Seděla jsem s knihou u mola a popíjela jablečný džus z papírové krabičky s brčkem. Užívala jsem si klidné, tiché, jednoduše dokonalé odpoledne. Uspokojivé ticho ale z nenadání přerušil zvuk vrčícího motoru.

,,Claudie? Mohla bys nám tu prosím pomoci?"

,,Samozřejmě!" Odložila jsem knihu a vyběhla nahoru na cestu.

,,Jsi moc hodná." Usmála se na mě vrásčitá tvář.

,,To ano, máme toho totiž hodně." Ozval se hlas z druhé strany auta.,,Ale knihovna nemůže být pochopitelně prázdná."

,,Takže tu bude knihovna?" Obrátila jsem zrak zpět směrem k muži se stříbrnými vlasy a širokým úsměvem.

,,Gwilym se za to přimluvil."

,,Ach tak." Přikývla jsem a vzala do rukou pár křehce vypadajících svazků. Jen tak letmo jsem očima přejela jejich hřbety. Hymny noci, Atala, Mrtvé duše, Chrám Matky boží v Paříži...

,,Pozor na tu tmavě modrou, moje oblíbená." Období romantismu. Řekl skoro jako na oplátku za tu skladbu.

Následovala jsem je chodbami malého kamenného hrádku. Rozhodně potřebuje údržbu - pomyslela jsem si.

,,Budeme je skládat asi sem." Řekl pan Beaufort a ukázal na mohutnější dřevěný stolek v rohu místnosti.

Vynosit všechny knihy nám zabralo přibližně dvacet minut. Překvapivě to byla i tak příjemně strávená necelá půl hodina.

,,Kdyby jsi chtěla, můžeš nám tu pomoci i zítra, přijede sem pár lidí, aby schválili jednotlivé restaurátorské úpravy, které Gwilym navrhl. A pak budeme věšet obrazy."

,,No klidně."

,,Nebude to jako v národní galerii, ale pár zajímavých jsme sehnali."

,,Jak dlouho už na tom vlastně pracujete?" Zamyslela jsem se nahlas.

,,Bude to skoro rok, Gwilym mě kontaktoval během své doktorské práce."

S oběma jsem se poté rozloučila a vyběhla ven. Vrátila jsem se pro svou knihu a vydala se směrem k domu. Cestou jsem ale potkala Rosie, která mě vehementně začala přemlouvat, abych s ní šla večer do města.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než-li souhlasit.

V osm hodin přesně jsem už tedy vyčkávala na prahu terasy. V rukou jsem žmoulala pletený svetřík, který by mě mohl zachránit před pozdním chladným večerem, a vyhlížela blonďatou dlouhovlasou dívku. Za nedlouho se objevila u branky v krásných červených šatech. Znovu jsme se přivítaly a vydaly se vstříc noční zábavě. Která se však zdála být už od prvního momentu zábavnou spíše pro ni.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, zatímco my dosedaly pod přístřešek našeho často navštěvovaného podniku. Při upíjení ze zázvorové limonády jsem si matně rozvzpoměla na dnešní odpoledne. Pohled vysokého muže v rozevláté košili nebyl tak intenzivní jako naše předchozí setkání, ovšem pořád jakoby mě skenoval a snažil se mi dostat pod kůži. Stále na tom bylo něco zvláštního. Nepříjemného, možná jako z prvu lehce děsivého.

,,Půjdu si zatančit." Řekla Rosie, zvedající se z dřevěné stoličky a lehce kývla hlavou směrem k hnědovlasému hochovi, který stál opodál. Tím vyrušila moje myšlenky.

,,Jistě."

Mezitímco se Rose bavila s neznámým mladíkem, já se dostala ke své oblíbené činnosti a dávno zapomněla na bodavě modré duhovky.

Zrak jsem rozptýlila po pomyslném tanečním parketu. Dívky obcasně až lacině odhalující svá těla a muži tisknouc se k nim. Chtíč v jejich očích byl patrný a slabý třes rukou napovídal povrchnímu vzrušení. Doteky byly letmé ale když slunce doputovalo za horizont a celé pobřeží zalila tma, jen pár pouličních lamp a decentně osvětlená terasa narušovali temnotu noci, staly se spíše náruživými.
Ruce putovali dolů a nahoru, proplétaly se a mazlily se s pokožkou nebo látkou oblečení toho druhého.

Z nenadání jsem takový letmo-náruživý dotek ucítila na svém boku. Se zatajeným dechem a rozhořčením ve tváři jsem se obrátila k člověku, jenž nepozorovaně dosedl na místo Rosie.

,,Můžu tě pozvat na něco k pití?" Otázal se  sotva o rok starší chlapec, přičemž svůj stisk více zesílil.

,,Ne." Odpověděla jsem jednoduše a trochu se ošila.

,,Tak pojď tančit."

,,Nechci tančit."

,,Notak, nedělej nedostupnou a zatanči si se mnou." Sjel svou dlaní o něco níže. Mé oči začaly panicky těkat mezi tančícími těli. Můj doprovod však nebyl nikde v zorném poli ani jeho okolí.,,Nerad se doprošuju."

,,Ale já nechci." Má ruka vystřelila k té jeho ve snaze se jí odtáhnout.

,,Proč nechceš?" Dle výrazného dechu s lihovým podtónem jsem poznala, že toho má v sobě mnohem víc než jen dvě zázvorové limonády a levandulové pivo.

,,Nerada tancuji, tak mě prosím nech být."

,,Hele už jsem ti říkal že se nerad doprošuju! Tak pojď." Zvýšil hlas. Začínala jsem být opravdu nervózní. Díky častým absencím takových akcí, se mi sporům prozatím ve velké míře podařilo vyhnout.

,,Ale já-..."

,,Nikam nepůjde. Myslím že to ty sedíš na špatném místě." Ozval se hlubší lehce podrážděný hlas za našimi zády. Když jsem se pomalu otočila, naskytl se mi dnes již podruhé pohled do hluboce modrých očí, jenž protentokrát chladně spalovali osobu na místě vedle mě.

-jestli tento příběh ještě čtěte, mám dobrou zprávu, bude pokračovat, ne úplně pravidelně, ale rozhodně o dost častěji než tomu bylo doteď, potřebuji takový menší útěk z reality - no co si budeme, občas to potřebuje každý, třeba tak můj příběh poslouží i vám