Oběd byl skvělý a Niall opravdu moc milý a zábavný.
S Veronicou mi vyprávěli o jejich společném dětství, o tom jak dělala choreografii pro jeho kapelu, jak spolu šli na maturitní ples a vlastně o všem možném, co spolu zažili.
Upřímně jsem jí to dost záviděla, protože já nikdy takového přítele neměla, většinou se kolem mě motali jen úplní, s prominutím, idioti, kteří chtěli využívat mojí popularity, aby se zviditelnili, nikdy to nebylo opravdové přátelství.
Nebo ne z jejich strany.
Ale s tím jsem se postupem času vyrovnala a našla si nějaké ty přátelé, ve svém hereckém okolí.

Když jsme se po, nečekaně dlouhé, konverzaci rozhodli, že už je nejvyšší čas na to, vyrazit domů, Niall nás ještě pozorně doprovodil k autům a s Veronicou si slíbil, že se určitě brzy uvidí, když teď znovu bydlí ve stejném městě.
Poté jsme se všichni tři rozloučili a každý se vydal svou cestou.

V autě mi ale došlo, že jsem díky Niallově přítomnosti s Veronicou zapomněla promluvit o tom, co mi řekl Ben.
Navíc jsem se jí chtěla zeptat na Gwila.
,,Aghh..." Trochu zoufale jsem vydechla, protože v ten moment, mi v hlavě opět přeskočila myšlenka na náš rozhovor, díky čemuž jsem byla znovu lehce v rozpacích.

-

Ráno druhého dne bylo po nějaké době konečně to ráno, kdy jsem nepotřebovala ani budík a nadšeně vystřelila z postele.
Okolo deváté hodiny jsem měla totiž vyzvednout Anne na letišti.
Ze svého dvoutýdenního výletu po Itálii zamířila rovnou za mnou do Londýna, přesně tak, jak slíbila a já se jí nemohla dočkat.
Samozřejmě, že jsem si tu našla pár skvělých lidí, jako například Josepha, Gwila a Veronicu, ale Anne mi i přes to hrozně moc chyběla.

Vyskočila jsem tedy z postele a vydala se přímo do koupelny, kde jsem vykonala potřebnou ranní hygienu.
Poté se převlékla ze svého semišového kratšího pyžama a nachystala si snídani, jež se skládala z ovesné kaše plné kousků jahod a nezbytné ranní kávy.

V chodbě jsem se ještě rychle zhlédla v zrcadle, obula si nízké bílé conversky, přehodila přes sebe černý kabátek a společně se svou kabelkou vyběhla z bytu.
Kvůli přípravě snídaně jsem se totiž dostala lehce do skluzu, s čímž jsem úplně nepočítala.

Naštěstí cesta na letiště netrvala nijak dlouho a tak už jsem za necelou půl hodinu stála v hlavní hale a vyhlížela Anne.
Samozřejmě jsem si nemohla odpustit nějakou vtipnou jmenovku, i když vím, že by mě poznala na kilometry daleko i bez ní.

,,Lydie!" Ozval se hlasitý výkřik a asi o pět vteřin později se z davu lidí vynořila kudrnatá hlava.

,,Annie!" Zasmála jsem se a otevřela jí svou náruč.
Šťastně ke mně přiběhla, přičemž mě ihned uvěznila v objetí.

,,Jsem tak ráda, že tě vidím." Mumlala do mého ramene.

,,Však i já." Myslím, že jsem byla o něco radši než ona, přece jen pro ní muselo být těžké opouštět svoje italské obdivovatele a vracet se do chladnějších krajů za mnou.
,,Ale vypadáš nějak jinak." Poznamenala jsem hned, jakmile se ode mě po nějaké době odtáhla.

,,Nojo, trochu jsem se opálila." Uchechtla se.
,,A jestli myslíš tohle, " ukázala na svoje zkadeřené vlasy ,,tak to je jen působení mořské vody." Rychle mi vysvětlila, proč vypadá jako Gwil v paruce.

,,Je to zajímavé." Zkonstatovala jsem, když jsem si ji znovu prohlédla.
U toho jsem si ale taky všimla toho, že kromě kabelky nemá žádná zavazadla.
,,A huh...nejedeš nějak na lehko?" Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí.

,,Ale ne." Zahihňala se a zamávala na urostlého snědého muže jdoucího naším směrem.
,,Jen vždy potkám nějaké milé lidi." Zaculila se na něj a převzala si svoje dva kufry, které k nám onen ,mně neznámý, muž přivezl.
S uchechtnutím jsem nad tím protočila očima.
Typická Anne.

Když se rozloučila s Riccardem, jak jsem později zjistila, že se pohledný Ital jmenuje, vzala jsem jí jeden z kufrů a společně s ní se vydala k autu.

,,Nebude ti teda vadit jet se mnou rovnou na natáčení? Dnes to bude celkem krátké, jak už jsem říkala, musíme jen doladit pár scén."
Neměla jsem totiž zrovna času na zbyt a tak jsem se s Anne už několik dní předem domluvila na tom, že ji vezmu na natáčení, které nebude nijak náročné a až pak pojedeme ke mně.

,,Ale ne, právě naopak." Ušklíbla se, přičemž se usadila na místo spolujezdce.

,,Dobře." Spokojeně jsem kývla a nastartovala motor auta.
Byla jsem ráda, že mi to tak dobře vyšlo.

,,Víš, že jsem se tam chtěla stejně podívat." Řekla, přičemž si upravila sluneční brýle, jež měla na hlavě, i když tady je nijak zvlášť nepotřebovala a myslím, že po celou dobu pobytu ani potřebovat nebude.

,,Jistě, kvůli Allenovi." Odfrkla jsem si.

,,Ale notak, to není pravda, hlavně kvůli mojí malé kamarádce."
Zasmála se.
,,Nemohla bych si nechat ujít, tě vidět přímo na place v tak velkém filmu."
Věnovala mi jeden zářivý a hlavně přesvědčivý úsměv.
,,Ale máš pravdu, musíš nás seznámit."
Dodala po chvíli, nad čímž jsem jen se smíchem protočila očima.
Věděla jsem to.

Zbytek cesty jsme pak probíraly její výlet a moje novinky, včetně Bena, o kterém jsem jí samozřejmě informovala tak nějak průběžně.

-

,,Kde je zase Ben?" Zeptal se rozhozený režisér.
Dneska rozhodně neměl dobrou náladu a nenalezený Benjamin tomu nijak nepomáhal.

,,Myslím, že se ještě stále hádá s maskérkou." Oznámila nám jedna z Bryanových asistentek, jejíž jméno jsem si opět překvapivě nepamatovala.
Tiše jsem si povzdechla a hodila očkem po Anne.
Seděla na mém křesle a vedla rozhovor s Allenem.

Hned co jsme dorazily na plac, jsem ji totiž samo sebou všem představila, přičemž většina lidí ji už znala.
Ještě aby ne, že?
To mě nijak nepřekvapilo, spíš na opak, ale co jsem opravdu nečekala, byla Allenova reakce.
Když se vítal s námi, neprojevil snad sebemenší náznak zájmu, ale když jsem mu představila Anne, usmál se a políbil ji na hřbet ruky, což můj mozek nějak nepobíral.
Asi tak jako Benovo zvláštní proměnlivé chování.

,,Tohle na hlavě mít vážně nechci!"
A je to tu zase...

note

ano ano Lydie musí mít filmový hrnek když je herečka xd
jinak se omlouvám, vím že je to pořád takové až moc klidné xd