year : 1970

roger : 19

(y/n) : 18

place : liverpool, uk

draft : všechny zajímají jen příběhy, kde je velká láska mezi hlavním hrdinou a hlavní hrdinkou, ale co ty pravdivé, ty které nemusí mít nutně šťastné konce..? ty ve kterých je láska jednostranná

text

Zrovna jsem byla na cestě ze školy, když se kolem mých ramen obmotala poměrně silná paže a přitáhla mě k sobě.
Leknutím jsem lehce nadskočila a zvedla hlavu, abych zjistila, kdo si to dovolil takhle nehorázně vyžádat mou pozornost.
Díky tomu se mi naskytl pohled do těch nejnádhernějších pomněnkových očí.

,,Ahoj, (y/n)." Zazubil se blonďatý, asi o hlavu vyšší hoch, který nehorázností přímo překypoval.

,,Rogere..." Překvapeně jsem vydechla a moje srdce jakoby v ten moment očního kontaktu párkrát poskočilo.
,,Ahoj." Dodala jsem ještě a snažila se zklidnit svůj zrychlený srdeční tep.

,,Tak mě napadlo, jestli by jsi náhodou nechtěla dnes večer zajít k Mackenzie's, budeme tam hrát." Drze se usmál a druhou rukou si prohrábnul svoje blonďaté lokny.
Udiveně, ale zároveň šťastně jsem zamrkala.
Už jsme se totiž nějakou tu dobu moc nevídali, maximálně na školních chodbách, kde jsme spolu prohodili sotva pár slov, proto mě tedy opravdu potěšilo, že si na mě vzpomněl.

,,Přijdu ráda." Pokusila jsem se o naprosto přirozený úsměv, i když to muselo vypadat spíš jako roztěkaný úšklebek.

,,Fajn, kluci tě taky jistě rádi uvidí." Věnoval mi ještě jeden široký a upřímný úsměv.
,,Jo a taky jsem si říkal, jestli by jsi s sebou nechtěla vzít tu svou kamarádku z dramaťáku? Myslím, že se jmenuje Mia, nechodí k nám na školu." Snažil se mi přesně ujasnit o kom mluví, i přes to, že mně to došlo už během první věty.

,,Uh, jo jasně." Trochu zaraženě jsem přikývla.
Asi na pár vteřin jsem vážně uvěřila tomu, že touží hlavně po mojí přítomnosti a ne že za tím opět něco vězí.

,,Jsi skvělá, tak v osm, budu se těšit." Vtiskl mi malý polibek na temeno hlavy a stejně rychle, jako se objevil, zase zmizel.
Tiše jsem si povzdechla a pokračovala po úzké asfaltové cestě směrem k našemu domku.
Moje srdce však nepřestávalo zrychleně tlouct.

Abyste pochopili tuhle zvláštní situaci mezi mnou a blonďatým chlapcem, potřebujete znát asi nejspíš i pár dalších detailů ohledně našeho vztahu.
Já a Roger se známe téměř od mala, ale náš vztah bych rozhodně nepopsala jako plnohodnotné přátelství.
Tedy, alespoň ne z obou stran.
Zároveň bych ho však taky nepopsala jako nějakou ledabylou známost.
Spíš jako obyčejné kamarádství v němž figuruje jednostranná láska.
Jo, to bude asi ten nejlepší popis, který mě v tuhle chvíli napadá.

Snad už od té doby, co jsme začali chodit do školky, jsem na něm mohla oči nechat, zatímco co on si všímal všech ostatních děvčat okolo mě.
Tahle situace se táhla přes celou základní školu až do teď, třeťáku na střední.
Byla jsem do něj stále beznadějně zamilovaná, a i když jsem si plně uvědomovala, jak moc zbytečná moje láska je, nemohla jsem se jí zbavit.
O to horší bylo to, že Roger byl vždy přesně ten typ člověka, co upřednostňoval flirt, dívky a zábavu před lidmi, kterým na něm opravdu záleželo a brali ho jako přítele (dokonce i Brian s Timem si často stěžovali na to, že kvůli nějaké schůzce, nebo party nedorazil na zkoušku).
Za takovými lidmi přišel hlavně v ten okamžik, když potřeboval nějakou pomoc, nebo se mu jednoduše hodili.
Díky bohu, kluci ani já jsme mu nebyli až tak lhostejní, ale i přes to mě mrzelo, že pro něj nikdy nebudu znamenat ani z poloviny tolik, co on pro mě.

Vážně jsem si uvědomovala to, jaký je a že svou povahu nejspíš nikdy nezmění, ale v hloubi duše jsem v to doufala.
Doufala jsem, že ho jednoho dne omrzí všechny ty laciné dívky na pár nocí a on si uvědomí, koho má po svém boku a tak moc ho přehlíží.
Doufala jsem že si uvědomí, že svět není jen o něm a o zábavě, jednou totiž taky zestárne a já si byla stoprocentně jistá tím, že nebude chtít zůstat sám.

No a to mě dostává ještě k další podstatné informaci, kterou by jste měli vědět... jsem opravdu hodně naivní tvor, možná by se dalo říct až zaslepený, co doufá vždy v lepší, i když je to snad úplně nemožné.

-

,,Zlato, Mia je tu!" Ozval se hlas mého otce z kuchyně, kde zrovna připravoval můj oblíbený broskvový koláč.

,,Už běžím." Křikla jsem nazpět a vyřítila se ze svého podkrovního pokoje.
Jako nějaké tornádo jsem se pak dohnala ke dveřím a zběsile je otevřela.

,,Ahojky." Ozvalo se ihned, jak jsem zatáhla za kliku.

,,Aho- ... no páni..." Vydechla jsem okouzleně, jakmile se mi naskytl pohled na vyšší dívku s havraními vlasy.
Měla na sobě upnuté krátké černé šatičky a boty na vysokém podpatku, které perfektně zdůrazňovaly její, už tak dost dobře viditelné, dlouhé štíhlé nohy.
Vypadala naprosto úchvatně.
Až tak, že jsem se začínala opravdu stydět za svůj outfit skládající se z obyčejných modrých zvonových džínů a kratšího bílého trička s nápisem The Rolling Stones, které jsem dostala od Tima ke svých osmnáctým narozeninám.

,,Taky ti to sluší." Zahihňala se.
Ano, do teď jsem si to vážně myslela, ale ona mi svým vzhledem sebrala naprosto všechny iluze o tom, že vypadám jakkoli k světu.

,,Huh, asi už je pozdě na to se dojít ještě převléknout, že?" Utrousila jsem společně se zoufalým uchechtnutím.
Mia na to jen protočila se smíchem očima a na přivítanou mě objala.

,,Ahoj, Mio." Ozvalo se za mými zády.

,,Dobrý den, pane (y/sn)." Slušně pozdravila a hned na to se ode mě odtáhla.

,,Dáte si ještě koláč než vyrazíte, dámy?" Zeptal se mile můj otec se zástěrou ovázanou okolo krku.

,,Moc rády bychom, tati, ale už budeme muset jít, jinak si nestihneme zabrat žádná slušná místa." Omluvně jsem se na něj usmála a natáhla se pro svůj kabát.

,,Dobře, tak na sebe dávejte pozor a hlavně- "

,,Nesedejte s cizími nebo opilými lidmi do auta." Jednohlasně jsme s Miou dokončili jeho, nám již dobře známé, moudro, které opakoval snad pokaždé, když jsme někam takhle na večer šly.

,,Výborně, hlavně to mějte opravdu na paměti." Zasmál se a poté mi vtiskl letmý polibek na líčko.
Moje černovlasá kamarádka se tomu jen tiše zachechtala, načež přes sebe přehodila sáčko, jež celou dobu třímala v rukou.
Přeci jen už byl konec září a večery tady v Anglii se stávaly čím dál tím víc chladnějšími.

,,A do půlnoci doma." Dodal ihned vzápětí.

,,Samozřejmě." Zakývala jsem souhlasně hlavou a hbitě se nasoukala do svých oblíbených černých polobotek.

,,Tak dobrou noc." Rozloučila se Mia a poté vyklouzla z vchodových dveří.

,,Dobrou." Pronesla jsem směrem ke svému starostlivému rodiči a urychleně černovlásku následovala, abych tak zamezila dalším moudrům, nebo případným podmínkám.

Mia sice auto měla, ale jelikož onen studentský bar byl nedaleko centra města, kde jsme bydlely, rozhodly jsme se, že to vezmeme pěšky a ušetříme tak trochu našemu životnímu prostředí.

Cesta tedy netrvala dlouho a my už tak během patnácti minut stály pod pódiem.
A jelikož byl bar zatím poloprázdný, rozhodli jsme se, zaskočit si ještě pro něco k pití.
Obě jsme si objednaly pintu piva a vrátily se zpět na svá pečlivě vybraná místa.

Asi o pět minut později se hospůdka začala rychle plnit a jakmile odbila osmá hodina večerní, na pódiu se objevil vysoký kudrnatý hoch.

,,Ahoj všichni." Pozdravil dav lidí pod sebou, přičemž se pak jeho zrak zastavil na nás s Miou.
,,Jsem moc rád, že jste dnes dorazili v tak hojném počtu, je mi ctí vám představit svou kapelu : Smile!" Řekl hlasitě do mikrofonu a v ten okamžik na vystupňovaný prostor s nástroji vyběhli i dva zbývající členové skupiny.
,,Náš hlavní zpěvák a nejlepší baskytarista v okolí, Tim Staffell, dámy a pánové." Prohlásil ještě hlasitěji Brian a pokynul rukou k chlapci s tmavě hnědými vlasy nasazujícímu si kytaru přes rameno.
Tim se se smíchem uklonil a poté zabrnkal pár tónů na svou milovanou basovku.
,,A v neposlední řadě samozřejmě Roger Taylor, postrach všech bicích souprav, ale i dívčích sukní." Zavtipkoval kudrnáč, čemuž se všichni přítomní zasmáli, tedy až na mě.
Mně to vtipné nepřišlo.

,,Počkej...To je ten Roger?" Ozvalo se mezi potleskem vedle mě.

,,No, Huh- ano." Zahleděla jsem se na blonďáka usedajícího k bubnům.
Když se však naše pohledy nečekaně střetly, lehce na mě mávnul svou paličkou.
Pousmála jsem se a nepatrně kývla, načež se na jeho tváři rozzářil ještě větší úsměv.

,,Páni...tak to sakra chápu." Ozvala se opět Mia, které jsem se už před pár měsíci se vším, co se Rogera týče, svěřila.

,,Ale- "

"Jako první si vám dovolíme zahrát naši nejnovější skladbu, složenou tady Brianem, který se vám zapomněl představit." Byla jsem přerušena Timovým smíchem.
,,Earth." Dodal ještě a poté se chopil svojí kytary.
Brian udělal to samé a Roger, ostatně jako vždy, vyhodil svoje paličky do vzduchu a při jejich dopadu zpět, je zase ukázkově chytil, přičemž s nimi nezapomněl zatočit.
Byl to takový jeho, již dobře, známý trik.

,,I might be at a table
And suddenly I'll catch
A fleeting vision of her crystal seas
Or I might be standing in a crowded dockyard faraway
Beneath the sun I've never seen
'Cause I have seen many worlds
For what it's worth
But I'll never see again
The planet earth
My earth..."

Ta písnička byla opravdu skvělá.
Společně s Miou jsem se vlnila do jejího rytmu a užívala si ten pocit euforie, který přicházel s každým úderem paličky o povrchu bubnu a každou rozehranou strunou.

,,Je fakt úžasný, měla jsi pravdu." Vyjekla moje o dost vyšší kamarádka u čehož nespouštěla oči z blonďatého bubeníka.
V ten samý okamžik Rogerův pohled zabloudil směrem k nám.
Zkousl si ret a poměrně nepřehlédnutelně mrknul na Miu.
Moje tělo jakoby najednou ztuhlo a srdce nejspíš vynechalo pár úderů.
Tak nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že by se opravdu pokusil sbalit mojí dobrou kamarádku.
Tedy, ne znovu.

-

Po skončení koncertu jsme se vydali opět k baru, kde jsme si objednali další pití.
Moje nálada byla téměř na bodu mrazu a tak jsem se jí snažila nějak rozehřát.

,,Tak tady jste." Kolem mého pasu se obmotaly dvě paže a já leknutím lehce nadskočila, přičemž jsem na sebe vylila kus svého červeně zbarveného nápoje.

,,Time!" Vyjekla jsem.
Ani jsem se na něj nemusela otáčet, bylo mi naprosto jasné, že je to Tim. Tohle gesto totiž používal vždy v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy jsem to nemohla čekat.

,,Hups, promiň." Zasmál se, když si všiml mokrého fleku na mém stehně.
Protočila jsem nad tím očima a vymanila se z jeho sevření, poté jsem se přivítala ještě s Brianem stojícím opodál.

,,Kde je Roger?" Tázavě jsem nadzvedla obočí a rozhlížela se kolem, jestli náhodou nezahlédnu blonďaté háro.

,,Šel si zavolat, hned tu bude." Usmál se Tim a přisedl si na stoličku vedle mě. Souhlasně jsem kývla a znovu se usadila na svoje místo.

,,Půjdu si odskočit." Oznámila nám po chvíli Mia a tak jsme u baru zůstali už jenom my tři.
Brian začal vykládat něco o jeho astronomickém kroužku, který vedl a my ho s Timem jako vždy popichovali a dobírali si ho kvůli výrazům, kterým jsme absolutně nerozuměli, ale přišli nám humorné.

,,Víš co se mi fakt líbí?" Přerušila jsem kudrnáče rozjímajícího nad vynálezci různých vesmírných dalekohledů.
Trošku se zarazil a tázavě se na mě zadíval, zatímco brunet sedící po mé pravé ruce se snažil zadržet smích, bylo mu totiž úplně jasné, že to co pronesu, bude zase nějaká hloupost.
,,Jméno Galileo, zní to tak poeticky." Řekla jsem naoko zamyšleně, načež Tim se naplno rozesmál.
Brian si jen tiše povzdechl a naklopil do sebe zbytek piva, jež už mu nějakou chvíli postávalo na dřevěné desce baru.

,,Jo..jednou bychom to mohli použít do nějaké skladby." Protočil očima.

,,To určitě." Souhlasně jsem zakývala hlavou a odložila svou dopitou sklenici.
,,Uh, asi půjdu zkontrolovat Miu, už je tam nějak dlouho." Řekla jsem a seskočila z barové stoličky.
Kluci jen chápavě přikývli a já se tedy vydala směrem k toaletám.

Prodrala jsem se ne zrovna malým davem, k hůře osvětlené chodbičce, kde se nacházely záchody.
,,Mio?" Šeptla jsem a vešla dovnitř, to co jsem ale v šeru světla uviděla, jakoby mi vrazilo kůl přímo do srdce.
Miu jsem našla v pořádku, ovšem přilepenou na Rogerových rtech.
Svoje prsty měla zamotaného v jeho vlasech a blonďákovy ruce dychtivě bloudily po jejím těle.

Rychle jsem si dlaní překryla ústa, otočila se a běžela zpět.
Přes slzy deroucí se z mých očí ven jsem toho moc neviděla a tak jsem cestou bezohledně vrážela do lidí kolem mě.
Začala se mi motat hlava, a moje smysly jakoby na chvíli otupěly, potřebovala jsem rychle na vzduch a tak jsem se procpala až k východu.
Venku jsem se opřela o chladnou cihlovou zeď budovy a snažila se uklidnit svůj dech, místo toho jsem se však naplno rozvzlykala a svezla se po stěně až k zemi.

,,(y/n)? (y/n)!"
,,Jsi v pořádku? Pane bože, co se stalo?" Dnes již po druhé se kolem mého pasu obmotaly dvě silné paže a přitáhly mě k sobě.
Cítila jsem se naprosto bezmocně, zničeně a zlomeně, proto jsem nechala Tima aby mě vzal do náručí a odnesl na lavičku kousek stranou od všeho toho ruchu.
,,Prosím ..řekni mi co se stalo.." Pohladil mě po vlasech, mezitím co já mu máčela jeho perfektně vyžehlenou košili slzami.
,,(y/n)..."

,,Já- já nemů- nemůžu." Vykoktala jsem mezi vzlyky.

,,Jde o Rogera, že?" Povzdechl si.
V ten okamžik jsem se od něj odtáhla a překvapeně si otřela oči.

,,Cože? Jak - jak to víš?" Popotáhla jsem.

,,Opravdu tě překvapuje, že zase něco takového udělal?" Nepatrně se zamračil.

,,Ale- .."

,,(y/n), nejsem slepý, vím že ho máš mnohem víc než ráda..." Chvíli se odmlčel.
,,Víš, někdy když se ti někdo líbí, ale kouká pořád po někom jiném, všimneš si kdo to je, ač se ta osoba snaží být co nejméně nápadná." Řekl sklesle a sklopil pohled.

,,Cože-...já se ti- ..?" Najednou jsem se cítila být ještě mnohem více vyvedená z míry, i přesto že, bych ještě před minutou tvrdila, že už to snad nejde.
Nikdy jsem si totiž nevšimla...

,,Ano, už od té doby, co tě k nám Roger poprvé vzal, ale ty jsi si toho ani jednou za ty čtyři roky nevšimla.
Tajně jsem doufal, že ti třeba jednou dojde jaký je Rog idiot, že si uvědomíš že po tvém boku stojí někdo, kdo by pro tebe udělal všechno, třeba tě i denně na rukou nosil, ale ne, ty jsi mohla oči nechat jen na něm, i přes to jak se choval..." Moje srdce v ten okamžik vynechalo pár úderů.
,,Miluju tě, (y/n)...mrzí mě, že ti Roger neustále ubližuje, ale oba víme, že to není jen jeho vina, jako není jen tvoje vina, že ty ubližuješ mně, vždy si za všechno můžeme alespoň z části sami, už jenom protože mlčíme." Smutně se usmál, pohladil mě po tváři a poté odešel.
Prostě mě tam nechal, ale já mu to v tu chvíli neměla za zlé.
Došlo mi, že přesně tak jako já se cítila zničená a zlomená, se v tu chvíli cítil i on.
Došlo mi, že já mu vlastně denně prováděla to co Roger prováděl mně.
Byla jsem naprosto zahleděná do sebe a toho co chci, až jsem byla slepá vůči ostatním, byla jsem jako on.

takže po sto letech tu máte kratší jednodílovku s vaším očividně nejoblíbenějším charakterem, kterou jsem vlastně ani neměla v plánu vydat, ale pokud se vam líbí poděkujte barunovaa, která mě dokopala k tomu, abych ji dopsala 

vážně mě mrzí, že nevydávám jednodílovky často, ale mám pocit, že je to z mé strany trošku kýčovité a tak se věnuju spíš svým dvěma povídkám na pokračování, ale samozřejmě tu a tam uploudnu i něco sem ❤

věnování samozřejmě patří mé podpoře barunovaa

děkuju za všechny vaše komentáře, hvězdičky a přečtení

btw ještě se omlouvám pokud to někomu přijde trochu jako Shit ale nestihla jsem do toho napcpat všechny svoje myšlenky - snad z toho ta pointa vylezla jasně xd