„A co myslíš ty Wando?" otočil se Tony Stark k mladé brunetce. Ta ale vypadala příliš zabraná do vlastních myšlenek. „Wando? " zvýšil hlas ve snaze, získat si její pozornost. A povedlo se to.
„Co? Jo jasně, to půjde." vypravila ze sebe koktavě, aniž by věděla, co přesně odkývla. Řešili, tedy alespoň když ještě dávala pozor, Sokovijskou dohodu; dokument o bezpečnosti práce superhrdinů. Její jméno tam bylo velkým písmem v kolonce nebezpečná.
Wanda Maximoff, vlastně normální holka, nebyla nikdy vyloženě zlá, nikdy nikomu nechtěla prvoplánově ublížit. Ale pak jí v podstatě pod prsty vybouchl několika patrový dům...
„Takže zůstává na domácím vězení, hlídat jí bude Vison..." ta slova jako by slyšela už jen z dálky, z veliké dálky kam toužila utéct a schovat se. Schovat se před hněvem, schovat se před strachem, nenávistí, bolestí a ztrátou. Toužila se skrýt sama před sebou a ubránit tak před sebou celý svět. Chtěla své schopnosti zničit, být zase jen tou obyčejnou holkou co žije normální život. Ale normal pro ní už nebylo více, než program na pračce. Nemohla vrátit zpět nic co se stalo, mrtvé rodiče, zemřelého bratra ani ty, které zabylo její neuvážené řádění. Byla sama sebou znechucená.

-
Teď nebo nikdy. Pomyslel si a rychle vyčaroval iluzi svého já. Pak už pro něj nebylo nikterak těžké dostat se kolem stráží a pryč z vězení. Konečně volný. Pod iluzí starce v otrhaném oblečení, jak ponižující to převlek pro budoucího krále, stanul před palácem. Za ním se stále ozývaly zvuky boje v podzemním vězení. Mezi ostatními vězni vypukla, a vůbec ne Lokiho přičiněním, menší vzpoura a potyčka se stráží. Chaos, v němž se tak vyžíval, mu poskytl tolik žádanou svobodu. Nadechl se čerstvého vzduchu. Voněl úplně jinak než ten pod zemí v cele.
Pomalým, předstíraně starým a unaveným krokem se rozešel přes město ke skalám. Tam bylo místo, které hledal. Brána, jíž nikdo neznal. Jeho jediná cesta na absolutní svobodu. Na Midgard. Stanul před pevným kamenem. Někde tady...rukou přejel po nerovném, studeném povrchu. Nahmatal nerovnosti, v nichž poznal znaky. Začal tiše mumlat slova v prastarém jazyce a skála se rozestoupila. Vešel do chodby mezi kamennými stěnami a šel, dlouho, unaven, vyčerpán avšak ne zlomen. Zášť, tak dlouho budována v jeho srdci se dostala k moci. Toužil jen se pomstít, vládnout, být bohem. Věděl, jediným místem, kde by mohl vládcem býti, byl Midgard. Ani ten však nebyl zcela nakloněn jeho jistě schovívavé a silné vládě. Lidí je ale mnoho a někteří přímo touží po nějakém vládci, jako je on. Midgardské podsvětí. Svět, který zůstává skrýt. Ráj chaosu. Ráj pro něj.
Stane se vládcem zločinců a gangsterů; lidí, kteří zákon svého vlastního druhu porušují; lidí, kteří žijí na pokraji života, ale bojují stále jen o to samé. Sami za sebe. Tak jako on.
Dál procházel chladnými skálami dokud nespatřil světlo na konci. Šťasten, že se jeho podlý plán stává skutečností kousek zrychlil a na tváři se mu zrodil zlomyslný úšklebek. Kolik dívek už jediným tímto pokřiveným a zvráceným úsměvem okouzlil.
Nechal zmizet iluzi starce a již se svou tváři vyšel ze skal. Byl docela daleko od pořádné civilizace, možná několik hodin cesty. Rozešel se po rozlehlé louce, na níž se objevil. V dáli matně viděl cestu lemovanou alejí stromů.
„Teď by se mi ty vaše primitivní auta hodila, Midgarďani mrňaví." zamumlal pro sebe. A jako by snad jeho božskost, jež mu právě na Midgardu přiřkli a on se v ní vyžíval, zapůsobila a okolí, z nedalekého lesa vyjelo auto. Loki se zlomyslně usmál. První z jeho nových poddaných. Auto vypadalo velmi luxusně avšak jako od někoho, kdo není úplně za dobře se zákonem. A přesně někoho takového on hledal. Rychlým krokem došel až k cestě a když se k němu auto blížilo, tak do ní pomalu vkročil. Auto pudce zabrzdilo, až brzdy skřípaly, jen pár metrů před ním. Pár velkými kroku došel až ke dveřím řidiče a otevřeným okénkem spatřil dost naštvaně vyhlížejícího mladíka. Měl krátké černé vlasy, důkladně oholenou tvář a potetovaný krk i ruce. Vystoupil a stanul tváří v tvář Lokimu. Ten na něj shlížel z menší výšky, což dodávalo jinak ještě nepřemožitelnému svalovci na značné komičnosti.
„Co mi lezeš do cesty ty...ty...mohl jsem tě srazit! " dostal ze sebe naštvaně potetovaný, ale znělo to spíš, jako výhrůžka malého dítěte.
„Už si s tím nemusíš dělat starosti." usmál se krutě Loki a mladým mužem projela dýka. Tělo se svezlo po černém autě z vozovky do příkopu, kde je Loki nechal ležet. Když si očistil dýku a nakoukl do auta, spatřil na sedadle spolujezdce mladou, poměrně krásnou dívku. Vypadala vyděšeně, ale v jejich očích nebyl takový strach, jako u ostatních. Její oči vypadaly až fascinovaně, tím co právě viděla, ačkoliv to byla vražda. S ještě více potěšeným úšklebkem k ní Loki natáhl ruku, položil ji jí a čelo a zamumlal prastará slova. Dívka, která se nebránila mu to celé značně ulehčila. Dokázal ovládat každého, když se mu zachtělo, dokázal ublížit avšak i léčit. Dokázal být silným, šílenějším než kdokoliv, pokud ho nezhazoval Thor či Odin. To on měl stát na výsluní. A taky že bude. Sice první ve stínu, skryt a utajen, ale nakonec vyjde z úkrytu, jako král, jako bůh, jako někdo, koho bude každý respektovat.
„Sedni si sem, odevezeš mě do města a budeš mi sloužit." poručil holce Loki. Dívka spěšně oběhla auto a sedla si za volant. Loki se usadil na vedlejší sedadlo.
„Jeď." prokázal jí a dívka jela. Bylo vidět, že řídit moc neumí, ale všechny stromy bez úhony minuli a už byli skoro ve městě, když Loki prohodil.
„Ty...řekni mi, jak se jmenuješ?" mezitím si nezaujatě prohlížel své nehty.
„Mekenzien Sling." odvětila dívka. Lokimu se hned na první pohled zalíbila; štíhlá, poměrně vysoká bruneta tmavší pleti, oči jako dva uhlíky černé, jako noc s nezbednými plamínky. Přesně někoho takového potřeboval. Někoho, kdo bude sdílet jeho ideály, ale taky ho nikdy nepřemůže. A Mekenzien byla ideální adept.
„Mekenzien..." překulil její jméno na jazyku, „To je moc dlouhé. Budu ti říkat jenom Zien."
A tak začal jeho nový plán. Plán, který nemohl selhat. Avšak ještě měl hodně práce před sebou, než se mohl prohlásit vládcem Země.