Po obědě následoval ještě ovocný koláč, pár šálků čaje a spoustu nedokouřených nikotinových tyčinek, jejichž krátký život končil ve skleněném popelníku na stolku terasy. Bylo mi jich líto, sotva se nadechly, musely zemřít. Já na rozdíl od nich měla ještě spoustu času. Ale času na co? Potřebovala jsem ho vůbec? Nemohlo by mi stačit pouze to, co stačilo jim? - Chtěla jsem otevřít ústa a na všechny tyhle otázky se zeptat nahlas, ale jaká byla pravděpodobnost, že by mi na ně někdo odpověděl? Klepali by si na čelo a sami se ptali. Nad čím to v tomhle věku přemýšlíš? Musíš být pořád tak negativní? Ale myšlení se ne vždy řídí věkem a negace nemusí být nutně špatná. Podle mě není vlastně nikdy špatná, je jen jakýmsi obraným mechanismem nás lidí. N'admets pas la peur - něco jako nepřiznat si strach.

Zadívala jsem se na oblohu, díky čemuž se mi povedlo zcela vypustit probíhající konverzaci u stolu. Mraky pluly pomalu, stejně tak slunce se k obzoru blížilo téměř mravenčím krokem. Přála jsem si ať se ještě zpomalí. Ať pro dnešek nezajde.

Ovšem takové přání se splnit nedalo. Věděla jsem to moc dobře jak já, tak i červánky přicházející společně se smíchem mých přátel. Rychle jsem si nazula bílé tenisky, rozloučila se s matkou s tím, že ještě před půlnocí budu doma a seběhla na příjezdovou cestu, kde už všichni čekali. Myslela jsem, že přijde jen Tim a ostatní se připojí až ve městě, ale mé domnění bylo očividně mylné.

,,Hola amigo!" Mával na mě ihned  George a o chvíli později už mě objímal okolo ramen. Charles a Rosie pozdravili jen klasickým obyčejným ahoj.

Když jsem George potkala poprvé, myslela jsem si, že se nikdy nepřestanu smát. Přišel nás přivítat s tetou a mladší sestrou. Údajně chtěl prý udělat dojem a tak se nás snažil uvítat francouzsky, místo toho však zablekotal něco španělsko-portugalsky a my mu nerozuměly jediného slova. Od té doby (dne našeho setkání) mě zdraví zásadně španělsky. Myslím však, že onu historku známe jen my dva, takže ostatním podstata podivného pozdravu uniká, ale nejspíš už si zvykli. Nejspíš už by je ani nenapadlo se zeptat. Byl to zaběhlý stereotyp. Na ten se nikdo neptá, prostě ho bere takový jaký je. A tady se takové zdálo být všechno.

,,Vzhůru za zábavou. Longue vie ce soir! - Ať žije dnešní noc!" Prohlásil až skoro slavnostně Timothée.

Jeho slova mě pak provázela celý večer. Zněla znovu a znovu. Pořád dokola. I tehdy, když jsme procházeli kolem menší dobře známé hlučné hospůdky, na jejímž zápraží postával on a smál se. Smál se společně s lidmi, které mohl sotva znát, oni se ale chovali jako by tomu tak nebylo, jako kdyby sem patřil. Stál nedaleko proutěné lavičky, na které jsme často sedávali my a v ruce držel sklenku červeného vína. Jemně s ní pohupoval prsty a mezi smíchem z ní upíjel.

Bylo to zvláštní, ale celý ten výjev jsem po zbytek večera nemohla  dostat z hlavy. Ani při zmrzlině, nebo při tom přihlouplém sentimentálním filmu, jenž jsme zhlédli s náručí pražené kukuřice. Teprve až když jsem ulehla do postele a zahrabala se do lehkých bílých přikrývek v potemnělém pokoji,  jsem měla klid. Zavřela jsem oči a přitáhla si ruce k tělu.  Nemyslela jsem absolutně na nic, jen si přála usnout. Usnout a probudit se s normálním pocitem v žaludku. Přála jsem si být znovu na té pláži, bořit chodidla do písku a pozorovat západ slunce. Chtěla jsem všechno a zároveň nic.