Jako lusknutím prstu se mi před očima přehrálo všechno, co se včera večer událo. Nebyl to sen. Byla to skutečnost. A teď už i vím, kdo na nás útočil. Přede mnou se začal rýsovat šíleně se chechtající obličej Skrka.

,,Chceš mi něco nebo si přišla jen civět na stromy?" promluvil na mě Malfoy, čímž mě probudil z mého šoku.

,,Co se včera stalo?" zeptala jsem se ho, musela jsem zjistit, co ví a až pak mu možná říct, že na nás útočil Skrk junior.

,,Co by se mělo stát?" nechápavě nakrčil obočí.

,,Jak si se dostal do vaší ložnice?" zkusila jsem to jinak.

,,Noo" zamyslel se.

,,Po tom co jsme našli ten dopis, jsme společně odešli ne?"

To mě zaskočilo. Takhle se to přeci nestalo. Zaútočil na nás někdo ze stínu a jeho zasáhl kletbou. Může za to snad to? Vyslal na něho Skrk kouzlo, aby zapomněl? Možná by to dávalo smysl, nikdo by přeci v jeho zájmu neměl vědět, že se skrývá někde tady poblíž, jestli ne v hradu. Ale proč jsem nezapomněla i já? Jak jsem se dostala do své postele?

Se svraštěným obočím jsem se otočila od Malfoye a vydala se zpět do hradu. Za sebou jsem slyšela jen nechápavé uchechtnutí, ale bylo mi to jedno. Možná jsem vypadal jako blázen, možná jsem se jim už pomalu začínala stávat. Nic nedávalo smysl. Nic co se stalo už od začátku zkoušek.

Vydala jsem se do Nebelvírské společenské místnosti, potřebovala jsem přemýšlet, utříbit si myšlenky. Co u merlina mohl Skrk dělat na astronomické věži? A proč tam byl zrovna, když jsme se tam měli sejít s tím, kdo mi píše? Je možné, že Skrk věděl o tom dopisu? Třeba nechtěl, abych ho dostala. Člověk jako on rozhodně nechce, aby byli Bradavice před čímkoli zachráněny. Co když je ta hrozba on?

Měla bych to někomu říct, někomu dospělému. Všechno od těch dopisů až po ten útok. Skrk byl včera na hradě, to je přeci hrozné. Nechápu, že si na to troufnul, když tu je Brumbál. Co když tu ještě pořád někde je?

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně se zvedla z křesla, ve kterém jsem celou dobu mého přemýšlení seděla. Řeknu to Brumbálovi, musím.

,,Grangerová!" ozvalo se za mnou, když jsem šla chodbou.

,,Pospíchám Malfoyi" odsekla jsem, aniž bych se otočila, chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou.

,,Pospícháš na naše doučování?" jeho ruka mě pevně chytila vzadu za hábit.

Prudce jsem se zastavila a škubnutím vymanila svůj hábit z jeho sevření.

,,Ne, musím za Brumbálem" odpověděla jsem nedočkavě.

,,Kvůli čemu?" vyptával se.

,,To není důležité" zalhala jsem a znovu se otočila k odchodu.

,,Tak já půjdu s tebou" oznámil mi a rozešel se za mnou.

Znovu jsem se zastavila.

,,Nemusíš se mnou chodit, dokážu tam dojít sama, počkej na mě v komnatě, jestli ti jde o to doučování" řekla jsem trochu ráznějším hlasem.

,,Ty tam možná sama dojdeš, ale já nechci být sám v komnatě" odpověděl mi na to a rozešel se směrem k ředitelově komnatě.

Frustrovaně jsem si povzdychla.

,,Zase si nějaká upjatá Grangerová" ušklíbl se na mě blonďák, když jsme šli vedle sebe.

Nic jsem mu na to neodpověděla, neměla jsem na to náladu. Hlavu jsem měla plnou toho, co Brumbálovi vlastně řeknu a jak mu to řeknu a také jak vystrnadím Malfoye pryč, aby nic z toho neslyšel. Nechci, aby u toho byl. Jen by v tom udělal větší zmatek, když si z toho nic nepamatuje.

,,Asi se zase potřebuješ uvolnit" ušklíbl se znova.

To už bylo na mě moc. Z hlasitým zavrčením jsem se prudce zastavila a překvapený Malfoy také.

,,Já ti řeknu, co potřebuju, potřebuju něco říct Brumbálovi, a potřebuju mu to říct sama!" skoro jsem vykřikla.

Na blonďákově tváři se na malou chvilku objevilo zděšení. Vážně se mi ho podařilo vyděsit jen zvednutím hlasu?

,,No dobře, jak chceš, jdi sama" dal své ruce před sebe do obraného gesta.

S kamennou tváří jsem se k němu otočila zády a konečně jsem se sama vydala k Brumbálovi, po několika krocích jsem to ale nevydržela a vítězoslavně se usmála. To se ti povedlo Hermiono pochválila jsem se v hlavě.

Zanedlouho jsem už stála u dveří Brumbálovi komnaty. Trochu napjatě jsem si před ně stoupla a natáhla pěst, abych mohla zaklepat. Vážně mu to řeknu? Objevila se v mojí hlavě pochybnost, tu jsem však rychle zahnala a odhodlaně zaklepala. Po mém zaklepání se však nic neozvalo, žádné „dále" zevnitř, nebo kroky příchozího. Nic, jako kdyby byla komnata prázdná.

,,U merlina!" zaklela jsem.

V tom jsem za sebou uslyšela jakýsi šramot. Věděla jsem ale, že za mnou je pouze menší skříň na košťata. Skrývá se v ní snad někdo? Se zatajeným dechem jsem se otočila. Dveře skříně byly pootevřené. Natáhla jsem k nim ruku. V tom se sami začaly otevírat. Zpanikařila jsem a dala se na zběsilí útěk. Obvykle jsem více statečná, ale teď, když vím, kdo se tu možná skrývá, je moje statečnost v čudu.

Rychlostí blesku jsem uháněla od toho místa. Po několika metrech jsem se za sebe ohlédla, než jsem si ale stačila všimnout, zda za mnou někdo neutíká, ucítila jsem tvrdý náraz a následně jsem i s tím do koho jsem vrazila, letěla k zemi.

,,Sakra Grangerová" zanadával ten někdo pode mnou.

U merlina! Srazila jsem Malfoye. A teď na něm ležím! Uvědomila jsem si.

,,Někdo se skrýval ve skříni, myslím.." zbrkle jsem na něho chtěla všechno vysypat, ale on mě zastavil.

,,Myslíš tu Filchovu kouli chlupů?" zasmál se a zadíval se před sebe.

Podívala jsem se na místo, kam koukal a spatřila paní Norissovou.

V tom se pode mnou Malfoy trochu pohnul a já si uvědomila, že na něm ještě pořád ležím. Hlasitě jsem si odkašlala a chtěla se zvednout, on mě však pevně obejmul. Vylekaně jsem se zadívala do jeho očí.

,,Pojď se mnou na rande" promluvil najednou. 

,,Rande?"