Po konci zápasu začalo veliké veselí. Weasleyovi společně s Harrym a Hermionou se, po tom co ze stadionu začali všichni odcházet, vydali cestou osvětlenou lucernami k jejich stanům. Patnáct minut chůze ubíhalo opět velmi rychle, všichni horlivě debatovali o famfrpálovém utkání, dokonce i Hermiona se do rozhovoru zapojila, nemohla si pomoct, ale stále jí do myšlenek pronikal černovlasý bulharský chytač, díky kterému opět dokázala zapomenout na svojí zvláštní vyplněnou předtuchu, a o kterém měla nutkavou potřebu neustále mluvit. Už pár metrů před jejich cílem k nim doputoval hlasitý rámus. Celým kempem se nesla hudba, rány z ohňostrojů, které někdo každou chvíli odpaloval, a veselé pokřiky všude přítomných kouzelníků. Vzduchem létali leprikóni, kteří hlasitě klábosili a mávali lucerničkami. Všichni měli zkrátka potřebu tento překvapivý zápas náležitě oslavit, bylo tedy jasné, že ruch v kempu jen tak neustane. Proto pan Weasley, i když už byl pozdní večer, rozhodl, že než se všichni vydají na kutě, sejdou se v chlapeckém stanu a dají si šálek kakaa. Byl by si dal něco kapku ostřejšího než čokoládový nápoj, měl ale na starost děti, takže nemohl.

Ve stanu jejich rozhovor o zápasu pokračoval, vedl ho hlavně Ron, který opěvoval Kruma snad ještě víc než Hermiona.

,,Lítá jako pták unášený větrem," mluvil se zasněným pohledem svírajíc v ruce hrnek plný teplého nápoje.

,,Ron se nám zamiloval," škádlila ho Ginny společně s dvojčaty, kteří kolem něho začali ztřeštěně skotačit. Svými dlouhými pažemi mávali kolem sebe simulujíc pohyb ptačích křídel.

Hermiona sedící opodál v pohodlném křesílku jen pobaveně kývala hlavou, při čemž upíjela ze svého kakaa.

Ron se začal tvářit lehce nevrle, když si z něho všichni okolo dělali srandu, což Freda a George ještě více podněcovalo k pokračování. Oba se zhluboka nadechli a začali nahlas zpívat zamilovanou písničku o Krumovi, kterou v tu chvíli vymysleli. Zanedlouho se k nim přidal i rozesmátý Harry, slov v jejich písničce nebylo mnoho a navíc se stále opakovaly dokola, takže nebylo těžké s zpívat s nimi. Nakonec si i jejich nejmladší bratr přestal dělat starosti s tím, že je všem pro smích a přidal se. Vše rozproudila ještě Fredova hra na kytaru. Hrál sice trochu falešně, ale nikomu to nevadilo.

Zábavu přerušil až pan Weasley, který celou dobu o něčem horlivě debatoval s Charliem v místnosti vedle.

,,Už je hodně pozdě a zítra brzy vstáváme," promluvil důrazně, čímž chtěl dát najevo, že by měli všichni jít spát. Samozřejmě, že ho dvojčata začala přemlouvat, aby je nechal vzhůru ještě chvilku, zřejmě unavení nebyli a nechtělo se jim přerušovat jejich zábavu. Artur se však přemluvit nenechal.

Ginny a Hermiona odešly poslušně do svého stanu, ve kterém se převlékly do nočních košil a ulehly do postele. K jejich překvapení se jim i přes stále probíhající ruch venku podařilo usnout a to velmi rychle. Nespaly však dlouho.

,,Vstávejte! Honem!" probudil je z ničeho nic naléhavý hlas pana Weasleyho.

Hermioně nepřišlo, že by už bylo ráno, navíc hlas pana Weasleyho zněl tak nějak vyděšeně. Otevřela své oči a hned na to začala vnímat hluk venku. Hluk, který zněl úplně jinak než předtím. Místo radostného smíchu byly slyšet vystrašené výkřiky a dupot běžících lidí. Něco se určitě děje, uvědomila si a urychleně seskočila z palandy, na které ležela. Pohotově popadla svůj hábit přehozený přes nedaleké opěradlo židle a společně s Ginny se vydala ven. Jakmile vyšla ze stanu, ovanul jí chladný noční vzduch, ze kterého jí po celém těle vyrazila husí kůže. Z toho, co však uviděla kolem sebe, jí zamrazilo ještě víc. Několik stanů postavených nedaleko těch jejich bylo v plamenech. Všichni okolo prchali do lesa. Prchali před postavami, které mířily po louce k nim a od kterých létaly podivné záblesky doprovázené zvuky znějící jako výstřely.

Po tom, co vše kolem ozářilo zvláštní zelené světlo, Hermiona zpozorovala, jak blížící se skupina kouzelníků mířila svými hůlkami vzhůru. Neviděla jim do tváře, vlastně ani nemohla, protože měli přes obličeje masky. Pomalu svůj pohled namířila vzhůru do míst, kam ti zakuklenci mířili hůlkami. Ve vzduchu se vznášelo několik lidských těl. Vypadaly bezmocně jako nějaké loutky. Dvě vznášející se postavy byly dokonce malé děti. K valící se skupině se s hlasitým smíchem přidávali další kouzelníci, kteří pobaveně ukazovali na ubožáky nad sebou. Čím byla jejich skupina větší, tím vřískot všude kolem nabýval na síle. Jeden stan po druhém padal rozbořený k zemi, některé z nich začaly hořet. Hermiona nemohla odtrhnout pohled od vznášejících se postav. Z hrůzou si uvědomila, že jí je jedno tělo povědomé. Byl to pan Roberts, mudla, kterého ráno potkali u brány kempu. Žena vedle něho musela být jeho manželka a ty dvě dětská těla...vyděšeně od nich odlepila pohled. Doufala, že nejsou mrtvý.

,,Půjdeme pomoct těm z ministerstva!" křičel pan Weasley tak aby ho všichni slyšeli. Bill, Charlie a Percy se k němu ihned vydali.

,,Vy ostatní jděte do lesa a držte se pohromadě!" namířil Artur svůj pohled na dvojčata.

,,Máte Ginny na starost."

Po těchto slovech se vydal k blížícímu se davu, ke kterému se už připojili i jeho tři nejstarší synové.

,,Pojďte!" křikl Fred na všechny ostatní, kteří postávali u stanů. Svojí sestru chytil pevně za ruku a zamířil s ní k lesu přesně, jak jeho otec chtěl. Harry, Ron, Hermiona a George vykročili za ním. Když dorazili na okraj lesa, ohlédli se. Viděli, jak se kouzelníci z ministerstva snaží prorazit davem a dostat se k zakuklencům uprostřed. Moc dlouho je však nesledovali a raději se vydali hlouběji do lesa. Mezi stromy před nimi klopýtalo několik temných postav. Všude kolem byla cítit úzkost a strach umocněný dětským pláčem a zoufalými výkřiky.

Do Hermiony neustále někdo strkal, jednou dokonce klopýtla tak, že málem spadla na zem. Najednou uslyšela, jak Ron zaječel bolestí. Fred ani George utíkající pár metrů před ní si toho zřejmě nevšimli. Hermiona sice měla nutkání se zastavit a zjistit, co se jejímu kamarádovi stalo, když ale viděla, jak se od ní dvojčata rychle vzdalují, vydala se za nimi. Netušila proč to udělala, ale zkrátka cítila, že tak dělá správně.

,,Co se to děje?" ječela vyděšená Ginny, když se proplétali skrz stromy. Byla z běhu vyčerpaná, Fred měl navíc o dost delší nohy než ona, takže mu horko těžko stačila. Věděla, že pokud bude běžet ještě dlouho, nohy jí vypoví službu a její bratr jí bude muset vláčet po zemi. Hermiona si naštěstí všimla, jak její kamarádku opouštějí síly a jak vyčerpaně klopýtá. Přidala tedy na rychlosti svého běhu, až doběhla Freda a sevřela druhou Ginninu dlaň v té své ve snaze ji trochu pomoct.

,,Fre...de... zastav na...chvíli," dostala ze sebe, když i ona sotva popadala dech. Fred se na obě dvě ohlédl, a když zjistil, jak vyčerpané jsou, zastavil. Stejně tak se zastavil i George utíkající těsně za nimi.

Všichni čtyři s námahou vydýchávali jejich zběsilý běh. Pak se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe, skrz tmu, která se kolem nich vlivem hustého zalesnění rozprostírala, však vůbec nic neviděli. Je div, že se v ní vůbec dokázali v běhu vyhýbat stromům a jejím kořenům na zemi. Hermiona vytáhla svojí hůlku, ze které po tom co vyřkla kouzlo Lumos vytryskl úzký kužel světla. S hrůzou zjistila, že nikde nevidí Rona s Harrym.

,,Támhle je jedna mudlovská šmejdka!" protnul najednou všude přítomný hluk mužský chraplavý hlas. Majitel toho hlasu musel být blízko.

Hermiona si byla naprosto jistá tím, že ten hlas znala, nedokázala si, však vzpomenout komu patřil. Vlastně jí to ani nepřipadalo tolik důležité, hlavně ve chvíli kdy se před ní objevili dva zakuklenci se stejně rozsvícenými hůlkami. I když měli na obličejích masky, věděla, že se na ní dívají. Došlo jí, že to hanlivé označení kouzelníků s nečistou krví patřilo jí.

Její srdce vynechalo pár úderů, když zpozorovala, jak hůlky v jejich rukou pomalu směřovali na ní. Naštěstí se rychle vzpamatovala a než na ni stihli poslat nějaké kletby, dala se znovu do zběsilého úprku. Běžela tak rychle, jak jen mohla. Kolem jejího těla prolétávali červené záblesky, snažila se proto co nejvíce kličkovat.

Bohužel adrenalin, který zaplavoval její tělo, nestačil a tak za chvíli začala pociťovat, jak jí pomalu opouštějí veškeré síly. Rozhlédla se po lese a s hrůzou zjistila, že kolem sebe nevidí ani živáčka, jen za jejími zády se ozývaly hlasité kroky. Najednou se jí do cesty připletl vystouplý kořen, kterého si všimla až příliš pozdě. Tvrdě do něho narazila jednou ze svých holení, čímž ztratila rovnováhu a svalila se na zem. To je můj konec, pomyslela si, když se zaposlouchala do přibližujících se kroků. Schoulila se na zemi do klubíčka a očekávala kletbu, kterou na ní ti zakuklenci jistě co nevidět sešlou. Mohla by se sice bránit, co by ale čtrnáctiletá čarodějka zmohla proti dvou dospělým kouzelníkům? Chvíli tam tak ležela až najednou na svých ramenou ucítila něčí ruce.

,,Hermiono, jsi v pořádku?" promluvil k ní vyděšený hlas. Otevřela své oční víčka, které až do té doby silně tiskla k sobě. Když se podívala nad sebe, zjistila, že se nad ní sklání chlapec se zrzavými vlasy.

,,Frede?" vyjekla úlevně. Byla tak ráda, že vidí známou tvář.

,,U Merlina...myslel jsem si, že jsi mrtvá," vydechl Fred a silně ji chytil za ruce aby ji pomohl vstát.

,,To já chvíli taky," promluvila Hermiona roztřeseným hlasem.

Až po chvíli si uvědomila, že ruch všude kolem ustal.

,,Co se děje? Jak to, že je všude ticho?"

,,To nejspíš kvůli tomuhle," ukázal Fred směrem k obloze.

Hermiona svůj pohled nasměrovala k místu, na které ukazoval. Na temném nebi se vznášela obrovská lebka složená z něčeho, co vypadalo jako smaragdové hvězdy. Místo jazyka ji z úst vyčníval veliký had. Bylo to znamení zla, četla si o něm ve Vzestupu a pádu černé magie, znamení zla bylo symbol největšího a nejobávanějšího černokněžníka všech dob – Voldemorta.

,,Měli bychom se vrátit ke stanům, George s Ginny už běželi napřed, snad tam budou i ostatní," promluvil Fred po chvíli ticha.

Hermiona odtrhla svůj pohled od zářící lebky a souhlasně zakývala hlavou. Vydali se tedy zpátky do kempu. Všude vládl klid, jako by se uplynulé události vůbec neděly, po zakuklených kouzelnících nebylo ani stopy, jen rozbité doutnající stany připomínaly jejich příchod do kempu. Po chvilce došli až k jejich dvěma stanům, které naštěstí pořád stály. Rychle zalezli do většího z nich. Uvnitř spatřili George, Ginny, Billa, který měl krvavou ránu na ruce, Charlieho s roztrženou košilí a Percyho s rozbitým nosem.

,,Kde je táta a..." vyhrkl ihned Charlie, když si Hermiony a Freda všiml.

Ani svoji větu však nedořekl, neboť venku zaslechl hlas pana Weasleyho.

,,Tati?" vystrčil ihned hlavu ze stanu.

,,Co se děje? Fred, George, Ginny a Hermiona se vrátili, ale ostatní..."

,,Ti jsou se mnou," uklidnil ho Artur.

Hermiona se ihned kolem Charlieho protlačila ven ze stanu. Úlevně si oddychla, když spatřila pana Weasleyho a sním i Harryho a Rona.

Ihned se začalo řešit, kdo vykouzlil znamení zla. Pan Weasley začal všem vyprávět o tom, jak s Harrym a Ronem našli skřítku Bartyho Skrka s Harryho hůlkou v ruce. Zda znamení skřítka vyčarovala, ale prý nevědí. Dále jim vylíčil rozhovor, který probíhal v lese mezi kouzelníky z ministerstva, kteří se hádali o skřítky vině či nevině. Když Percy vyslechl celou historku, která končila tím jak pan Skrk propustil onu skřítku ze své domácnosti, pobouřeně se nafoukl.

,,Pan Skrk udělal dobře, když se té skřítky zbavil," mínil.

,,Ale vždyť ona nic neudělala – prostě jen byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě!" vyjekla hned na to Hermiona, jako by snad u jejího obvinění byla. Všechny přítomné její slova zarazily, i ona samotná byla překvapená ze svého projevu, nechápala, kde se v ní vzala potřeba ze sebe tyto slova vypustit.