Kapitola 7
Ze zamyšlení nad Kovyho chováním Janette vytrhlo až hlasité zaklepání na dveře jejího pokoje. Chystala se jít otevřít, ale Lilly se smíchem vystřelila ke dveřím, aby u nich byla dřív a mohla tak otevřít ona, vždy tohle dělala, nejspíš jí to přišlo vtipné soudě podle úsměvu, který zdobil její tvář.
Když ale spatřila osobu, která klepala, úsměv se jí z tváře vytratil. Ve dveřích stála paní Smithová, jedna z nejpřísnějších vychovatelek. Lilly jí rychle pozdravila, nechtěla dostat pokárání za to, že není slušně vychovaná. Vychovatelka jí ale na pozdrav neodpověděla, jen se mlčky rozhlížela po pokoji. Janette znejistila a rozhlédla se kolem sebe, jestli náhodou nemají v pokoji moc veliký binec.
,,Janette, můžeš jít na chvíli do mé kanceláře?" řekla po chvíli vychovatelka. Měla to být otázka, ale s tónem, kterým tuto větu pronesla, to znělo spíš jako rozkaz. Nečekala ani na odpověď a ihned zmizela v chodbě.
Janette si s Lilly vyměnila udivené výrazy a pak se poslušně vydala za vychovatelkou. Po cestě přemýšlela, co jí asi tak může chtít. Věděla jistě, že nic neprovedla, takže by neměla být za nic pokárána.
,,Posaď se" vyzvala jí vychovatelka, když se octly v malé, elegantně vybavené místnosti. Janette poslechla a posadila se do černého křesílka přímo naproti stolu, za kterým měla křeslo vychovatelka.
,,Takže Janette, dle tvých dobrých výsledků ve škole hádám, že máš v plánu pokračovat ve studiu na nějaké vysoké škole, že ano?" zeptala se jí vychovatelka, hned jak se obě usadily. Janette měla pocit, že i kdyby to v plánu neměla, stejně by musela odpovědět, že ano. ¨
,,Ano to mám" souhlasila. Trochu se jí ulevilo, že je tu kvůli tomuhle.
Vychovatelka zvedla zvědavě obočí.
,,A máš už rozmyšleno na jakou?"
Janette trochu znejistila. Vychovatelka se zřejmě těšila, že jí bude moct nabídnout nějaký z oborů, který sama v domově vyučuje.
,,No mám už takovou malou vizi" odpověděla nejistě, nikdy o své touze tancovat nikomu kromě Lilly a její bývalé učitelce tělocviku neřekla.
Vychovatelka na ní dál zvědavě hleděla, nejspíš jí tato odpověď nestačila a chtěla slyšet něco konkrétnějšího.
Nejradši by jí to Janette neřekla, bála se její reakce, ale někdy to stejně přijít muselo.
,,Chtěla bych na taneční školu"
Vychovatelka se najednou zatvářila udiveně. Janette zalitovala toho, že jí na tohle téma nevyzpovídává jiná vychovatelka a jen mlčky čekala na její reakci, tedy na nějakou jinou než udivený výraz.
,,Nevěděla jsem, že umíš tančit" promluvila konečně vychovatelka a probodla Janette přísným pohledem.
,,Tancuji, jen když jsem sama" odpověděla jí nejistě Janette. Cítila se ještě hůř, když se na ní vychovatelka tak přísně dívala.
,,Ale na takové školy se přeci hlásí lidé, kteří umí opravdu tančit" pronesla vychovatelka tak jakoby se jejímu plánu vysmívala.
,,Umím doopravdy tančit" obhájila se Janette.
Vychovatelka se pobaveně usmála.
,,O tom pochybuji"
To Janette naštvalo. Jak tohle vůbec může říct? Nikdy jí tančit neviděla. Ona sama by o sobě nikdy netvrdila, že umí tančit, kdyby jí o tom někdo sám nepřesvědčil. Třeba učitelka, která jí jednou náhodou zahlédla, když tančila ve školní tělocvičně. To ona jí vlastně vnukla nápad s taneční školou. Pořád jí říkala, že takový talent by bylo škoda zahodit.
,,Každopádně.." promluvila najednou vychovatelka ,,pokud to chceš opravdu zkusit, i když vážně pochybuji, že tě na nějakou takovouhle školu přijmou, přihlášku si budeš muset zaplatit sama, domov si nemůže dovolit vyhazovat takhle peníze oknem" dopověděla svojí myšlenku rázně.
,,Zaplatím" odsekla naštvaně Janette. Vychovatelka už dál nic nenamítala. Jen mlčky seděla a hleděla do papírů položených na stole před sebou. Z toho Janette usoudila, že má odejít. Zvedla se tedy a bez jediného slova opustila její kancelář.
Krev se v ní doslova vařila. Nejradši by do něčeho kopla, nebo nahlas nadávala, ale musela se nějak uklidnit. Opakovala si, že si nesmí to, co jí právě řekla vychovatelka nebrat tak vážně.
Její pokoj byl naštěstí prázdný. A tak se nemusela s nikým bavit a vysvětlovat proč je naštvaná. Lehla si na postel a do rukou vzala svůj mobil. Na ploše jí svítila ikonka zprávy. Že by se Kovy uráčil odepsat blesklo jí hlavou. Měla pravdu, zpráva byla opravdu od Kovyho.
Kovy: To spíš já promiň, byl jsem nějak mimo.
Teď na něho rozhodně neměla náladu, vlastně teď neměla náladu na nikoho. Když jsi mimo, tak mi nemáš psát, pomyslela si nasupeně, ale nenapsala mu to. Zmohla se jenom na dvě písmenka.
Janette: OK.
Ani nestačila mrknout a v chatu jí přibyla nová zpráva.
Kovy: Děje se něco?
Přemýšlela, jestli mu má napsat co se stalo. Sice to nechtěla s nikým moc rozebírat, ale možná by se jí aspoň trochu ulevilo. Než se stačila rozhodnout, vletěla do jejího pokoje Lilly.
,,Neumíš klepat?" okřikla jí otráveně.
Lilly však na její poznámku nedbala a radostně vykřikla: ,,mám pro tebe skvělou zprávu!"
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top