocnějšího a jediného vládce", měla spousty privilegií. Každý ji poslouchal, splnili jí jakékoliv přání a poměrně mile se o ni starali.
Jedna z mladých kuchtiček spozorovala, že Wan vchází do spíže a vydala se za ní.
„Dobrý den slečno." řekla, když stála u ní a lehce se uklonila.
„Ahoj." věnovala dívce úsměv Wanda.
„Co potřebujete, slečno?" zeptala se s nesmělým úsměvem dívka.
„Burákové máslo." vydechla s menším smíchem čarodějka. „Mám na něj neskutečnou chuť."
Dívka pomalu vykročila k policím a jistotu rukou sáhla po sklenici se světle hnědým obsahem.
„Zajdu pro lžičku." špitla směrem k Wandě a zamířila ze spíže. Čarodějka ji tiše následovala.
„Můžu se tě zeptat, jak se jmenuješ?" zeptala se bruneta, zatímco blonďatá dívka v zástěře lovila ze šuplíku lžičku.
„Naomi, slečno." usmála se blondýnka a podala Wandě sklenici burákového másla a lžičku. „Přeji dobrou chuť."
„Děkuji Naomi." oplatila jí úsměv Wanda. Už se chtěla otočit k odchodu, když jí něco napadlo. „Naomi...jak ses sem dostala?"
„Hledala jsem práci, slečno." odpověděla Naomi, jako by nebylo jasné.
„Jo..." pokývala hlavou Wanda. „A co jsi dělala, než jsi přišla sem? Pokud to tedy není moc osobní."
„V pořádku slečno, jsem ráda, že někoho zajímám. " zasmála se Naomi tiše a začala krájet rajčata do salátu. „Vyhodili mě z práce, protože restaurace, kde jsem pracovala, zkrachovala. Pak jsem se vydala na cestu drog." vzala prkýnko a nožem z něj smetla rajčata do misky, kde je smíchala s listovým salátem. „O tomhle místě mi řekla kamarádka, šly jsme sem obě. A zachránilo nás to před smrtí hladem." usmála se na Wandu. „Omluvte mne, mám ještě nějakou práci." rozloučila se s ní a zmizela mezi ostatními kuchaři.

Wanda se tiše, se sklenicí másla, vydala dál na průzkum. Asi po půlhodině bloudění dorazila ke schodům, vedoucím do zvláštní zahrady na střeše. Vše bylo zelené, stromy, tráva pod nohama, dokonce i rozkvetlé květiny. Ačkoliv venku bylo jistě chladno, jak slunce pomalu podalo za obzor, v zahradě bylo krásné teplo, jako za letního dne.
Prošla pod stromy, přičemž žužlala mezi rty lžičku burákového másla.
U okraje střechy, mezi dvěma stromy, stála menší lavička s výhledem na město. Došla až k ní a spatřila, co drží zahradu jak v teple, tak zřejmě ve skrytu od okolního světa. Kolem střechy se nacházelo jakési silové pole. Odložila sklenici s máslem na lavičku a s nataženou rukou došla až ke kraji střechy. Natáhla prsty tam, kde viděla, jak se slabé večerní světlo láme a tvoří tak z blízka viditelnou bariéru. Špičky prstů už se téměř dotýkala pole...
„Objevila jsi mou zahradu?"
Melodický hlas jí vytrhl z myšlenek tak prudce, že téměř přepadla ze střechy. Zachytilo ji však právě ono silové pole.
„Ale ale, copak ses nám tak lekla?" zvonivě se zasmál Loki a vykročil blíže k ní. Wanda jej jen zpražila pohledem.
„Ty parchante." ulevila si polohlasem a zvedla se na nohy.
„Co to tu máš?" vzal bůh do ruky sklenici burákového másla.
„Neříkej, že jsi to ještě nejedl." zasmála se pro změnu Wanda a vzala mu máslo z rukou. „Takže tvá zahrada?" rozhlédla se po střeše pokryté zelení.
„Ano," odvětil Loki a poklidně se usadil na lavičku „posaďte se u nás, slečno." věnoval Wandě sladký úšklebek. Ta chvíli váhala, zda si k němu přisednout, nakonec jej ale poslechla. Zahleděla se skrze bariéru na večerní New York a západ slunce.
„Je tu krásně..." upřímně se usmála a nabrala další lžičku másla.
„To ano," souhlasil s ní Loki, „proto jsem to taky vyčaroval."
„Chceš říct, že tohle všechno je práce magie?" zajímala se Wanda zatímco olizovala lžičku.
„Přesně tak." odpověděl Loki pyšně, „Vše, co areál chrání před okolím jsem vytvořil pomocí kouzel. Není to zas tak těžké, myslím, že ty bys to taky zvládla." otočil hlavu k hnědovlásce vedle něj.
„O tom silně pochybuju." zasmála se čarodějka, ale moc legrace či štěstí v tom nebylo.
„Já nikoli. Tvá magická moc je velice silná. A nenech se zmást tím, že by to měla být pouze tvá impozantní šarlatová telekineze. " jemně se dotkl její ruky a na vteřinu zavřel oči „V tvých žilách koluje magická síla nezměrných velikostí. Nepřál bych si stát proti tobě, až objevíš všechen její potenciál."
Wanda odložila sklenici a zahleděla se na prsty jedné své ruky, mezi kterými jí tančily červené plamínky.
„Byla bych radši, kdybych tu moc nikdy nedostala. Neměli jsme k Hydře chodit." druhou větu zamumlala spíše k sobě, Loki ji však zaslechl.
„Ty si myslíš, že tu moc ti dal někdo z lidí?" zeptal se s povytaženým obočím.
„Ne, nebyl to člověk. Mám ji z kamene mysli ve tvém žezle." otočila se na něj a nechala rudou energii z jejich prstů zmizet.
„I tak se mýlíš." zašklebil se na ni Loki.„Je vidět, že na Midgardu nemáte s magií moc zkušenosti."
„No, ještě pár století nazpět domnělé čarodějky upalovali, takže mě budeš muset zasvětit." odpověděla mu bez většího pobavení Wanda.
„Nuže dobrá." řekl Loki a otočil se přímo čelem k ní. „Takže si myslíš, že tvá magie pochází z žezla, potažmo z kamene mysli. To ovšem není zcela pravda. Kámen mysli neumí dát moc, ať už kouzelnou, nebo telepatickou. Musela jsi v sobě mít cosi, co mágové nazývají "uzamčenou magií". Zpravidla se neobjeví, pokud jedinec nepřijde do kontaktu s velmi velkým energetickým zdrojem, jako ne třeba kámen mysli. "
Wanda jen chvíli zpracovávala jeho slova.
„Ale já neumím "čarovat"." naznačila prsty uvozovky. „Mojí mocí je telekineze."
Loki si pouze rukama protřel oči a nahlas si povzdechl.
„Telepatie, telekineze, iluzionismus, zaklínadla, věda - to vše patří do odvětví zvaného magie. Myslel jsem si, že jste méně zaostalý svět." zasmál se nakonec a otočil se zpět k, teď už setmělému, New Yorku.
„Víš u nás se kouzlům říká dětské výmysly." poznamenala suše Wanda a podívala se směrem, kterým on.
Loki neodpověděl. Neměl sílu vysvětlovat někomu, kdo jakoukoliv magii, ačkoliv jí sám vládne, považuje za hloupost. Dlouho se jen tiše dívali do dáli. Potemnělé ulice města ozařovalo v dáli husté osvětlení, ve čtvrti, kde se nacházeli, ho však bylo po skromnu.
Nakonec po asi půlhodině mlčení, během které se na zčernalou oblohu vyhoupl měsíc, prolomila ticho Wanda.
„Co umíš s magií ty?” Prostá otázka, řečená tónem nevinného dítěte. Jejich svět se tak moc točil v složitých kruzích, že na jednoduché otázky a odpovědi nezbýval čas.
Loki se usmál. Kdykoliv byl s Wandou, naplnil jej zvláštní pocit. Přál si jí důvěřovat, nebát se jí a být jen s ní. Přál si ji mít jen pro sebe, bát se, že mu ji někdo vezme. Přál si usmívat se na ni a nemyslet na okolní zlosti.
I Wanda se v jeho přítomnosti cítila prapodivně. Každé slovo, každý dotek, v ní zanechal nesmazatelnou vzpomínku. Toužila slyšet jeho hlas, toužila cítit jeho objetí. Toužila dívat se do jeho kouzelných očí a cítit bezpečí, jež ji bůhví proč naplnilo pokaždé, když byl blízko ní.
Bůh se k ní otočil s nepatrným, a přesto milým úsměvem, jež jeho tvář zdobil jen málokdy.
„Mé magické umění je velice prastaré, učím se jemu už bezmála pětset let. ” začal široce a dramaticky pohnul rukou. „Dokaži zhmotnit strach, noční můry nechat ožívat před očima, iluzí dovést slabou duši k naprostému šílenství, pouhým pomyšlením nechat zničit celé armády a ovládám i základy léčitelství či telekineze. ” zakončil neskromně a obdařil Wandu kouzelným úsměvem.
„Čekala jsem, že řekneš něco jako manipulovat lidmi.” zasmála se s menším posměchem Wanda.
„To dokáži taky.” odvětil hrdě Loki. Wandina poznámka mu evidentně neubrala na už tak velikém egu.
„Víš, když jsi odkráčela z mé pracovny,” obrátil náhle a nečekaně list „přemýšlel jsem. Vymyslel jsem skvělý plán a úplně zapoměl na celkem důležitý fakt. Důvěru.”
„To je pravda.” připustila čarodějka, lehce zmatená náhlou změnou tématu. „Nevěřím ti a nebudu nikdy.”
„A já tě plně chápu.” zazněla nečekaná Lokiho odpověď „Já tobě taky nevěřím, nevím kdo jsi, co od tebe čekat. Ovšem, má to zcela snadné řešení.” potutelně se usmál a na tváři se mu rozlil úšklebkem.
„Nečekej, že se ti tu otěru o své minulosti.” odsekla Wanda a s hlasitým cinknutím vrátila lžičku do prázdné sklenice od másla.
„Nemusíš říct ani slovo.” zasmál se zvonivě Loki. „Vše si dokáži najít ve tvé mysli sám.”
Wanda povytáhla obočí.
„Když budeš číst vzpomínky ty mě,” řekla nakonec s zákeřným úšklebkem,„můžu si já přečíst ty tvé. Férová dohoda.”
Loki chvíli zvažoval, pro a proti. Potřeboval zajistit, kdo přesně Wanda je, ale na druhou stranu si musel zachovat tajemství, aby neohrozil celý plán. Nakonec si povzdechl a natáhl k Wandě nastavenou ruku.
„Beru.”
„Skvěle.” zazubila se čarodějka a natáhla ruku k jeho čelu, když jí ruku chytil těsně než se ho dotkla.
„Ale začínám já. ” prohlásil ledově a v příští vteřině přitiskl ruku na čelo on Wandě.
Oba dva pohltila temnota. Lokiho se zmocnila prapodivná nevolnost a motání hlavy. Wanda byla zřejmě proti nahlédnutí do mysli díky své moci lépe chráněna, než obyčejní Midgarďani. Když pominula temnota, spatřil rozmazané a zmatené vzpomínky.
Vysoké domy... dvě pobíhající děti... jídelní stůl... rodina...rána, bolest, strach... nápis STARK... Svět bez pomoci... beznaděj...Hydra...bolest... žluté světlo...bolest na hrudníku... malá cela, dřevěné kostky, rudá energie.

Jak postupoval Wandiným životem, kdy byla čím dál tím starší, vzpomínky byly čím dál tím ostřejší, jasnější a přesnější.

Stvoření Ultrona... přidání se k Avengers... stvoření Visiona...opět v Sokovii...spousty robotů... strach, beznaděj... Hawkeye jí podpořil a poslal bojovat...ničila roboty jednoho po druhém...chránila střed města, zatímco ostatní pomáhali s evakuací...
„Ty jsi to nečekal?”... prudká bolest v srdci, jako tisíce a tisíce nožů...klesla s křikem na kolena a zničila všechny roboty kolem ní...Vision jí odnesl z vybuchujícího města...
Na mrtvé tělo položila růži a sledovala, jak mizí pod zemí...byla ztracená ve vlastním světě... bílé stěny pokoje pro buzení z nočních můr...
Lagos...mise, plyn... výbuch... celý dům v plamenech...Sokovijská dohoda...domácí vězení...každý den stejný...nuda a osamění...Vision...
Z ničeho nic se zobrazila naprosto jasná vzpomínka, kompletní a plná emocí.
Seděla ve svém malém pokoji. Zdí vedle ní prošel syntezoid.
„Ahoj Visi.” usmála se a položila knihu.
„Wando,” usmál se nazpět Vision. „co tu děláš? Jsi zde dlouho.”
„Čtu si.” ukázala na knihu. „Neutekla bych, neboj."
„Já ti věřím.”
Zvedla se a šla blíže k němu. Vision jí položil roce na ramena a sundal z nich vlasy. O vteřinu později se jich rty spojily.
„Wando,” zašeptal Vison po polibku „pomož mi stát se člověkem.”
Wanda se od něj jen otočila. Nemohl být člověkem, věděla to. Ale on zřejmě ne. Nebo to vědět nechtěl. Otočila se k němu a krutě, leč pravdivě pravila.
„Ne Visione, to nejde. Nemůžeš být člověkem.“

Lokiho opět pohltila temnota a motání hlavy, když jej Wanda vypudila ze své hlavy. S překotným mrkáním se zorientoval a pohlédl na naštvanou dívku před ním.
„To je hodně bolesti i na mě.” pravil upřímně, snad s kouskem lítosti.
„Až si příště budeš chtít projít celý můj život, dej vědět.” zavrčela Wanda.
„Řekla jsi, že mohu, ty na oplátku můžeš nahlédnout do mé mysli.” opáčil Loki.
„Takže si mám také přečíst vše, co se ti kdy přihodilo?”
„Vše rozhodně ne.” zasmál se s úšklebkem bůh lsti. „Můj život je mnohonásobně delší než ten tvůj, takže když ti ukážu jen to, co vidět můžeš, uvidíš stejnou část, jako já viděl tvého života. Férová dohoda.” obdařil jí nakonec bělostným úsměvem.
Wanda mu položila ruku na čelo a prsty jí ozářila rudá energie. O pár vteřin později se jí povedlo dostat přes pomyslnou bariéru a spatřila, co se Lokimu honí hlavou. Nebo spíše vzpomínku, kterou si vybavil, aby  jí ji ukázal.
Šel chodbou s mnoha okny po stranách, v rukou nesl knížky. Pohled zabodnutý na zem před sebe, takže si ani nevšiml, že mu někdo podrazil nohy. Knížky se rozsypaly a Loki skončil na kolenou. Překotně knížky posbíral, snažíce se ignorovat posměšný smích....
Drápal se do vysokých skal. Šel už několik dní a byl daleko od města. Unavený cestou a chladem, konečně stanul před zvláštní jeskyní. Vyšla zahalená postava a pozvala jej dovnitř. Učili jej temné magii, způsobům nekalého boje i podvodům a iluzím....
Nad Odinovým spícím tělem stala modrá, vysoká zrůda, s tělem pokrytým spoustou jizev a znaků. Chystal se spícímu Všeotci zasadit smrtící ránu, když jej zasáhl výboj z královského žezla. To on jej zabil. Svého opravdového otce. Aby nezemřel ten, jež jej celý život upozaďoval a jemuž se marně snažil zavděčit.
Jen aby se pak pustil bratrovy ruky, když jej právě ten, kterého tak dlouho považoval za otce, pouhými několika slovy zlomil úplně. Padal dál a dál avšak smrt nepřicházela...
Seděl ve vězení, kolem jeho cely se odehrávala potyčka. Seděl na zemi, opírajíc se o stěnu a četl si. Magická zábrana nedovolila ničemu dostat se jak do cely, tak ven z ní. Nezaujatě otočil list knížky, zatímco křik bojujících vězňů stále sílil...

A konec. Více už Wanda neviděla. Když se dostala zpět na zem z výletu po Lokiho vzpomínkách a zahnala motání hlavy, s popuzeným výrazem se na něj podívala.
„Neviděla jsem ani zdaleka tolik, jako ty.” zasyčela naštvaně.
„Nēkdy ti ukážu více...” řekl tiše Loki a podíval se na ni. V očích se mu mihlo cosi, co by se dalo označit za soucit.
„Mrzí mne, co sis musela prožít.” řekl a zahleděl se jí do očí.
Wanda neopoveděla. Ačkoliv si její důvěru pomaličku získával, stále věděla, že mu věřit nemůže. A hlavně nevěděla, co odpovědět. Že řekne něco takového nečekala.
„Nezasloužila sis to. Já si vše špatné, co jsi viděla, zasloužil. Ty ne. Přepočítal jsem se v tobě, malá čarodějko. Musíš být velice silná, když jsi to zvládla ustát.” jeho hlas zněl pevně a zároveň něžně. Moc dobře věděl, jaká slova použít, aby jí k sobě naklonil. Sice k ní cítil náklonnost, ale jeho plán musel být uskutečněn co nejdříve a ona mu musela naprosto propadnout. A jak lépe si ji získat, než lítostí a soucitem, který už se jí velice dlouho nedostal.
„Ty si myslíš, že jsem silná?" Zašeptala a hlas se jí slyšitelně zlomil. „Nejsem. Nemám sílu to dál snášet...a proto jsem vlastně tady...” řekla tiše nakonec a otočila se od něj směrem k městu. Loki jí jemně vzal za bradu a prsty jí otočil tak, aby se mu dívala do očí.
„Přesně tak. Pokud potřebuješ, plač, naříkej, nadávej. Budu tady a budu tě poslouchat. Nevím však, zda ti mohu pomoci.” na tváři se mu objevil malý úsměv. Hrát uměl skvěle, což o to, horší bylo, že měl nutkání dát jí nejevo, že vše co říká, je naprostá pravda, ačkoliv nebyla. Cítil k ní něco, co věděl, že nesmí. Ale musel hrát, že cítí.
„Jak ti mám věřit?” zašeptala Wanda, pohled stále v jeho očích.
Loki jí jen věnoval úsměv. „Pokud mi nevěříš, nikdy nebudeš. Pokud věříš, jsem tu pro tebe.”
„Díky...” hlesla Wanda tiše a jemně se usmála.
„Je pozdě.” zvedl se Loki a podal jí ruku. „Takhle mladá dáma by neměla být tak dlouho do noci vzhůru.”
Společně došli k Lokiho pokoji a Wanda zmizela ve dveřích do toho svého. S malým úsměvem ulehla do měkkých peřin a usla.
Kdyby jen oba věděli, že nahlédnutím jeden druhému do vzpomínek otevřely cestu nejen důvěře, či možná lásce, ale i jistému magickému spojení.

Tak.
2631 slov, no to už není tak malinko. Hrozně mě bavilo psát pohledy do minulosti, hlavně tedy Wandy, a budu to zřejmě hodně v budoucnu opakovat. Co zatím říkáte a naše zabiácké duo? Příště už se oba vrhnou do akce...

Mějte se hezky ❤️
Silinem 🐈