,,Huh, cože?" Vypískla jsem a pohotově si z hlavy stáhla kapuci, což ho rozesmálo a následně na jeho tváři vytvořilo nemalý úšklebek.
V duchu jsem si za tenhle opravdu rozumný krok vlepila facku.

,,Nechceš se mnou snad mluvit?" Založil si ruce na hrudi a pobaveně sledoval moje roztěkané reakce.

,,Cože?" Dělala jsem, že vůbec netuším o čem se to právě zmínil.

,,Je pro tebe tak těžké říct ano, nebo ne?" Pozvedl jedno obočí, přičemž se jeho rty stáhly do úzké linky a trochu se zamračil.
Předpokládala jsem, že to byla narážka na naší včerejší konverzaci.

,,Ne." Zamumlala jsem a skopila pohled k zemi.
Cítila jsem se jako nějaká malá holka, co jí právě jeden z rodičů pokáral za to, že udělala něco špatně.
Sice jsem byla stydlivá vůči novým věcem, ale nikdy jsem se nebála vzdorovat, nebo se sama za sebe postavit, jenže v jeho přítomnosti se to zdálo být jiné.
Nedokázala jsem se ani pohnout.

,,No vidíš, Lydie.. " Opět jsem slyšela jeho smích a následně ucítila dlaň na své tváři.
Jemně po ní přejel bříšky prstů a poté sjel až k bradě, kterou nadzvedl, čímž mě donutil pohlédnout mu do očí.
,,Tak tedy zítra." Řekl po chvíli, kdy si prohlížel každý detail mé tváře s téměř neutrálním výrazem.
Pustil mě a vydal se rychlým krokem pryč.

Úlevně jsem si oddechla, když zmizel z mého dohledu.
Ještě chvíli jsem zůstala stát na místě a poté se taky rozešla směrem ven z budovy, ovšem o dost pomaleji než on.
Byla jsem naprosto zmatená, jak z jeho chování, tak z mých reakcí na jeho osobu.

,,Lydie, počkej!" Ozval se křik, když jsem zahákla prsty za kliku a chtěla otevřít.
Otočila jsem se za hlasem a tak se mi naskytl pohled na zadýchaného Josepha s velkou sportovní taškou v ruce.
,,Svezu tě, když jsi mi přivezla auto." Zamával na mě.

,,To nemusíš..vezmu si ta-"

,,V žádném případě." Usmál se, přeběhl ke mně a otevřel mi dveře, což jsem měla v úmyslu udělat sama.

,,Tak děkuju, ale vážně jsi nemusel." Zakroutila jsem nad tím hlavou a následovala ho k jeho Mercedesu.

,,Co kdybychom něco podnikli?" Zašklebil se na mě, když jsem se lehce nemotorně vyškrábala do auta a usadila se na pohodlnou sedačku.

,,Včerejšek ti nestačil?" Podivila jsem se.

,,Myslím něco klidnějšího." Protočil očima a nastartoval motor.

,,Ještě ráno jsi vypadal jako mrtvola." Konstatovala jsem a zapnula si pás.

,,Já vím, ale teď se cítím víc než dobře a navíc zítra začínáme až od jedenácti, ne?" Pronesl vesele.

,,A co máš na mysli?" Zeptala jsem se, i když jsem se trochu obávala jeho odpovědi.

,,To je překvapení."

-

,,Páni..." Vydechla jsem užasle při pohledu ven z prosklené kabiny London Eye.
,,To je nádhera, Joe."

,,Já vím." Sebevědomě a hrdě se usmál, přičemž svůj pohled stočil ke mně.
Já jen fascinovaně přešla blíž ke sklu a přitiskla na něj dlaň.
Přímo přede mnou se rozprostírál celý Londýn, zalitý červánky a zapadajícím sluncem.
Byl to opravdu nádherný výhled, snad ten nejhezčí, co jsem kdy spatřila.
,,Tušil jsem, že by se ti to mohlo líbit."
Řekl a postavil se vedle mě.
,,Další zastávku ale nechám na tobě."

Jednou jsem se mu zmínila, myslím, že v letadle cestou z New Yorku, kde jsme se poznali, že už jsem v Londýně byla, ale neměla jsem šanci si ho téměř vůbec prohlédnout a jelikož on na tom byl hodně podobně, rozhodl se, že dnešní večer ztrávíme poznáváním tohoto úžasného města spolu a já samozřejmě s radostí souhlasila.

,,Chtěla bych tam." Usmála jsem se nad jeho slovy a ukázala na Big Ben nedaleko od nás.

,,Máš to mít." Souhlasně kývnul.

Poté jsme ještě dobrou půl hodinu ztrávili v kabině a kochali se tou nádherou kolem nás.
I když to Joe nechtěl dát moc najevo, byl též uchvácen.

Když jsme vystoupili, ihned jsme se vydali na naší další zastávku, kterou byla mnou vybraná slavná Londýnská hodinová věž.

,,Musíme se vyfotit." Řekl Joe, jakmile jsme se procpali mezi davem turistů.
Sice už bylo něco po sedmé, ale lidí stále neubývalo.

Namířil na nás přední kameru svého telefonu a udělal několik vtipných snímků.
Pár z nich hned umístil na instagram s popiskem 'dva američani ztraceni v Londýně'.
Jen jsem se nad tím zasmála a otočila hlavu směrem k věži, abych si jí mohla prohlédnout, dejme tomu, z blízka.

,,Tak co? Spokojená?" Zeptal se, když zastrčil mobil do zadní kapsy svých černých džínů a opřel se o zábradlí vedle mě.

,,Moc, už dlouhou jsem si to tady chtěla takhle projít." Věnovala jsem mu jeden letmý úsměv.

,,I já.. vlastně jsem rád, že konečně točím něco v Anglii, je tu o dost větší klid než v New Yorku."
Řekl a zadíval se na potemnělou oblohu, na níž se začaly objevovat první hvězdy.
Musela jsem souhlasit.
,,Ale některé věci mi chybí.." Vydechl najednou.
Jeho hlas už nezněl tak nadšeně jako před chvílí.

,,Co třeba?" Zeptala jsem se tiše a trochu se k němu naklonila.

,,Chybí mi táta.." Řekl a já na to trochu překvapeně zamrkala.
Nečekala jsem zrovna takovou odpověď.
Jistě, rodiče mi také chyběli, ale jelikož jsem byla téměř od mala zvyklá na to, že jsem často jezdívala kvůli natáčení pryč, nějak jsem to nepociťovala.
Navíc jsem s nimi v pravidelném kontaktu.
,,Onemocněl a je na tom teď docela špatně..zrovna, když jsem musel odjet."
Dodal po chvíli.

,,Oh, to je mi moc líto." Vydechla jsem překvapeně.
,,Zlepší se to ?"

,,S největší pravděpodobností ne. Má nádor na mozku." Už téměř šeptal a já si všimla, že potlačuje slzy.

,,Vážně mě to mrzí, Joe." Sklopila jsem hlavu a natáhla se po jeho dlani, kterou jsem následně pevně stiskla.

,,To je v pořádku, však ty za to nemůžeš." Usmál se a podíval se na mě svýma skleněnýma očima.
V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než ho prostě obejmout a tak jsem kolem něj obmotala svoje paže a hlavu si položila na jeho rameno.
Věděla jsem, že řeči typu 'bude to dobré' nijak nepomáhají, ba naopak.
Mnohem víc člověku pomůže, když ví, že na to není sám.

,,Když si o tom budeš chtít nějak víc promluvit, jsem tu pro tebe." Šeptla jsem a následně ucítila jeho ruce na svých zádech.
Joe pro mě byl podporou už od začátku, teď jsem mu to chtěla oplatit.

,,Děkuju. Už ti někdo řekl, že jsi úžasná?" Slyšela jsem jak se pousmál.

,,Mmm, možná, ale ráda to uslyším znovu." Tiše jsem se zasmála, přičemž jsem se od něj zase odtáhla.

-

Po procházce kolem Westminsteru, jsme se ještě vydali k Tower Bridge a dnešní kratší výlet po Londýně zakončili na večeři u malého stánku nedaleko mostu s fish and chips, které jsme chtěli oba ochutnat.

,,Je to vážně výborné." Vykulila jsem oči, když jsem si do úst vložila kousek smažené ryby.

,,To teda je, takové jsem to nečekal." Souhlasně kýval hlavou a cpal si do pusy jedno sousto za druhým, což mě samozřejmě rozesmálo.
Vypadal, jako kdyby týden nejedl.

,,Ale neudus se tím."
Byla jsem vážně ráda, že se mu jeho obvyklá dobrá nálada tak rychle vrátila .

,,Neboj." Jakmile to dořekl, začal se kuckat a já se znovu rozesmála, přičemž jsem ho začala plácat po zádech.

,,Děk-kuju-u." Vykoktal ze sebe, když popadl dech.
Jen jsem nad tím se smíchem protočila očima a dál se věnovala svému jídlu.

,,Jakobych nic neřekla." Poznamenala jsem ještě a zakousla se do pečeného bramboru připomínající větší hranolku.

Joe na to jen něco na oko uraženě zamrmlal a znovu se pustil do jídla, ovšem už pomaleji než předtím.

Po tom, co jsme dojedli, jsme ještě chvíli zůstali sedět na lavičce nedaleko Temže a pozorovali noční ruch velkoměsta.
Bylo to tak zvláštně uklidňující, i když téměř všude kolem nás byl slyšet nějaký hluk.

,,Není ti už zima ?" Zeptal se z ničeho nic a tak prolomil ticho, které mezi námi vládlo.

,,Trochu." Přikývla jsem, ale nespouštěla oči z hladiny řeky ozářené měsíčním svitem.
Ucítila jsem, jak moje záda přikryla teplá látka a to mě donutilo svůj pohled odlepit a podívat se na Joeho, přehazujíc přeze mě svou koženou bundu.

,,Půjdeme tedy?"

,,Děkuju..asi bychom měli, jinak bude zima tobě." Tiše jsem se zasmála a prostrčila ruce do rukávů.

,,Pfff." Odfrknul si a zvedl se z lavičky.
Urychleně jsem ho následovala a pak se společně s ním vydala k jeho autu, které nechal zaparkované nedaleko London Eye.

Zachumlaná do jeho bundy, jsem se posadila na místo spolujezdce a ihned zapnula topení.
Joe překvapivě opravdu nevypadal, že je mu zima, ale i tak mě nechal teplotu ještě zvýšit.

Po chvíli jsme se dali zase do řeči a vyrazili že středu města směrem k mému hotelu, kam jsme dorazili asi během dvaceti minut.

,,Moc ti děkuju za dnešní večer." Vydechla jsem šťastně, když zaparkoval před vysokou budovou.

,,To já děkuju." Usmál se na mě a poté mi popřál ještě dobrou noc.
Též jsem se s ním rozloučila a vystoupila z auta.

,,Dobrý večer." Zdravil mě ihned postarší vrátný a otevřel mi dveře vedoucí do haly.

,,Dobrý večer." Pozdrav jsem mu slušně opětovala a rychle vlezla dovnitř.
Přešla jsem až k výtahu, do kterého jsem nastoupila a stiskla knoflík do pátého patra.
Když jsem zase vystoupila, vydala jsem se ke svému pokoji.
Jakmile jsem odemknula a vešla, ovanul mě chladný vzduch a já si vzpomněla, že jsem ráno nechala otevřené okno v koupelně.

,,Do háje.." Zaklela jsem a poté se v duchu pokárala.
Rychle jsem zabouchla dveře a přeběhla do koupelny, abych mohla okno zavřít.

Ještě než jsem došla zpět do hlavní části mého hotelového pokoje, začal mi zběsile vyzvánět mobil.

Annie
Stálo na jeho obrazovce a tak jsem hovor bez váhání přijala.

,,Ahoj." Ozvalo se zapištění z druhé strany telefonu.

,,Ahoj." Též jsem jí pozdravila a posadila se na postel.

,,Nechceš mi náhodou něco říct?" Její hlas byl až neobvykle vysoko.

,,Co tím myslíš?" Zeptala jsem se zaskočená její otázkou.
Jistě, chtěla jsem jí toho říct spoustu, ale nejspíš nic úplně konkrétního, nebo ne něco, o čem by už mohla vědět.

,,No myslím tím spíš o někom jménem..ehh Joe Mazzello, teď si nejsem jistá, jak se to čte, ale každopádně to zní jako mozzarella." Zasmála se.

,,Cože?" Pořád jsem úplně nepobírala její dotaz.

,,Oh bože, Lydie, nejsi pryč ani dva týdny a už randíš s nějakým hercem. Dokonce mi to ani neřekneš.
Ta Anglie dělá divy.'' Jen co to dořekla, došlo mi, že nejspíš viděla Joeho příspěvek na instagramu.

,,Oh ne - nene. My jsme jen přátelé." Snažila jsem se vše uvést na pravou míru, ale co se týče Anne, nemělo to smysl, i když věděla, jak na to s tím takzvaným 'randěním' jsem.

Díky bohu jsme náš rozhovor brzy přesměrovaly k ní a jejímu plánu, udělat si výlet do Itálie.
Protože jak vždycky tvrdila, v Itálii jsou ti nejvíc sexy muži.

,,No a pak bych se mohla stavit za tebou." Řekla, když konečně přestala básnit o krasných vypracovaných opálených chlapských tělech.

,,Budu ráda." Sama pro sebe jsem se usmála.

,,Ale musíš mi představit Allena."

,,Nechtěla jsi náhodou někoho sbalit v té Itálii." Zasmála jsem se a pokroutila nad tím nevěřícně hlavou.

,,Tam budu jen dva týdny." Řekla naprosto vážným a lehce zdrceným tónem hlasu.

,,Achjo." Povzdechla jsem si a následně se tomu zasmála.

,,Takže platí?" Najednou zněla zase o něco veseleji.

,,Jojo, jistě." Souhlasila jsem, i když jsem hodně silně pochybovala o tom, že Allena bude zajímat nějaká moje kamarádka a tak jsem radši opět rychle změnila téma.

Volaly jsme si ještě přibližně půl hodiny, než jsem začala zívat a pociťovat na sobě značnou únavu.
Popřály jsme si tedy dobrou noc a hovor ukončily slovy, že si zase brzy zavoláme.

Poté jsem se vydala do koupelny, kde už bylo poměrně teplo, shodila ze sebe všechno oblečení - včetně Joeho bundy a vlezla do sprchového koutu.
Moje koupel byla tentokrát opravdu krátká, protože už jsem se nemohla dočkat toho, jak zalezu do postele.

Rychle, ovšem důkladně jsem se osušila a oblékla si pyžamo, které tvořilo delší bílé triko a pastelově růžové kraťasy.
Všude jsem zhlasla světla a vrátila se do postele, na kterou jsem se následně svalila a celá se zabalila do velké bílé přikrývky vonící po levanduli.

Už jsem chtěla zavřít oči a konečně zavítat do říše snů, ale v tu chvíli mi zacinkal mobil ohlašující novou zprávu.
Otráveně jsem nad tím zamručela a natáhla se pro něj.

unknown : zítra v 9 na place, režisér se rozhodl jednu naši scénu přehodit, takže se bude natáčet před tím, než půjdeme na LiveAid
btw. bude hezky, možná by jsi si mohla vzít něco nad kolena ;) -B

10:02 pm

Zmateně jsem zamrkala a znovu si prohlédla zářící displej telefonu.
Neseděli mi tu hned dvě věci, ta první byla taková : že jsem nechápala, proč by to Bryan psal jen jemu, a ta druhá: kde vzal moje číslo.

,,No samozřejmě, Joe." Vydechla jsem do ticha a zoufale zabořila svůj obličej do polštáře.

note

jak jsem slíbila - máte tu delší kapitolu, ovšem pořád tak nějak bez velké přítomnosti bena xd
nemůžu si totiž pomoct a mám nutkání každý krok opravdu promýšlet, takže musíte být trpěliví

doufám že se z toho nějakým způsobem nestává bulshit a vás to pořád baví

budu ráda za vaše názůrky

Luv u 🍒

btw. po dnešku mám úplně gwil mood