Musím to stihnout, blesklo Janette hlavou. Na nic nečekala a rychle vyběhla ze svého pokoje směrem ke kuchyni, div cestou nesrazila partičku procházejících dětí na schodech, mezi kterými byla i Lilly. Ta se na Janette vyjeveně koukala. Nechápala kam tak pospíchá. Pak si řekla, že už jí nejspíš jede vlak a ona ho nestíhá, toho že u sebe neměla žádné věci, si v té rychlosti nevšimla.
Janette si nevšimla ani Lilly samotné. Jediné na co myslela, bylo to, že se musí urychleně chopit nádobí. Kuchařka, která seděla u malého dřevěného stolku v kuchyni, se trochu polekala, když se k ní Janette přiřítila jako lavina.
,,Neptejte se!" řekla jí Janette, když spatřila její překvapený výraz v obličeji a přiskočila ke dřezu plným nádobí. Chňapla houbičku a začala umývat jeden talíř za druhým. Zdálo se jí, že umývání nebere konce, jakoby trvalo celou věčnost. Nakonec měla po asi patnácti minutách konečně hotovo.
Vítězoslavně se zaradovala a už chtěla vystřelit z kuchyně jako šíp rovnou do svého pokoje, ale kuchařka jí zastavila.
,,Počkej slečno, snad uklidíš tu spoušť, co jsi tu napáchala, všude je mokro. A taky tě čekají stoly v jídelně" řekla přísně.
,,Ale já hrozně pospíchám" snažila se jí přemluvit Janette se smutnýma očima. Kuchařka se však přemluvit nenechala. Janette poraženě svěsila ramena. Neztrácela však naději. Rychle se chopila utěrky, utřela mokro kolem dřezu a pak vběhla do jídelny, kde na ní čekaly tři řady ušpiněných stolů.
Byla asi v půlce, když se ze společenské místnosti ozvalo zabimbání hodin, to znamenalo, že jí vlak odjíždí za necelých patnáct minut. Nechala stoly být, bylo jí jedno, že je neumyla všechny, musela stihnout vlak. Rychle se vytratila z jídelny. Vyběhla schody a vrazila do svého prázdného pokoje. Popadla tašku s připravenými věcmi, které si sbalila ráno a vydala se zpět ke schodišti. Schody brala po dvou, div nezakopla.
Přiběhla ke vchodovým dveřím a vzala za kliku, ta se však ani nehnula. Někdo musel zamknout. Janette vytryskly slzy z očí, uvědomila si, že takhle to nestihne. Najednou se za ní ozval hlas vychovatelky Jonesové.
,,Na tady máš klíče a utíkej" křikla a hodila jí svazek klíčů. Janette ho pohotově chytila a strčila ten největší klíč do díry v zámku, čímž dveře odemknula. Otočila se na vychovatelku a letmo se na ní děkovně usmála. Pak už zmizela za dveřmi.
Běžela jako o život, až jí z toho začala vystřelovat bolest do boku. Sykala bolestí a chraptila z toho, jak moc byla udýchaná, ale nezpomalovala. Dobře věděla, že už vlak jistě čeká na nádraží a co nevidět odjede.
Konečně se před jejíma očima objevila žlutá budova vlakového nádraží. Vrazila do dveří a ihned se vydala na nástupiště, ze kterého má její vlak odjíždět. Když na nástupiště doběhla, znovu se rozbrečela. Nástupiště bylo prázdné. Jen v dáli byl vidět zadek vzdalujícího se vlaku.
,,Vlak teď odjel" oznámil jí průvodčí procházející kolem. Nemohla tomu uvěřit. Chyběl opravdu kousek, aby vlak stihla. Sklesle se dobelhala k jedné z laviček a sesunula se na ní. Hlavu si vložila do dlaní a plně se poddala pláči.
Najednou se z její tašky ozvala melodie oznamující příchozí hovor. Nechtěla v tuhle chvíli s nikým mluvit. Alespoň se ale podívala, kdo jí volá. Byl to Kovy. Nakonec se rozhodla, že hovor příjme.
,,Ano" promluvila do telefonu po zmáčknutí zeleného tlačítka zlomeným hlasem.
,,Stalo se něco?" ptal sejí hned Kovy, který okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
Janette se zhluboka nadechla.
,,Nestihla jsem vlak" odpověděla pak a neubránila se propuknutí v pláč.
,,Cože jak to?" nechápal Kovy.
,,Vychovatelka na mě naschvál na poslední chvíli hodila všechny práce a pak ještě zamkla vchodové dveře, abych ho nestihla" vysvětlila mu.
Kovy se neubránil pár nepěkným nadávkám mířeným na adresu vychovatelky. Po chvíli se ale uklidnil a snažil se vymyslet nějaké řešení.
,,Tak zkus do té školy zavolat, třeba ti dají nějaký jiný termín" poradil jí. Díky tomu se Janette trochu uklidnila.
,,Dobře, to bych měla zkusit" souhlasila, rozloučila se s ním a našla si telefonní číslo na ředitele školy.
,,Přijďte za rok!" zněla ředitelova přísná slova. Janette pochopila, že jeho nepřemluví a že právě ztratila veškeré šance na to dostat se na její vysněnou školu. A sen o tančení se rozplynul.