,,Takže Voldemort si myslí, že tě ovládá imperiem, ale ty jsi proti tomu imunní?" shrnula jsem jeho poslední slova a překvapeně na něho krčila obočí.

,,Teď už si to asi nemyslí" povzdychl si a znovu se s námahou posadil.

,,Jak na ty dopisy vlastně přišli?" zajímalo mě.

,,To nevím..." promnul si s povzdechem čelo, ,,hned jak jsem se přemístil k nim tak se na mě seběhli s připravenými hůlkami, jeden z nich v ruce svíral popsaný pergamen a mě hned došlo, co to asi znamená"

Hrůzou se mi zatajil dech.

,,Oni měli jeden z dopisů?" vykulila jsem na něho vyděšeně oči, měla jsem za to, že Barty psal jenom mně. Jak by se naše dopisy dostaly do jejich rukou?

,,Nevím jak ten dopis získali" řekl jakoby mi četl myšlenky.

Pak na mě namířil svůj pohled, ve kterém se zrcadlilo viditelné odhodlání.

,,Musíme co nejrychleji zjistit, co skrývá Křiklan, je možné, že nám to pomůže zabránit jim v tom vniknutí do hradu"

Na mysl mi nakrátko vyplula vzpomínka na můj rozhovor s Harrym v knihovně.

,,No...já vlastně vím, co Křiklan skrývá...teda ne úplně, ale jedná se o nějakou vzpomínku" dostala jsem ze sebe trhaně, v hlavě mi totiž stále šrotovalo to s dopisem, takže bylo těžké mluvit o něčem jiném.

,,Vzpomínku?" zatvářil se Barty nechápavě.

,,Jo, je nějak spojená s...ním" vykoktala jsem ze sebe.

Jedno z jeho obočí vyletělo nahoru.

,,Jak o tomhle víš?"

,,Byl za mnou Harry, prý po něm Brumbál chce, aby od Křiklana tu vzpomínku získal" vysvětlila jsem mu.

,,Takže Brumbál taky ví, že Křiklan něco důležitého skrývá" promluvil spíš sám k sobě než ke mně, bylo vidět, že je zahloubaný do svých myšlenek.

,,Vlastně tu je ještě něco...dnes se totiž něco stalo" došlo mi, že bych mu měla říct i o mé dnešní příhodě v Prasinkách.

Skrk na mě ihned namířil svůj pohled a tak jsem mu začala vyprávět o prokletém náhrdelníku a o Harryho domněnce ohledně Malfoye.

,,Možná to fakt byla past na Brumbála, Harry má v tom, že se ho chtějí smrtijedi zbavit pravdu"

,,Ale to se jim nepovede, že ne?" vyděšeně jsem ho propalovala pohledem. Brumbála se přeci nejde jenom tak zbavit.

,,V to můžeme jen doufat" zamračil se.

Po těchto slovech mezi námi nakrátko zavládlo ticho.

Hlavou mi vířila jedna myšlenka za druhou. Chtějí smrtijedi vtrhnout do hradu, aby zabili Brumbála? Neměla bych mu to říct?

,,Budeš na Vánoce v Bradavicích?" promluvil najednou Barty, čímž mě vytrhl z mých myšlenek.

Vánoce? Blesklo mi hlavou. U Merlina vždyť já bych úplně zapomněla kolikátého vlastně je.

,,Ne...já...slíbila jsem rodičům, že přijedu domů" dostala jsem ze sebe trhaně.

,,To je dobře" na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv.

Nechápavě jsem se na něho podívala. Jak to myslí?

,,Jistě si potřebuješ odpočinout, když se teď toho tolik děje" vysvětlil mi jeho slova.

,,Ale co ty? Budeš tady?...sám?" mírně jsem se zamračila a rozhlédla se po tmavé místnosti.

,,Lepší trávit Vánoce tady sám, než zavřený v Azkabanu" znovu se usmál. Po zádech mi projel mráz, když jsem si zkusila představit, jaké byly asi jeho předchozí svátky. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem začala uvažovat nad tím, že by si zasloužil prožít ty nadcházející nějak hezky. Jak to ale udělat? Domů ho vzít nemůžu. Jedině, že bych naspala rodičům, že zůstanu na hradě.

,,Nemám tu zůstat s tebou?" vyhrkla jsem ze sebe.

,,Blázníš?" skoro vykřikl.

,,V žádném případě nebudeš Vánoce trávit tady" rukou ukázala někam do prostoru ,,v zatuchlé díře"

,,Co když se ti ale přitíží?" namítla jsem.

,,Myslím, že to už nehrozí po tom lektvaru a jídle je mi o hodně lépe" odpověděl.

,,No dobře" souhlasila jsem na konec a upírala na něho svůj zkoumavý pohled. Měl pravdu, vážně už vypadal o dost lépe.

,,Zítra se tu ale ještě před odjezdem stavím a donesu ti nějaké jídlo" oznámila jsem mu a pak od něho poodešla kousek stranou, abych se mohla přemístit.

,,Tak zatím" zabrblal on zřejmě v polospánku.

,,Zatím" hlesla jsem a hned na to se přemístila.

Druhý den jsme měli kvůli odjezdu domů na Vánoce, zkrácené vyučování, za což jsem byla velice vděčná. No vážně. Já Hermiona Grangerová jsem byla ráda za volno od učení. Hned, co jsem se dostala do ložnice, jsem si sbalila potřebné věci, nezapomněla jsem ani vyzvednout u skřítků v kuchyni nějaké jídlo pro Skrka, ještě štěstí, že se ti skřítci na nic neptali. S pocitem úlevy jsem se vydala bradavickou chodbou směrem k nádvoří. Musela jsem uznat, že měl vlastně Barty pravdu, opravdu bude příjemné si pár dní odpočinout doma, daleko od všech nastalých problémů.

,,Hermiono" ozval se najednou za mnou hlas vyslovující mé jméno.

Překvapeně jsem se zastavila. Co po mně může chtít? Pomalu jsem se otočila a pohlédla na Malfoye stojícího pár metrů za mnou.

,,Můžu s tebou mluvit?" v jeho hlase jsem zacítila známky nejistoty.

I když bych nejraději rozhovor s ním odmítla, moje zvědavost byla opět větší než všechny mé ostatní emoce.

,,Co chceš?" obořila jsem se na něho možná o trochu víc naštvaně, než jsem doopravdy chtěla.

On ale k mému překvapení mlčel, jakoby snad zapomněl, co mi vlastně chtěl říct.

,,Budeš na mě jen civět, nebo něco řekneš?" pronesla jsem netrpělivě, když mě to ticho mezi námi přestávalo bavit.

Malfoy se zhluboka nadechl.

,,Víš...já...chtěl jsem na tebe zapomenout. Chtěl jsem si najít někoho jiného, ale narazil jsem na problém" slova vyslovoval pomalu a opatrně.

,,Co tím myslíš, jaký problém?" pohlédla jsem na něho nechápavě. On svůj pohled upíral do země.

,,Nikdo jiný mě nezajímá jen ty. Nechápu, jak si to udělala, ale teď poprvé ve svém životě můžu říct, že mám někoho doopravdy rád" odpověděl potichu a pak na mě konečně pohlédl. Jeho tvář zdobil utrápený výraz.

,,To jako...mě?" vysoukala jsem ze sebe nevěříc tomu, co právě řekl.

,,Jo" hlesl skoro neslyšně. Cítila jsem, jak mě doslova hypnotizoval svým pohledem. Zřejmě chtěl, aby mu neunikla ani jedna moje sebemenší reakce.

Absolutně jsem nevěděla, co mu na to mám říct. S bolestí v srdci jsem si uvědomila, že jsem tohle od něho vlastně chtěla celou dobu slyšet. Ano, zřejmě jsem do Malfoye byla zamilovaná. Nejspíš to začalo už někdy na plese v Prasinkách, ale nebyla jsem schopná si to připustit. Někde v podvědomí jsem to ale tušila, proto jsem se možná i tolik naštvala, když se styděl za to, že se semnou baví. Vše najednou dávalo smysl. Konečně jsem si uvědomila, že mě ten zpropadený blonďák dokázal okouzlit. Nic to ale neměnilo na tom, co jsem o něm zjistila. Nemůžu ho dál milovat, když vím, k čemu se chystá.

,,Máš něco společného s útokem smrtijedů na Bradavice?" pohlédla jsem na něho. Do očí se mi začaly drát slzy, nejspíš protože jsem moc dobře věděla, jak zní odpověď.

,,Co?" jeho ústa se otevřela v údivu.

,,Já..." vydal ze sebe přiškrceně, ale zřejmě mu něco v něm zabránilo pokračovat.

To mi jako odpověď stačilo. Se slzami stékajícími po mé tváři jsem se od něho otočila a vydala se pryč z hradu.