,,To..to je úžasné!" vypískly jsme obě fascinovaně.

Vážně to vypadalo, že jejich mapa opravdu funguje. Jakmile ji Giny rozložila, spatřila jsem docela jednoduše načrtnutý severozápad Příčné ulice. Bylo tam všechno – Kouzelné vetešnictví Cranvilla Quinceyho, cukrárna, kotlíky, obchod Madam Malkinové s hábity, velkoprodejna mžourov, vševědovy potřeby, lékárna pana Mulpeppera, kouzelný zvěřinec a to přesně tak jak jdou tyto budovy v řadě za sebou, naproti byl zase antikvariát, zmrzlinářství Florena Fortescuea, potřeby pro famfrpál, psací potřeby, Krucánky a kaňoury, košťata a na konci nechyběl ani Ollivanderův krámek s hůlkami. Nakonci plánku samozřejmě nesměl chybět Děravý kotel, ke kterému vedla šipka s vtipným nápisem „Dejte si máslový ležák". Po prohlédnutí všech těchto budov jsem si všimla malinkých stop, které se objevovali na silnici mezi budovami. Opravdu to vypadalo jako Pobertův plánek.

,,Děkujeme moc za uznání dámy" poklonila se obě dvojčata s hraným velice pyšným výrazem ve tváři.

,,Co to tady je?" ozval se za námi najednou ne příliš příjemně znějící hlas. Ihned jsem poznala, komu patří. Ztrápeně jsem přivřela svá oční víčka a pak se otočila na dalšího člena Weyslovic rodiny.

,,To se s ní vážně všichni normálně bavíte?" zaprskal Ron.

,,A proč by ne?" uchechtl se na to Fred.

,,Nám to naše ega dovolí" přidal se k němu George.

,,Taky už by si mohl najít ve své hlavě ten kousek mozku, co tam máš a přestat se chovat jako úplný idiot" dodala opět Fred.

Dost mě jejich slova překvapila. Byla jsem ohromená tím, jak se za mě postavili. A nebyla jsem ohromená sama. I Rona to zřejmě zaskočilo. Chvilku před námi jen tak stál a civěl před sebe, pak ale, jako by se probral z nějakého hlubokého zamyšlení, párkrát zamrkal a vydal se rychlým krokem po schodech do chlapeckých ložnic.

,,Páni, ten teda umí zkazit náladu" zabrblal na to Fred.

,,Někdy si říkám, jestli to je vůbec náš bratr" odpověděl mu na to George.

,,Ano ta podoba totiž není zjevná" podotkla jsem.

Chvíli jsme na sebe všichni jenom tak mlčky koukali, jako bychom měli opravdu náladu na bodu mrazu, pak jsme ale všichni ve stejnou chvilku propukli v hlasitý smích.

,,To se vám povedlo" prohlásila Giny utírajíc si uslzené oči od smíchu.

,,Ta mapa nebo to jak jsme setřeli našeho Lonánka?" usmál se na ní Georg.

,,Obojí" řekly jsme s Giny najednou, čemuž jsme se opět začali smát.

Smáli jsme se tam tak ještě několik, pro mě, dlouhých minut než nás nezačali bolet břišní svaly. Po tom jsme se všichni s širokým úsměvem na tváři vydýchávali. Musím říct, že takový upřímný smích mi dlouho chyběl. Mám opravdu štěstí, že se znám s lidmi jako je Fred a George.

,,Co?" vydal ze sebe najednou Fred a se zdviženým obočím si mě prohlížel.

,,Co?" vykoktala jsem ze sebe to samé, když mě jeho otázka probrala ze zamyšlení.

,,To se ptám já tebe" uchechtl se.

,,Koukala si na mě a George jako na horu rýžového pudingu" dodal se smíchem.

,,Jo jako by si nás chtěla sníst" přidalo se jak jinak než také se smíchem jeho dvojče.

,,Jen jsem se zamyslela" pokrčila jsem rameny, cítila jsem lehké teplo na tvářích a tak jsem svůj pohled rychle stočila k podlaze a rychle se snažila vymyslet jak stočit konverzaci jinam.

,,Jak jste to vůbec vyrobili?" zachránila mě naštěstí Giny držící v rukou ještě pořád mapu od dvojčat.

,,To je naše výrobní tajemství" vyplázl na ní jazyk Fred.

,,A vy byste mi tu mapu půjčili?" přidala jsem se do jejich rozhovoru a konečně odlepila pohled od podlahy.

,,Jasně, jestli jí potřebuješ" mrkli na mě s milým úsměvem.

,,Jo, zrovna teď by se mi hodila" oplatila jsem jim úsměv a vzala si od Giny ten kouzelný pergamen.

,,Vrátím vám ho hned, jak zjistím, co potřebuju a slibuju, že ho nijak nezničím" ujišťovala jsem je, když jsem si ho schovala do vnitřní kapsy hábitu.

,,Ale to mi přeci víme Hermiono" odpověděl mi Fred a pak se společně se svým bratrem vydali ke dveřím od nebelvírské společenské místnosti.

,,Teď vás dámy opustíme, čeká nás nějaká práce" oznámili nám s šibalskými úsměvy a s máváním zmizeli pryč z místnosti.

,,To bude zase nějaká rošťárna" povzdychla si Ginny a zvedla se ze země.

,,Jsem unavená, jdu si lehnout, půjdeš se mnou?" zeptala se mě.

Souhlasně jsem zakývala a vydala se společně s ní do naší ložnice. Za dnešek jsem toho měla už dost, hledání Brumbála, podivné pozvání na rande od Malfoye..

U přemýšlení jsem se najednou zasekla. Přes tu všechnu zábavu s dvojčaty jsem úplně zapomněla, co se dnes vlastně stalo, vždyť já jsem před pár dny viděla u školy Bártyho Skrka. Zítra to musím definitivně ohlásit Brukmbálovi, musí o tom vědět. Trochu se ale bojím, jak bude reagovat. Jak mu vlastně vysvětlím, co jsem večer dělala na astronomické věži? A to mu ještě k tomu budu muset říct, že tam se mnou byl i Malfoy.

S těžkým povzdechem jsem konečně zavřela svá ztěžklá víčka. Nechtěla jsem už na nic myslet, abych mohla v klidu usnout, ale obavy a strašidelné vzpomínky mi nedali spát. Chvíli jsem se převalovala v posteli ze strany na stranu jakoby mi to snad mělo nějak pomoct a pak jsem se rozhodla pro to sebrat ze židle nedaleko své postele hábit a sáhnout do jeho vnitřní kapsy.