,,Dáš si s námi čaj, zlatíčko?"

,,To ne, děkuji, mám ještě něco na práci..." Odpověděla jsem spěšně s úsměvem na tváři poté, co jsem vyklouzla ze sevření našeho nového hosta. Ten na mě ale nepřestával upírat zrak. I když jsem se o pár chvil později, ke skupince na terase, otočila zády a vydala se do domu, pořád jsem na sobě cítila pronikavě modré oči připomínající dnešní souboj vln. Sledovaly každý můj krok, každý pohyb. Bylo to zvláštní. Chtěla jsem se otočit a povědět mu, ať toho ihned nechá, jenže to by bylo ještě zvláštnější. Namísto toho jsem raději zrychlila krok.

Opřela jsem se o zeď a ruce spustila podél těla. Vydechla jsem. Najednou jsem se necítila tak klidná, jako když jsem se vracela z pláže. Byla jsem vyděšená. Effrayé - možná se to zdá jako příliš silný výraz pro pocit z něčího pohledu, ale jeho oči se dívaly tak, jakoby mě zcela prokoukly. Věděl, že žádnou práci nemám. Věděl, že jen nechci trávit večer v jejich přítomnosti. Věděl, že z našeho seznámení, nejsem ani tak z poloviny potěšená, jako jsem ze slušnosti tvrdila. Věděl, že už teď mě nezajímá. (Na rozdíl od většiny lidí tady, ti z něj museli být, dle chování mé matky, nadšení.) Nemohl se s tím snad smířit? Proč? Proč by vůbec můj pohled měl zajímat ten jeho...?

Později toho večera jsem vyšla na balkon. Moře bylo stále živé a náruživě prosilo o pozornost, kterou jsem mu vždy s láskou věnovala. Ovšem tentokrát jsem se ale na žadonící zátoku nedokázala plně soustředit. Přemýšlela jsem nad mužem, jenž byl naším dnešním hostem. Nebýt jeho urputného pohledu, přísahám, že bych na něj do pěti minut zapomněla, ale teď? Nemohla jsem z hlavy dostat jeho tvář. Zní to absurdně? Možná trochu.

Nemohla jsem zůstat klidná. Nenesla jsem dobře, když do mě někdo "viděl" - ještě někdo cizí. Tehdy jsem se cítila průhledná, křehká a zranitelná. Sama jsem rozhodovala, komu svou zranitelnost dovolím poznat. Pak přišel on a neurvale, bez jakéhokoli svolení, narušil tuhle bariéru. Už jsem nebyla ani tak vyděšená, jako rozhořčená. Vždyť ani Domýšlivec si k Malému princi nedovolil to, co si dovolil on.

Posadila jsem se na malé starší renesanční křeslo a zavřela oči. Nechala jsem večerní větřík česat moje vlasy a pohrávat si s mými myšlenkami. Přála jsem si, aby je odvál někam daleko. Za útesy, za moře, za oceán...možná i za celý kontinent. Chtěla jsem být sama, bez hluku, který myšlenky vyvolávaly. Sama jako na té skále.

-

Dalšího dne jsem vstala časně z rána (ostatně tak tomu bylo skoro každý den). Oblékla jsem si své oblíbené květované šaty a zapletla si cop, ze kterého mi vypadávalo pár pramenů vlasů. Nebyly totiž dostatečně dlouhé pro účesy, sahaly mi těsně pod ramena a prazvláštně se vlnily. Natáhla jsem se pro Básně Oscara Wilda, které ležely na nočním stolku a seběhla do přízemí našeho domu. Jako první jsem zamířila do kuchyně, kde jsem připravila snídani a odnesla jí na terasu. Upila jsem ze svého šálku čaje, vzala si do ruky jablko a jelikož bylo ráno ještě poměrně chladno, přehodila jsem přes sebe bílý pletený svetřík. Poté jsem zamířila do zahrady. Posadila jsem se pod velký rozkvetlý jasmínový keř a nasála vůni jeho květů. Snad žádnou vůni jsem nemilovala tak, jako právě tuhle. Připomínala mi vše hezké.

Už jsem chtěla otevřít knihu a ponořit se do cestopisných veršů, když v tom mě vyrušil hluk kamínků příjezdové cesty, po které se směrem k pobřeží prohnal italský světle modrý skútr. Pohled na muže, jež ho řídil, mi znovu připomněl nepříjemný pocit v žaludku.