,,Tak můžeme?" vybafnul na mě Malfoy z tmavého rohu až jsem trochu nadskočila leknutím.

Nastal čas na ukojení mé zvědavosti. Nastal čas vydat se na astronomickou věž a zjistit nejen to, co mám udělat pro záchranu Bradavic ale i identitu toho, kdo mi píše, nebo to jsem si aspoň myslela.

Souhlasně jsem na něho kývla. Cítila jsem lehkou nervozitu. Za to můj blonďatý společník se zdál až překvapivě moc nadšený. Nejspíš bylo dobře, že jsem mu dovolila jít se mnou místo Harryho, když jsem si představila, jak dokáže být Harry starostlivý a opatrný. Bylo příjemné mít vedle sebe někoho chovajícího se jako Malfoy v oné chvíli. A ano vážně jsem si tohle v tu chvíli pomyslela. Avšak jeho přítomnost jsem si nepochvalovala příliš dlouho, neboť to dokázal velmi rychle pokazit.

,,Už se nemůžeš dočkat co Grangerová?" ušklíbl se na mě a nečekajíc na mojí reakci se otočil a vydal se k věži.

Nad jeho poznámkou a samozřejmě také úšklebkem, který nesmí nikdy chybět, jsem jen mlčky protočila očima a vydala se rychle za ním. Neobtěžovali jsme se s žádným neviditelným pláštěm a to i přes to, že už bylo několik hodin po večerce. Naštěstí na nás na chodbách nikdo nenarazil. Měla jsem co dělat abych Malfoyovým krokům stačila, ale neměla jsem odvahu ani muknout, natož ho poprosit aby zpomalil.

Docela mě překvapovalo, jak si to k té věži neohroženě štrádoval. Skoro jako by si byl jistý tím, že tu nikdo jako je třeba Filch nehlídá. Že by nakonec nebyl takový strašpytel, jak jsem si myslela? Mohl se i v tomhle změnit? Hlavou mi běhalo několik otázek a tak jsem si ani nevšimla, že blonďák přede mnou zastavil.

,,Grangerová brzdi!" okřikl mě, když jsem před sebou najednou spatřila jeho nebezpečně rychle se přibližující záda, bohužel nárazu do nich jsem se nevyhnula.

,,Né..já nejsem zvědavá" pronesl větu, kterou jsem odpoledne, kdy jsme se domlouvali, celou dobu opakovala a snažil se napodobit můj trochu panovačný hlas.

Zpražila jsem ho zamračeným výrazem, při čemž jsem si všimla, že už jsme téměř na místě. To jsem byla až tak moc zabraná ve svých myšlenkách, že jsem si toho nevšimla?

Stačilo už jen vstoupit na schodiště a vyšlápnout až nahoru. S tímto vědomím má nervozita ještě více stoupla. A zřejmě jsem nebyla jediná. Malfoy z pod hábitu vytáhl svojí hůlku a pevně ji svíral v ruce. Pak se ohlédl na mě.

,,Kdyby něco" pokynul hlavou ke své ruce a druhou položil na kliku ode dveří.

Hned jak se dveře otevřeli, instinktivně mi dlaň vystřelila ke kapse, ve které se rýsovala jediná záchrana mého života, kdyby se něco pokazilo - moje hůlka.

Potichu jsme vklouzli dovnitř. Celou věž zahalovala tma a žádný ani sebemenší hluk nenaznačoval, že by tam mimo nás byl ještě někdo další.

,,Lumos maxima" zašeptala jsem do tmy a poslala tak před nás malou kouli osvětlující aspoň trochu cestu před námi.

Poté jsme pomalu postupovali po schodech nahoru. Už byl dávno čas naší schůzky, takže bylo více než jasné, že tam na nás někdo nebo něco čeká. Ve své hlavě jsem se modlila ať je to spíš ta první možnost a ať se z toho nevyklube žádná past.

Na chvilku mě i napadlo, zda to nemůže být jen nějaká podivná lest od Malfoye za účelem mě opět nějak vyděsit. Uklidnila jsem se ale tím, že takovými hloupými dětskými hrami jsme si snad už prošli a je to za námi. Navíc blonďákovo postupování přede mnou vypadalo stejně tak opatrně a obezřetně jako to mé. A pak tu bylo taky to s tou hůlkou.

Konečně jsme vyšlápli poslední schod. Malfoy se po mě zmateně ohlédl.

,,Nikdo tu není" oznámil mi.

Se svraštěným obočím jsem se protlačila skrz něj doprostřed věže. Měl pravdu. Věž byla prázdná. Důkladně jsem si celou místnost prohlédla. Nebylo v ní nic a nikdo ani žádná možnost k ukrytí se. Hlasitě jsem si povzdychla a otočila se k odchodu.

,,Počkej" zastavil mě můj společník.

Tázavě jsem se na něho podívala. Jeho pravá ruka vystřelila někam do prostoru. Podívala jsem se na místo, kam ukazoval. Na zábradlí seděla sněhobílá sova s černými flíčky na křídlech. Rozhodně tam ještě před chvílí nebyla. Nedočkavě jsem k ní přistoupila. Na nožce měla přivázaný srolovaný malý pergamen. Opatrně jsem si ho od ní vzala a rozložila ho tak, abych si mohla přečíst to, co je na něm napsáno.

Zdravím Hermiono,

Tvůj úkol je jednoduchý, najdi bývalého Bradavického profesora Horacia Křiklana, dávej si však pozor je to mistr ve schovávání se, proto si při jeho hledání musíš všímat i těch nejmenších detailů. Věz, že je to velice důležité. Až ho najdeš, napiš mi vzkaz na tento pergamen.

PS: Příště přijď sama.

,,Co je tam napsaný?" zajímal se Malfoy.

Mlčky jsem mu vložila pergamen do rukou, aby si ho mohl přečíst. Byla jsem zklamaná. Čekala jsem, že se konečně dozvím, kdo mi tyto vzkazy posílá a ono se tak nestalo.

,,Křiklan?" podivil se ,,o něm jsem slyšel od otce, prý tu učil v době, kdy sem chodil Voldemort, dokonce byl jeho oblíbeným studentem".

Nechápala jsem to. Jak má nalezení nějakého profesora pomoct zachránit Bradavice? Vždyť ani nevím před čím je potřeba je zachránit. Potřebovala jsem nějaké vysvětlení aspoň na jednu věc, ale žádné jsem nedostala.

,,Grangerová!" křikl po mě najednou Malfoy.

Ihned po tom se za námi ozvaly něčí kroky.