Hoch po mém boku se po pár vteřinách ticha zvedl a s otrávenou grimasou, jenž mu pevně tkvěla na tváři, se vytratil.

Moje oči se vpily do těch průzračně modrých. Najednou jakoby mi přinesly klid a pocit bezpečí. Jakoby mě na okamžik zabalily do velké přikrývky barvy Tichého oceánu a laskavě mi šeptaly, že vše bude v pořádku. Místo ledového chladu mě obklopil závan vřelosti. Stejně tak, jako když se po dlouhé zimě na nebi objeví slunce a pod nohama nám namísto sněhu roste tráva.

,,V pořádku?" Sklopila jsem hlavu a jemně přikývla. Ještě před tím než jsem tak ale učinila jsem z jeho výrazu stačila rozpoznat, že krok, který právě vykonal byl zcela nedomyšlený. Uvažoval, co si krom této otázky může dovolit. Měl odejít? Usednout vedle mě? Měl mlčet nebo se snažit konverzovat? O čem?

,,Chceš se posadit?." Nebyla jsem si jistá zda má slova tvořila spíše otázku nebo větu oznamovací, ale co jsem vyřkla nešlo vrátit zpět.

,,No, rád." Jeho hlas zněl opět o něco pevněji. Spočinul tedy na dřevěné stoličce a podíval se směrem k baru u něhož mě Rose zanechala. Objednal jeden světlý ležák a sklenici zázvorové limonády, kterou mi následně podal. Chtěl mi tím zjevně naznačit, že se tu někde v mé blízkosti pohyboval už delší dobu. Učinil tak uznale a taktně. S rozvahou.

,,Doufám, že zítra odpoledne přijdeš. Našel jsem jeden obraz, který by jsi mohla ocenit." Řekl po chvíli ticha narušovaného pouze zvukem pomalejší skladby z reproduktorů a šumem dialogů lidí kolem nás.

,,Jak-..."

,,Dovoluji si pouze hádat." Uchechtl se a upil ze svého vychlazeného nápoje. Bien sûr.

,,Jsi tu dnes sama?" Otázal se znenadání.

,,S Rosie." Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. Ona však stále nebyla v dohlednu. Poté jsem se zamyslela nad svou odpovědí a dospěla k názoru, že byla téměř zbytečná. Neznal mé přátelé. Nemohl tudíž vědět kdo ona dívka je. Nejspíše proto jen pokýval hlavou.

,,Můžu tě doprovodit domů? Nevypadáš, že by jsi se tu cítila nějak komfortně." Zrovna jsem do hrdla dostala pár posledních kapek vlažného nápoje.

,,V pořádku, cestu zvládnu sama." Odložila jsem sklenici. Na to už nemohl nic namítat. Zvedla jsem se a opustila rozhýřený podnik. Najednou mě obklopilo ticho, jen slabé tóny právě znějící skladby mě doprovázely ven z města.

Peut-être ne voulais-je pas partir seul, peut-être ne voulais-je pas partir avec lui. - Možná jsem nechtěla odejít sama, možná jsem nechtěla odejít ani s ním.

-

V pravé poledne jsem rozmýšlela nad svou cestou. Jednou nohou jsem stála na štěrkové pěšině a tou druhou v zelenkavé trávě, která se ještě třpytila po dopoledním dešti. Zvídavost však překonala prvotní nejistotu. Na pospas malému větříku jsem spustila vlasy z kopce a zastavila se až když se má chodidla zabořila do teplého písku. Oči se pak setkali s horizontem, nad nímž přelétalo hejno racků prozpěvujíc dobře známou melodii. Obrátila jsem hlavu ke kopečku na němž se tyčila menší romantická stavba. Nezvykle tam bylo více vozů, včetně pastelově zbarveného motocyklu. Tím směrem se po chvíli vydal i můj krok.

Rozhlížela jsem se po chladně prázdných stěnách, zatímco skupinka lidí nedaleko mě debatovala o budoucnosti tohoto prostoru. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem poslouchala každé slovo, vlastně bych neříkala pravdu ani kdybych tvrdila, že poslouchám každé druhé nebo snad i třetí. Soustředila jsem se na opracované kameny a konečky prstů zkoumala jejich struktury. Některé byly na dotek jemnější, než ty ostatní. Jiné se zase trochu drolily a zanechávaly na mé pokožce jemná zrnka. Jakoby mi historie protékala mezi prsty. Mohla jsem se dotknout něčeho, co vzniklo před tisíci lety. A pořád to tu stálo, bylo to pevné. Těžko bych dokázala odhadnout, kolik generací bude muset zemřít a znovu se zrodit, než se to promění v prach. V nicotu, jenž pohltí všechny události, včetně mé nynější přítomnosti.

Pocítila jsem úzkost a stáhla ruku zpět k tělu. Opět to byla úvaha s níž jest nemožné vyjít do společnosti. Přišlo by na otázky o mém mentálním zdraví, nebo hůř. Na řadě by byl pošetilý smích doplněný ladným mávnutím ruky. Ovšem já se nemohla vyvarovat myšlenkám plynoucím kolem, bylo to jako topit se v oceánu. Plicím rychle dochází kyslík. Srdce se zastavuje a vědomí utíká na míle daleko, až se zcela ztratí z dohledu. Schránka, jenž už je téměř prázdná, se pohupuje, společně s přílivem, pomalu ke dnu.

,,Claudie?" A pak jako ten, kdo z mořské bouře hřmící se zachrání, břeh zachytí a v divý vln svár se bezdech točí zírající : Tak v útěk stálý duch můj pohyblivý se obracel v ten průsmyk, který minul, a jímž neprošel posud nikdo živý.