Hned jakmile jsme došli do hradu si nás k sobě do kabinetu, zavolala profesorka McGonagallová. Museli jsme jí vylíčit vše, co jsme v Prasinkách viděli. Chudák Leanna byla celá otřesená a nedařilo se jí zastavit slzy, které se jí neustále řinuly z očí, i přes to se jí podařilo odpovědět na všechny profesorčiny otázky. Obeznámila nás tak s tím, že Katie balíček nejspíše našla na toaletě, alespoň ho tedy měla najednou u sebe, když se z ní vrátila, nechtěla však prý Leanně prozradit od koho balíček dostala.

Harry chtěl urychleně mluvit s Brumbálem, nejspíš aby mu řekl to, co mně, a to to že ten prokletý náhrdelník dal Katii nejspíš Malfoy. McGanagallová mu však oznámila, že je ředitel pryč a vrátí se až za několik dní.

,,Myslím, že Katii ten náhrdelník dal Draco, paní profesorko" oznámil jeho domněnku tedy jí.

Profesorka McGonagallová se tvářila dost překvapeně. Ani nevím, co Harry vlastně předpokládal, že se stane, já jsem tedy neočekávala, že by mu jen tak uvěřila. A taky že jsem měla pravdu. Profesorka samozřejmě moc dobře věděla, že se Harry s Dracem nemusí a tak to brala jen jako nepřátelské obvinění. Celou dobu co se s ní Harry dohadoval, jsem přemýšlela nad tím, zda je opravdu možné, že chtěl Draco Katii zaklít. Popravdě mi to nedávalo smysl. Jaký by k tomu měl důvod? Smysl to nedávalo ani profesorce, i přesto Harry stále argumentoval tím, že viděl Malfoye v krámku, kde byl náhrdelník vystavený a že slyšel i jeho rozhovor s panem Borginem, který dokazoval, že si tam chtěl něco koupit. Profesorka ho však definitivně umlčela jednoduchou infromací a to takovou, že Malfoy nebyl v Prasinkách, odpykával si totiž u ní v kabinetě školní trest, takže Katii náhrdelník dát nemohl. Ani to však Harrymu nestačilo, a i když konečně mlčel stále se tvářil velice přesvědčeně, chvíli jsem se dokonce bála toho, že profesorce vyžvaní to, co jsem mu dnes o Malfoyovi prozradila, aby měl další argument dosvědčující jeho domněnku. Naštěstí se tak nestalo.

,,Stejně to udělal Malfoy" promluvil ke mně, když jsme vyšli z profesorčina kabinetu.

,,Proč by to ale dělal?"

,,Třeba chtěl, aby ten nahrdelník Katie někomu dala, například Brumbálovi, toho by se smrtijedi rozhodně rádi zbavili" přemýšlel nahlas.

,,Vždyť ale v Prasinkách nebyl" namítla jsem.

,,Musel do Prasinek poslat nějakého svého komplice"

,,No já ti nevím" pokrčila jsem pochybovačně rameny.

Přes Harryho tvář se najednou přehnal naštvaný stín.

,,Proč ho obhajuješ?" obořil se na mě vztekle.

,,Myslel jsem si, že už nejste přátelé, navíc když si mi říkala o tom, že chce dostat smrtijedy do Bradavic, čekal jsem, že se za mě postavíš" prskal.

Neměla jsem zájem o to se s ním hádat, takže jsem se jen mlčky otočila na patě a vydala se od něho pryč. Bohužel Harry svými slovy zatnul do citlivého místa uvnitř mě. I když jsem se sama sebe snažila přesvědčit o tom, že jsem Malfoye přeci neobhajovala, jen jsem se snažila být realistická, někde v koutku své duše jsem věděla, že měl možná Harry pravdu. Možná jsem jen prostě nechtěla věřit tomu, že by byl Malfoy něčeho takového schopný. Naštěstí jsem si, hned jak jsem vstoupila do své ložnice, vzpomněla na zraněného Skrka. Těmi Prasinkami jsem se pěkně zdržela. Rychle jsem tedy vzala rujovníkový lektvar a přemístila se.

Ve vteřině jsem se objevila uprostřed tmavé zatuchlé místnosti. Můj pohled ihned putoval ke gauči, na který jsem včera Skrka položila. Stále na něm ležel. Přistoupila jsem k němu blíž. Jakmile zaznamenal mojí přítomnost, otevřel své zavřené oči.

,,Jak ti je?"

,,Už mi bylo i lépe" nepatrně se na gauči zavrtěl.

,,všechno mě bolí" zkřivil svůj obličej, když se snažil opatrně posadit.

,,Po tomhle se ti snad uleví" podala jsem mu lahvičku s lektvarem.

Ihned lahvičku otevřel a plnými doušky vyprázdnil její obsah. Ani se nepodíval na štítek, aby zjistil, co jsem mu dávala za lektvar. Zřejmě mi věřil. Práznou nádobku mi vrátil a znovu si lehnul. V momentě kdy jsem si nádobku zandávala do kapsy svého hábitu jsem v ní nahmatala ještě něco dalšího. No jasně, málem bych opět zapomněla.

,,Přinesla jsem i nějaké jídlo, jistě máš hlad" vyndala jsem z kapsy pár dýňových taštiček ze včerejška.

,,Jako vlk" přitakal a jídlo mi hladově vytrhl z rukou.

Sledovala jsem, jak se ládoval taštičkami jako by snad nejedl celý měsíc. Musela jsem chtě nechtě přiznat, že vypadal docela roztomile, hlavně když se na mě s plnou pusou jídla vděčně usmál.  Bylo až neuvěřitelné, že tento člověk býval pravou rukou Voldemorta. Moje myšlenky mě přivedly k otázce. Nejistě jsem se na Skrka podívala a rozhodovala se, zda říct otázku, která mě pálila na jazyku nahlas.

,,Pověz mi, jak to přesně bylo s...no, ty víš s kým" rozhodla jsem se nakonec svojí zvědavost utišit.

,,S Voldemortem?" vrhl na mě Skrk svůj pohled, když spolkl poslední zbytky jídla. Trochu jsem se zatřásla, když vyslovil to jméno a jen mlčky kývla hlavou na souhlas.

Chvíli to vypadalo, že mi snad neodpoví, protože jen mlčel a upíral svůj pohled kamsi do prázdna. Zřejmě si ale jen musel promyslet jak mi svůj příběh s pánem zla odvyprávět, nakonec se totiž rozmluvil.

,,Nebudu ti lhát, že jsem stál odjakživa na té správné straně. Ze začátku jsem Voldemortovi sloužil dobrovolně, obdivoval jsem jak mocný kouzelník to byl a bral jsem jako čest stát po jeho boku. Když po mně ale chtěl, abych mučil manželé Longbottomovi, nemohl jsem. Čekal jsem, že se mě Voldemort zbaví, stejně jako to dělal s každým, kdo neuposlechl jeho rozkaz, on ale udělal něco mnohem horšího. Ovládal mě kletbou Imperius a já tak musel dělat všechno, co po mě chtěl..." v jeho obličeji se zrcadlila hluboká bolest. Pomalu jsem se snažila vstřebat to, co mi právě řekl, a snažila se pochopit, jak těžké to pro něho muselo být.

,,Naštěstí se ukázalo, že na mě mozkomorův polibek měl jiný účinek než na ostatní, nevysál mi totiž duši, jak si každý myslí, on ji udělal imunní proti podobným kletbám jako je třeba imperius."