,,Prosím klid" zvolal Brumbál, když se studenti i profesoři sešli v prostorách Velké síně. Všichni ho ihned poslechli a utišili se, jídelnou se rozlilo hrobové ticho. Každý byl zvědaví, co bylo tak důležitého, že je kvůli tomu ředitel svolal. 

Brumbál se tvářil pochmurně, v jeho tváři se zračila starost, šlo na něm už od pohledu poznat, že to bude vážná věc. 

,,Musím vám oznámit velmi znepokojivou zprávu z Azkabanu" započal s vysvětlováním. Mluvil pomalu, jakoby přemýšlel o každém vysloveném slově. V tvářích všech přítomných se objevil udivený výraz. Bylo jasné, že spojení slov znepokojivé a Azkaban nevěstí nic dobrého. 

,,Utekl odtamtud další vězeň" tak zněla Brumbálova další slova. Místností se začínalo ozývat potiché špitání domněnek kdo mohl přelstít mozkomory a utéct z tak chráněného místa jako je toto vězení. Samozřejmě si všichni vzpomínali na to, když se to povedlo Siriusovi Blackovi, nikoho by však, ale ani nenapadlo, že se to někomu podaří znovu. Ředitel se odmlčel, neměl v úmyslu mluvit, když ho stejně studenti nevnímají. 

,,Kdo to je?" začali nahlas pořvávat.

,,Tak kdo utekl?" 

Místnost protnulo hlasité zatleskání profesorky McGonagallové, které mělo za účel všechny znovu utišit, to se také povedlo. Brumbál se za ní ohlédl a s děkovným pohledem na ní pokýval hlavou. Pak konečně odpověděl. 

,,Utekl Bartemius Skrk" 

V ten moment ruch v místnosti odstartoval nanovo. 

,,Jak mohl utéct? Dostal přeci polibek, ztratil duši!" nechápal nikdo ze studentů. Skrk byl ten poslední o kom by kdo řekl, že by mohl utéct. 

,,Prosím uklidněte se!" snažila se profesorka znovu utišit ruch. 

,,Nikdo neví jak, ale zřejmě Barty dostal svojí duši, vzpomínky i pocit sama sebe zpět a nyní je někde ukryt, netušíme kde ani co má v plánu a proto vás všechny prosím, abyste byli velice opatrní a nepotulovali se nikde sami" ukončil Brumbál svůj proslov. 

Ihned mě napadlo, zda nemohla být ta záhadná postava, která se zřejmě ukrývala na záchodech právě uprchlý Skrk. Ihned jsem tuto myšlenku ale zavrhla, když jsem si uvědomila, jak se choval, že byl doslova šílený. Uklidňovala jsem sama sebe tím, že kdyby to byl Skrk ihned by na mě zaútočil. Co by ale v Bradavicích dělal? Člověk jako on, nejvěrnější služebník Voldemorta jistě ihned běžel za ním.

Raději jsem si namluvila, že jsem měla nejspíš nějaké halucinace a ve skutečnosti na záchodech žádná postava nebyla, to by také vysvětlovalo to, že tak rychle zmizela, když dovnitř vtrhl prefekt. Na konec jsem celou tuto myšlenku přešla s tím, že je toho na mě v posledních dnech zkrátka moc. A raději o tom dále nepřemýšlela, ani o tom nikomu neříkala. Ostatně jsem ani neměla komu to říct po tom co jsem se s Harrym a Ronem pohádala. 

Kráčela jsem zrovna po školní chodbě, když jsem si najednou uvědomila, že jsem v ní vlastně úplně sama. Schylovalo se k večeru a chodba byla osvícena jen chabými plamínky svíček. Působila temně.  Ani jsem si nevšimla, že všichni zmizeli, byla jsem tak moc zabraná do vlastních myšlenek o tom, co budu dělat se svým volným časem, že jsem chodbou zašla někam, kam mě nikdo jiný nenásledoval. 

,,To je opravdu chytré chodit teď sama po chodbách" zanadávala jsem si nahlas. Potřebovala jsem slyšet zvuk svého hlasu. Uklidňovalo mě to. Cítila jsem se velmi nesvá takhle sama, za takových okolností. Najednou mě za rameno z ničeho nic chytila cizí ruka. Vylekaně jsem  sebou cukla a vydala ze sebe hlasitý výkřik, načeš se ten, kdo mě vyděsil, hlasitě rozesmál. 

,,Povídáš si tu sama se sebou, když už nemáš ty svý kamarádíčky Grangerová?" 

Ihned jsem poznala, kdo to byl, kdo mě vylekal a naštvaně jsem se na něho otočila. 

,,Ale copak? Neříkej, že jsem tě až tak moc vyděsil?" ušklíbl se na mě Malfoy, když spatřil můj výraz. 

,,Co tu sakra děláš?" vyštěkla jsem na něho. On byl ta poslední osoba, kterou bych v tu chvíli chtěla mít na očích. Na Malfoyovi tváři se objevil široký úsměv, který odryl jeho bílé lesklé zuby. 

,,Na to stejné bych se mohl zeptat já tebe" řekl místo odpovědi. 

,,Pro dívku je nebezpečné se teď potulovat samotná po chodbách"

,,Od kdy se zajímáš o bezpečí druhých?" odsekla jsem mu na to. Široký úsměv z jeho tváře rázem zmizel. 

Sklopil svůj zrak k zemi. Po chvíli ho znovu namířil na mě a začal se  rychle přibližovat. Ihned jsem se od něho chtěla zase vzdálit, ale narazila jsem do zdi za sebou. Natlačil mě na onu zeď. Dělilo nás od sebe jenom pár centimetrů. Malfoyovi rty se přiblížili k mému uchu. Ucítila jsem na něm jeho teplý dech. Bylo mi to nepříjemné. Už jsem se připravovala na to, že ho budu muset snad udeřit, aby se ode mě konečně vzdálil a přestal mi dýchat do ucha, když v tom najednou zašeptal. 

,,Nejsem tak bezcitný, jak si myslíš" a rychlým krokem se odebral z místnosti. 

Po tomhle jsem zůstala stát jako opařená. Vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat, co se to právě stalo a co tím, co mi řekl, myslel. Proč mi vůbec něco takového řekl?