Celou sobotu jsem strávila na nákupech a díky tomu sehnala vše potřebné na cestu a samotný pobyt v Anglii.

Nedělní akce utekly opravdu rychle, promluvily jsme s pár novináři na tiskovce, rozloučily se s celým štábem a jako poslední oběhaly pár společných schůzek kvůli práci.
Po tomhle též poměrně nabitém dni následovalo pondělí, kdy jsem celé dopoledne i odpoledne pobíhala po bytě a balila. Snažila jsem se být velice důsledná. Nechtěla jsem na nic zapomenout.

Nakonec z toho byly dva kufry a jedna menší příruční taška, kde jsem měla uložené doklady a další věci, které bylo nutno mít po ruce.

Večer, když už jsem měla vše nachystané, jsme zašly s Anne do našeho oblíbeného podniku v centru, kde jsme oslavily a zapily - tedy spíš ona, já nepila, mou novou roli.
Domů jsme se dostaly asi až kolem druhé hodiny ranní a jelikož to byl náš poslední společně strávený čas na nějakou tu dobu, rozhodly jsme se, že si pustíme ještě nějaký film. - Na spaní bude dost času v letadle.
To jsem si sice z prvu opravdu myslela, ale únava se dostavila překvapivě rychle. Pár minut poté, co jsem se posadila na pohovku, moje oční víčka klesla a já tvrdě usnula.

Probudila jsem se až ráno díky slunečním paprskům dopadajícím na mou tvář.
Chvílí jsem jen unaveně mžourala do lehce oslepujícího světla, pak jsem se ale rychle vyhoupla na nohy a začala hledat svůj telefon. Neměla jsem totiž nejmenší ponětí o čase.

,,Pane bože.." Zděsila jsem se, když jsem ho našla vedle pohovky a zjistila, že už je půl osmé.

,,Co se děje?" Zamumlala ospale Anne stále se válející na gauči.

,,Za hodinu a půl mi odlétá letadlo."
Řekla jsem a rozeběhla se do své ložnice, kde jsem se bleskově převlékla, opláchla si obličej a nanesla jen opravdu lehký makeup.
Popadla jsem kufry a vydala se co nejrychleji do předsíně, kde už čekala Anne, aby mě mohla doprovodit ven.

,,Taxi tu bude za tři minuty, neboj." Oznámila mi se zázvorovou limonádou v ruce, kterou mi následně podala. Trochu jsem si oddechla a nazula si svoje černé kotníkové conversky.

,,Děkuji." Usmála jsem se a rychle ji objala.
,,Nevím co si tam bez tebe počnu." Tiše jsem se zahihňala.

,,Určitě si povedeš skvěle." Řekla se smíchem, přičemž se ode mě odtáhla.

,,Budeš mi chybět." Usmála jsem se a na oči si nasadila sluneční brýle.

,,I ty mně." Úsměv mi opětovala a ještě mě vtáhla do jednoho krátkého objetí, které po pár vteřinách přerušil zvuk klaxonu.

,,Už je tady, pomůžu ti s kufrem." Nabídla se, popadla jedno ze zavazadel a následovala mě ven.
Řidič auta si nás ihned všiml. Pohotově vystoupil a převzal kufry i s taškou.

,,Dám ti vedět až dorazím." Mávla jsem na Anne a rychle nastoupila do žlutého auta, kterých se denně po ulicích New Yorku prohánělo tisíce.
Odpovědí mi bylo jen její mávání a posílání vzdušných polibků.

,,Takže na letiště?" Ujistil se postarší muž sedící za volantem.

,,Ano." Přikývla jsem a auto se v ten moment rozjelo.

Celou cestu jsem nervózně podupávala a neustále kontrolovala čas na svém mobilu.
Zbývala mi ještě hodina, což bylo poměrně dost času, ale když vezmu v úvahu odbavování a další nezbytné kontroly, které budu muset na letišti absolvovat, zbyde mi jen pár minut.

Za necelou čtvrt hodinu jsem už ale naštěstí stála v letištní hale. Nikde totiž nebyla žádná kolona, nebo jakýkoli jiný problém na silnici.
A tak jsem se vydala vstříc odbavení zavazadel a dalším (již zmíněným) kontrolám.
Vše proběhlo samozřejmě v pořádku a překvapivě rychle, takže jsem do letadla nesedla akorát tak na čas.

Uvelebila jsem se na sedadle u okénka a téměř ihned upadla do říše snů. Těch pár hodin v noci mému organismu nejspíš nestačilo.

-

,,Slečno..?" Ozval se něčí hlas, který mě najednou vytrhul ze spánku. Nemohla jsem ale spát moc dlouho.
,,Nerad vás ruším, jenže s mým původním místem byly nějaké problémy, tak mě přesadili sem..." Řekl mě lehce povědmý brunet a sklopil pohled na sedačku vedle mě, kterou okupovalo příruční zavazadlo a pletený cardigan.

,,Oh, ano jistě." Protřela jsem si oči a snažila si vybavit, odkud mi jeho tvář přišla známá.

,,Děkuju." Věnoval mi jeden široký úsměv, když jsem dala věci stranou, a posadil se.
Jen jsem unaveně přikývla a zkontrolovala čas.
Bylo 11:20, což znamenalo, že jsme byli na cestě teprve dvě a půl hodiny.

,,Můžu se vás ještě na něco zeptat ?" Promluvil po chvilce ticha, které převládalo celým letadlem.
Upřímně jsem byla docela překvapená tím, jaký klid tu byl.
Žádné hádající se páry, nebo ubrečené děti a ani žádní rozčílení pasažéři, kterých bylo někdy i v první třídě dost.

,,Ano." Odpověděla jsem trochu zaraženě a otočila se směrem k němu.

,,Nejste vy náhodou Lydia Sanders?" Položil svou otázku, přičemž se poškrábal na zátylku.

,,Huh no ...ano." Řekla jsem trochu rozpačitě, jelikož jsem si nebyla stále schopná díky své rozespalosti rozvzpomenout.

,,Já jsem Joseph Mazzello." Opět se usmál. Najednou jakoby se mi zcela rzsvítilo.
,,Hraju Johna Deacona."

,,Ano, samozřejmě...omlouvám se." Probrala jsem se jakoby z mrákot a natáhla k němu ruku.

,,V pořádku." Zazubil se na mě a mou ruku přijal.

,,Dobrá..já se vážně omlouvám, jsem jen rozespalá a tím pádem trochu mimo." Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří.

,,To já se omlouvám, že jsem vás tak vzbudil." Ujistila jsem ho, že se nic nestalo a poté bylo zase chvíli ticho, ovšem díky mojí nefunkční televizi, kterou jsem se pokoušela zapnout, jsem se dali opět do řeči. Dokonce jsme si začali i tykat. Zdálo se to být vzhledem k situaci lepší.

,,Takže ty jsi taky z New Yorku ?" Optal se, i když moje odpověď mu už byla nejspíš jasná.

,,Ano, žiju tam od mala." Usmála jsem se a prohrábla si své dlouhé vlasy.

,,Hmmm zvláštní, že jsme se ještě nikdy nepotkali." Zatvářil se trochu zamyšleně.
,,Třeba na natáčení nebo tak..." Během následujících pěti hodin letu jsme se seznámili ještě o něco blíže a zjistili, že si docela dobře rozumíme, za což jsem byla opravdu vděčná, jelikož s ním teď podle všeho budu trávit hodně času. Joe byl milý a hlavně vtipný, takže jsem se po celou cestu bavila. Když pak při výstupu z letadla padla řeč na dnešní večeři, nabídl mi odvoz a já ho s radostí přijala.

Při odchodu z Londýnského letiště Heathrow jsem mu nadiktovala svoje telefoní číslo, aby jsme se mohli případně domluvit na čase schůzky. On si ho s úsměvem zaznamenal a pak se semnou rozloučil se slovy ,,brzy se uvidíme."
Potěšeně jsem přkývla a vydala se opačným směrem k autu, které mě mělo odvést k hotelu.